Přísloví 9,1-6;
Efesanům 5,15-20;
Jan 6,51-59
LECTIO
K prvnímu čtení:
Devátá kapitola knihy Přísloví nás seznamuje se dvěma postavami – s paní Moudrostí (v. 1-6) a s paní Pošetilostí (v. 13-18). Tyto dvě učitelky života zvou lidi, aby se stali jejich učedníky. Každý člověk si totiž musí vybrat mezi cestou života a cestou smrti. Dnešní úryvek se zastavuje u první z těchto dvou alegorických postav – u aktivní a činné Moudrosti. Tato štědrá a zároveň přísná dáma připravila ve svém paláci velkolepou hostinu a posílá své služebníky, aby k účasti na jejím bohatém stolu pozvali všechny nezkušené a ty, jimž chybí rozvaha. Pozvat někoho ke stolu znamená rozdělit se s ním o pokrm a navázat s ním vztah přátelství.
Toto podobenství má nepochybně hluboký sapienciální rozměr. Obrazem společného stolování chce učitel moudrosti vyjádřit, jak úzké společenství může navázat s těmi, kdo obdrželi pozvání k této hostině. V osobě Moudrosti se skrývá sám Bůh a celé poselství je poučnou a intelektuální interpretací Zákona a Proroků. Bůh zve všechny, kdo se stali jeho učedníky, členy Boží rodiny a Božími spolustolovníky, aby žili ve společenství s ním a učili se od něj pravé dobrotě a prozíravosti. Tyto ctnosti dávají člověku pravý pokoj a radost. Jejich základem jsou totiž pravé lidské a náboženské hodnoty, které nám dovolují navazovat se všemi lidmi ryzí bratrské a sesterské vztahy (srov. 1,20-33; 8,1-21).
Ke druhému čtení:
„Kdysi jste byli tmou, ale teď jste světlem v Pánu“ (Ef 5,8; srov. Jan 3,20n; Kol 1,12n; 1 Sol 5,4-8). Žít jako „děti světla“ znamená přinášet plody hodné světla (v. 8-10), přivádět ke světlu ty, kdo přebývají v temnotách (v. 11-14), hledat moudrost, dotazovat se na Boží vůli a bdít nad svým jednáním (v. 15-17) a nechat se naplnit Duchem svatým (v. 18-20).
„Dobře využívejte času“ (v. 16): použitý řecký výraz (kairos) má mnohem širší význam než naše slovo „čas“. Postihuje také to, co tento čas obsahuje, působí a možnosti, které nám nabízí. Není to něco anonymního a indiferentního, ale „příhodný okamžik“ a „vhodná chvíle“. Právě tento čas „vhodný pro rozhodnutí“ obdrželi křesťané do vlastnictví. Každý křesťan je posilován Duchem svatým, a proto je schopen vnímat přítomnost svého Boha a uskutečňovat jeho vůli (Gal 6,10). Vidí totiž, k čemu jej pobízí Duch svatý.
„Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem“ (v. 18). Varování před opilstvím je na tomto místě velikým překvapením. Pokud by chtěl apoštol navázat na sérii povzbuzení z předchozí pasáže tohoto listu (Ef 4,25), měla by zde jmenované neřesti alkoholismu odpovídat výzva ke ctnosti umírněnosti. Pavel zde však mluví o „naplnění (doslova opojení) Duchem“ a hned na to pojednává o činnostech, které se týkají liturgického života společenství věřících. Chceme-li tedy tento úryvek zkusit vyložit, nabízí se myšlenka, kterou sice nenajdeme v samotném textu, ale můžeme ji vyčíst z kontextu: člověk se potřebuje čas od času povznést nad starosti všedního dne a přenést se do „jiného světa“. Pro věřící to nemá být svět alkoholického opojení, ale dimenze, do níž nás pozvedá Duch svatý, který nám dává už předem zakusit něco z Božího života a vede nás k radosti z konečného setkání s naším Bohem.
