1. čtení: Job 19,1.23–27a
2. čtení: Římanům 5,5–11
Evangelium: Jan 6,37–40
Uprostřed podzimu slavíme Památku všech věrných zemřelých. Stromy odkládají své listí, ranní mlhy se rozpouštějí jen velmi pozvolna, den se zkracuje a sluneční svit ztrácí na síle. Navzdory tomu kousky země, hřbitovy, v tuto dobu vypadají jako rozkvetlé jarní louky, na nichž hoří tisíce světélek. Po staletí si obyvatelé evropských zemí po skončení doby plodů, v těchto prvních listopadových dnech, připomínali své zesnulé.
Tuto tradici zahájili Keltové a církev ji pokřesťanštila – tak vznikl obyčej, který lidé zachovávají velmi intenzivně i v současné době, navzdory tomu, že dominantní kultura se pokouší smrt odstranit z lidských myslí. Církev přijala tuto lidskou odpověď na velkou otázku, před níž stojí každý živý člověk, a vrhla na toto tajemství světlo Velikonoc, v němž vidíme Kristovo vzkříšení. Proto také přede tuto připomínku zařadila Slavnost všech svatých, jako by tím bylo řečeno, že svatí vtahují do svého společenství zemřelé, berou je za ruku, aby nám tak připomněli, že žádný člověk nedochází spasení sám. Po svátku všech svatých si tedy věřící připomínají zemřelé a chodí je navštěvovat na místo jejich odpočinku, a tak jim projevují lásku, o níž svědčí květiny na hrobech. Tahle láska se v dané souvislosti stává schopnou brát na sebe zlo, které možná bylo v životech drahých zemřelých, a obklopit ho velkým porozuměním a soucitem, který prozařuje to stinné v životech nás všech. V našich srdcích je něco jako instinkt, který nás vede k úctě k našim zesnulým a vzpomínce na ně zejména v těchto dnech, v souvislosti se svatými a v naději, že Bůh si opravdu přeje, aby všichni došli spasení (srov. 1 Tim 2,4)…
Připomínka zesnulých je pro křesťany velkou slavností víry ve vzkříšení. Smrt není poslední skutečností pro živé ani pro ty, kdo již zemřeli, když kráčeli směrem ke Kristu, protože on je neodmítá, ale vzkřísí je v poslední den k věčnému životu. Bude to věčný život v něm, ve Vzkříšeném a Živoucím. V tomto světle přijímáme Ježíšův příslib v dnešním úryvku z evangelia. Měli bychom si ho opravdu často a pozorně připomínat, abychom dokázali přemoci všechen žal a všechny formy strachu: „Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu“ (Jan 6,37). Křesťan je ten, kdo každý den kráčí směrem ke Kristu, i když je jeho život naplněn protikladem hříšnosti a nevěrnosti. Křesťan je člověk, který padá, ale zase vstává, a tak stále znovu začíná s následováním svého Pána. A Ježíš ho neodmítá, ale naopak ho objímá, žádá po něm, aby přijal odpuštění hříchů, a tak ho přivádí k věčnému životu, když mu zjevuje, že „to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den“ (srov. Jan 6,40).
Smrt je pouť, přechod, pascha, exodus z tohoto světa k Otci (srov. Jan 13,1); pro křesťany smrt již není záhadou, protože je to tajemství vepsané jednou provždy do smrti Ježíše Krista, Syna Božího, který ze své smrti dokázal udělat autentický a totální úkon sebedarování nebeskému Otci. Když Ježíš šel svobodně a odhodlaně na smrt z lásky, osvobodil nás od strachu ze smrti, což je kořen jakéhokoli strachu (srov. Job 18,14). To také čteme v jednom skvostném verši v listu Židům, nad nímž bychom měli často rozjímat: „Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i (Ježíš) přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí“ (Žid 2,14–15).
Křesťan, který díky svému povolání umírá spolu s Kristem a je spolu s ním pohřben v jeho smrti (srov. Řím 6,4.8), ve smrti dovádí svou poslušnost tvora k dokonalosti a je v Kristu proměněn, vzkříšen energií věčného života darovaného Duchem svatým. Ano, dnes volejme s pevnou vírou a bezpečnou naději: „Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?“ (1 Kor 15,55; srov. Oz 13,14). A nazývejme se jako první křesťané: „Ti, kdo se nebojí smrti.“
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
