1. čtení: Izaiáš 60,1–6
2. čtení: Efesanům 3,2–3a.5–6
Evangelium: Matouš 2,1–12
Církev po celém světě oslavuje dnešního dne významnou slavnost Zjevení Páně. Tato slavnost se označuje také jako Epifanie, podle slova řeckého původu, které znamená právě „zjevení“, „projevení“ nebo „představení“. Co si vlastně při této slavnosti připomínáme a oslavujeme? Nezjevil se snad Pán už při oslavě Vánoc?
Jako při každé oslavě musíme rozlišovat dvě roviny a dva myšlenkové řády. Na rovině historické dnes slavíme připomínku onoho slavného Pánova zjevení souvisejícího s příchodem tří králů – mudrců – do Betléma. Tito tři mužové představovali pohanské národy, tedy celý zbytek lidstva žijící mimo židovský svět, v němž se doposud odehrávaly všechny události a do něhož patřily všechny postavy, se kterými jsme se doteď na stránkách evangelia setkali: Maria, Josef, Alžběta, Jan, pastýři atd. Oslavujeme tedy důležitou událost povolání pohanů k víře, otevření horizontu spásy všem národům. To je význam slavnosti, jejíž popis jsme mohli slyšet zaznít ve druhém čtení ze svatého Pavla, který se stal přímo apoštolem a pionýrem tohoto univerzálního povolání ke spáse. Toto všechno označuje jako „tajemství od věků skryté v Bohu, které se však nyní projevilo“. Toto tajemství spočívá v tom, že i pohanské národy jsou povolány v Ježíši Kristu k účasti na stejném dědictví, na utváření stejného těla a účasti na zaslíbeních prostřednictvím evangelia (srov. Ef 3,5–6).
Nám, kteří již v této realitě žijeme dlouhá staletí, se toto všechno může zdát přirozené a bez nějakého zvlášť mimořádného významu. Pomysleme však na překvapení a radost našich dávných pohanských předků, když uslyšeli ve vztahu k sobě, že jsou povoláni ke stejnému dědictví; oni, kterými Židé pohrdali jako nečistými a předurčenými k zatracení! Pro Boha už neexistují vyvolené a nevyvolené národy; všechny se staly „jeho lidem“ a on se stal Bohem všech. Pro něj neexistuje žádné rozdělení na rasy, ale pouze jediné spasené lidství vykoupené v jeho Synu Ježíši Kristu. Všechny národy jsou teď pozvány ke vstupu do světlem rozzářeného Jeruzaléma, popisovaného Izaiášem v prvním čtení a symbolizujícího církev. Tato myšlenka naplňovala svatého Augustina nadšením a on volal: „Ó, blahoslavená církvi! Pozvedni své oči a otevři je ke světu! Popatři na dědictví sahající až k hranicím země! Podívej, jak se již naplňuje, co bylo řečeno: „Budou se mu klanět všichni králové země, všechny národy mu budou sloužit! (En. Ps. 47,7).
Až potud jsme se zabývali slavností Zjevení Páně na rovině historického připomenutí. Řekli jsme si však, že dnešní slavení má i druhý významový aspekt: rovinu liturgické aktuálnosti. V této dimenzi se dotýká nás, křesťanů dneška, a naší situace. Jaký význam má dnešní slavnost právě z tohoto druhého zorného úhlu pohledu? – Ve stručnosti se to dá vyjádřit následovně: Ježíš Kristus je ještě i dnes ve světě; je zapotřebí ho s vírou hledat. Abychom ho mohli nalézt, musíme stejně jako tři králové projít přes Jeruzalém, tedy skrze církev.
V tomto smyslu symbolizuje příběh mudrců putování k víře. Tito mužové opouštějí své pohodlné paláce na východě, vydávají se na cestu stejně jako Abrahám, který opustil rodný Ur v Chaldeji a vydal se na cestu do neznáma. Hledají, ptají se po dítěti, nijak si nenamlouvají, že by ho mohli objevit sami. Neztrácejí odvahu a odhodlání hned při prvních neúspěších a těžkostech, ani když se hvězda ztratí nad nebeskou klenbou Jeruzaléma. Opět se vydávají na cestu a nacházejí dítě v naprosté chudobě, bez královských insignií, jak si to původně nepředstavovali, ale přesto přese všechno se před ním skloní a klaní se mu.
