1. čtení: Izaiáš 5,1–7
2. čtení: Filipanům 4,6–9
Evangelium: Matouš 21,33–43
Boží slovo nám přichází vstříc a během této mše se s ním setkáváme v podobě velkého obrazu – vinice. V prvním čtení jsme naslouchali Izaiášovu zpěvu o vinici. V responzoriálním žalmu (80/79) jsme slyšeli modlitbu vinice:
„Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!“
Ve zpěvu před evangeliem zaznívají slova: „Já jsem vás vyvolil, abyste šli a přinášeli užitek.“ A konečně v evangeliu slyšíme podobenství o vinařích a vinici.
Volba úryvků z Písma týkajících vinice a vinné révy jistě souvisí s daným obdobím, v němž slavíme liturgii; vždyť je čas vinobraní. Na našich pahorcích v oblastech, kde se vinná réva pěstuje, právě probíhá radostná námaha sběru hroznů. Ruce s velkou opatrností objímají vinné kmeny, aby z nich mohly utrhnout hrozny a udělat z nich mošt, burčák a víno. Tato skutečnost pro nás určitě nemůže zůstat něčím cizím, co by nás zanechalo lhostejnými, protože poskytla Bohu látku a obrazy, jimiž k nám hovoří. Pracovali s nimi proroci a také Ježíš, stala se Božím slovem, skrze které se vyjadřují tajemství Království: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (Jan 15,5). A navíc, víno sbírající se v těchto dnech do kádí se jednoho dne dostane také na naše oltáře, aby se z něho stala Kristova krev.
A tak skutečně liturgie „korunuje rok“ člověka (srov. Žl 74,12), tedy posvěcuje jeho námahu, aby se k němu mohla vrátit ve formě milosti. „Plod révy a plod lidské práce“ obětovaný Bohu, se vrací člověku jako „nápoj spásy“.
Soustřeďme se na toto velké podobenství o vinici, abychom poznali, co chce skrze ně Hospodin říct nám, kteří dnes nasloucháme jeho slovu.
Existují dva možné způsoby, jak číst toto podobenství o vinici. Jedním z nich je četba v historických nebo narativních souvislostech, druhým je četba aktualizační. Druhý způsob nás určitě bude zajímat více, nicméně není dobře uchopitelný bez prvního.
Historicky či doslovně chápáno je vinicí, o níž se hovoří, židovský národ. Bůh si vyvolil tento lid, vysvobodil ho z Egypta a přesadil ho do zaslíbené země, podobně jako se přesazuje vinná réva. Tady ho zahrnul vší dostupnou péčí, kterou musí vykonávat vinař na své vinici, nebo lépe řečeno, kterou dává ženich své nevěstě. Chránil ji a obestavěl ji plotem. Tato historie je popisována také v obrazech dnešního žalmu. Co se však nestalo? Vinice namísto hroznů začala rodit plané plody. Touto metaforou se chtělo ukázat, že vyvolený lid sešel na scestí a zdivočel; místo aby přinášel plody spravedlnosti a věrnosti, tak se obrátil proti Bohu a odvděčil se mu zradou, neposlušností a nevěrností. „Čekal spravedlnost, a hle – nepravost, čekal právo, a hle – bezpráví!“ komentuje tuto situaci Izaiáš v prvním čtení.
V Ježíšově podání je použití obrazu vinice ještě průzračnější. Jsou to vinaři, kteří se vzbouřili, ne už vinice – tedy lidé, ne sama země. Co teď bude dělat Bůh? – Podle Izaiáše zničí vinici. Žalm 79 popisuje toto opuštění ze strany Boha, jež se projevilo v pádu Jeruzaléma a odvlečení do vyhnanství. Ježíš však nemluví o zničení vinice. Nejsou to Boží přísliby, tedy jeho plán, který by se měl změnit, ale jeho adresáti. Boží království – vinice – tu zůstává, ale bude dáno jinému národu. Je to zjevná narážka na osud izraelského lidu; když odmítli proroky a zabili „Syna“, budou rozprášeni a jejich dědictví připadne jinému dědicovi.
Tím druhým lidem, jemuž je svěřeno království, jsme my křesťané utvářející církev. V této chvíli jsme vinicí Páně ve zvláštním slova smyslu. Tady začíná aktualizační četba tohoto podobenství.
Význam, který má dnešní Boží slovo pro nás, je možné spatřovat ve větě z Janova evangelia: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce… Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest“ (Jan 15,5n). Situace se změnila s příchodem Krista. Bůh už nezapudí svou vinici, jíž je církev, protože tato vinice je Kristus – církev je Kristovým tělem. Už nebude žádný třetí „Izrael Boží“ po židovském národě a po křesťanech. Nicméně, i když si je vinný kmen jistý Otcovou láskou, není tomu stejně u jeho jednotlivých ratolestí. I když si je církev jistá příslibem, že nikdy až do konce světa nezanikne a že ji „brány pekelné nepřemohou“, není tomu tak ve vztahu k jednotlivým jejím členům nebo skupinám v rámci ní. Pokud nepřinášejí ovoce, pak mohou být odříznuti a vyhozeni pryč. Mohou padnout ze svého místa a ztratit svou pozici. To bylo koneckonců dramatickým příběhem celých částí církve, jako například církví v Malé Asie, ke kterým se obrací Jan ve svém Zjevení.
Je to i nebezpečí nás, křesťanů dnešní doby, jak jednotlivců, tak i celých skupin. Svatý Pavel, když viděl ten obrovský odpor proti přijetí evangelia ze strany židů, jednoho dne zvolal: „Obracíme se k pohanům!“ (Sk 13,46). Jestlipak také dnes nepřesazuje Bůh svou vinici k jiným národům, ochotným ji přijmout, jako jsou například země „třetího světa“? Není u nás, křesťanských národů Západu, pozorovatelné tiché odmítnutí Syna? – Boha skutečně nezajímá, jestli zůstane křesťanská kultura na nohou a v popředí, ale zajímá ho, jestli zůstává víra v Ježíše Krista a přijetí jeho slova. Ztratí-li se víra, pak jsme jako vinice už odmítnuti, zůstaneme jako suché ratolesti.
Toto pojednání dostává ještě mnohem vážnější tón, pokud se použije na každého z nás. Bůh nám daroval všechno. Vypěstoval svou církev, ve křtu nás narouboval na Ježíše Krista, napojil nás a živil nás. Teď má vskutku právo přijít a žádat plody. A skutečně také přichází, ačkoli si jeho návštěv pořádně ani nevšímáme. Přichází jako hospodář hledající fíky na svém stromě, ale nenachází nic než listí. „Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více“ (Jan 15,2n).
Boží slovo se dnes skutečně ukazuje jako ostrý meč, pronikající do nás a vedoucí nás k zaujetí stanoviska; staví nás do situace, v níž musíme udělat rozhodnutí. Čím chceme být? Ratolestí spojenou s Kristem, s jeho slovem, s jeho svátostmi, která roste (je ve stavu obrácení), anebo neplodnou ratolestí, na níž roste jenom listí; tedy pouze „křesťany prázdných slov“, ale ne skutků?
Vraťme se a připojme se opět k vinnému kmeni. Eucharistie nám dává příležitost opět rozvinout vlastní křest a obnovit proudění mízy přicházející k nám z kmene. V žalmu jsme naslouchali zkroušené modlitbě opuštěné vinice. Kéž se z ní dnes stane také naše modlitba. Musíme si však osvojit také předsevzetí, kterým se uzavírá:
„Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni“ (Žl 80/79).
Převzato z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