Zaměřme se na jeden okamžik této jejich poutě víry a pokusme se o něm hlouběji zamyslet. Jedná se o moment, kdy tři mudrci dorazí do Jeruzaléma a ptají se, kde by mohli nalézt Mesiáše. Kněží jim odpovídají: „V Betlémě.“ A tak tomu skutečně bylo: „Spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu.“ I dnes je důležité, pokud chceme najít Ježíše, přijít do Jeruzaléma; do onoho zářícího Jeruzaléma, kterým je církev – místo a znamení spásy, nad nímž září Pánovo světlo a do něhož jsou všichni lidé pozváni vstoupit, aby mohli kráčet v jeho světle. Malým znamením tohoto seběhnutí či shromáždění všech lidí v církvi byl radostný vstup zástupů velbloudů a dromedárů z Midjanu do Jeruzaléma, o kterém hovoří Izaiáš, a rovněž příchod mudrců, o němž se píše v evangeliu.
V dnešní době je rozšířeno přesvědčení, že lze najít Ježíše mimo Jeruzalém, tedy mimo církev, snad možná i ve skupinách, které jsou s ní v neshodě a sporu, případně v humanistických ideologiích akceptujících z Ježíše pouze kouzlo jeho lidství. To je však iluze. Těžko se hledá hlava oddělená od svého těla; těžko můžeme najít Krista mimo jeho komunitu, mimo jeho slovo a jeho svátosti, jež jsou živé právě v jeho církvi. Stejně jako mudrci, tak i my nacházíme dítě „s jeho matkou“, s tou, která ho pro nás rodí ve víře – s církví.
Když už zazněla tato slova, nemusíme mít strach se vydat na cestě naší reflexe dále, k bolestné zkušenosti, kterou můžeme prožít při hledání Ježíše, jak se to stalo také třem mudrcům. V Jeruzalémě dobře věděli, kde se narodil a kde se nacházel Ježíš; řekli jim však: „Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte.“ Kněží se ale ani nepohnuli, vůbec se nevydali ve slavnostním triumfálním pochodu na cestu za Pánem. Zůstali hezky v teple, v Jeruzalémě, a pokračovali ve svých diskusích nad dávnými proroctvími, nad tím kde, kdy a jak se má narodit Mesiáš. Ježíš se však nenacházel v Jeruzalémě, ale v chudobě Betléma. Také dnes často církev a kněží klamou lidi, kteří hledají Krista. Dokáží povědět, kde se nachází: mezi chudými, trpícími, mezi lidmi čistého srdce, jako byli Maria s Josefem; sami se však ani nepohnou, nesestoupí do Betléma, nesehnou se, aby mohli vstoupit do jeskyně, nechtějí čelit rizikům cesty mimo oblasti svých zvyklostí a tradic.
Byli bychom samozřejmě nespravedliví, kdybychom to všechno zevšeobecnili a ve špatné víře opomněli poukázat také na tu část církve, která žije a trpí s chudými, která je k dispozici k duchovní službě lidem, která se v misijních oblastech stravuje a obětuje za to, aby se světlo evangelia dostalo k lidem bez víry, a ještě předtím, aby jim pomohla získat bydlení, zaměstnání a mnohdy ztracenou lidskou důstojnost. Žádná vnější kritika nás nemůže zbavit radosti a oprávněné pýchy z toho, co dobrého se děje v naší církvi; ani tak časté pokusy všechno znehodnotit, zdiskreditovat a házet na všechno stíny podezření by nás neměly příliš překvapovat.
Není povoleno zevšeobecňovat naši vlastní sebekritiku, není však ani povoleno o ní mlčet, protože pokud mlčíme my odpovědní, my lidé církve, sám Ježíš nás jistě bude napomínat a totéž můžeme očekávat od světa. Měli bychom pokorně uznat, že často představujeme díky své prostřednosti a různým kompromisům překážku mezi lidmi a Kristem. Můžeme zpomalovat a zpožďovat jeho zjevení, můžeme také umenšovat věrohodnost jeho slova před světem.
Je velmi důležité, aby si ten, kdo se cítí hluboce spojený s Ježíšem Kristem a církví (tedy nejen ti, kdo vykonávají pastorační službu), vzal velmi vážně k srdci výzvu dnešní slavnosti; snažme se skutečně bojovat za to, aby se snížila míra naší neprostupnosti a neprůhlednosti, která zabraňuje a znemožňuje Pánovo zjevení, abychom byli svědky mezi bratřími a dobrými průvodci na cestě hledání Spasitele. Kéž bychom se my sami stali epifanií, zjevením Pána tomuto světu.
Nyní se s naším Pánem setkáme stejně, jako se s ním setkali mudrci z východu, zahaleným v rouše pokory jeho lidství, kterým je právě svátost. Pokloňme se mu s vírou, otevřeme naše malé a chudé pokladnice a darujme mu to nejcennější, co v nich uchováváme: naši víru, naši naději a především naši lásku.