K evangeliu:
Dnešní evangelium nám přináší závěr Ježíšovy „řeči o chlebu života“, který úzce souvisí s tím, co nám evangelista zvěstoval v předchozích nedělích. Ježíšova zvěst dnes nabývá nové hloubky a dostává obětní a eucharistický charakter. Jedná se o to dát místo Ježíši v jeho eucharistické dimenzi. On je chlebem života nejen skrze to, co dělá, ale také skrze svátost eucharistie, skrze kterou se s ním mohou všichni věřící spojit. Ježíš-chléb se identifikuje se svým lidstvím – s týmž lidstvím, které se pro spásu lidstva stane skrze Ježíšovu smrt na kříži dokonalým obětním darem. Ježíš je skutečný chléb, protože se skrze své slovo a skrze svou oběť z lásky daruje člověku. Židé však opět reptají: „Jak nám tento člověk může dát jíst své tělo?“ (v. 52). Kdo nedovolí, aby jej obrodil Duch svatý, a nechce přilnout k Ježíšovi, v tom nemůže zapustit kořeny pravá víra.
Ježíš proto důrazně potvrzuje svá slova, že k tomu, aby měl člověk účast na jeho životě, je nutné jíst eucharistický chléb: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (v. 53), a připojuje výčet mimořádných plodů, které obdrží účastníci eucharistické hostiny. Kdo zůstává v Kristu a má účast na jeho velikonočním tajemství, přebývá v niterném a trvalém spojení s ním. Kdo se stane Ježíšovým učedníkem, dostává darem život v Kristu, který převyšuje všechna lidská očekávání, protože přináší vzkříšení a nesmrtelnost (v. 39.54.58).
To je tedy hluboký a skutečný obsah učení, které Ježíš pronesl v Kafarnau. Jeho podstatné prvky se nezabývají ani tak svátostí eucharistie jako takovou, jako spíš celým tajemstvím Ježíšovy osoby a jeho života, tak jak je postupně zjevuje lidstvu. Toto tajemství, v němž je spojeno slovo a svátost, se obrací na dva různé smysly člověka – sluch a zrak. Každý má tedy naslouchat svýma ušima a pozorovat svýma očima, a tak vstupovat do života ve společenství s Bohem a stále ochotněji Boha poslouchat.
MEDITATIO
Skrze vzkříšené a neporušitelné tělo Božího Syna dostalo dnes mé zranitelné a smrtelné tělo šanci získat věčný život. Skrze tělo Božího Syna, které se stalo chlebem, ke mně přichází věčný, božský, blažený život – život v pravém štěstí, zbavený stínů, nářku a slz! Eucharistie mě napojuje na věčný život a dovoluje mi zvítězit nad smrtí a nad vším, co mě zarmucuje. Co většího bychom si mohli přát? Co je cennější než věčný život?
V eucharistii mohu zahlédnout veškerou touhu Boha po spojení se mnou a docílit, abych tento jeho dar chápal jako úkon lásky a uvědomil si, jak jedinečný a zásadní význam pro můj život a jeho naplnění má jeho Syn. Tento život mi dává sám Bůh Otec skrze tělo svého Syna prostřednictvím apoštolské církve, která slaví eucharistii. Tak i mé tělo může být očištěno a proměněno a já se mohu stát mostem, po kterém do tohoto světa vstupuje život. Jak hluboké je tajemství naší víry! Tělo je skutečně „veřejí spásy“! (Tertulián).
ORATIO
Můj Spasiteli! Ty ses pro mě stal vším a v tomto svém bezvýhradném sebedarování mi nabízíš věčný život.
Tajemství eucharistie je samo o sobě veliké a nádherné, ale tvá dnešní jasná, provokativní, odměřená a rozhodná slova je osvětlují zcela výjimečným způsobem. Dáváš mi svůj život, to znamená život věčný, protože jsi za mě neváhal položit svůj život! Děkuji ti, dobrořečím ti, chválím tě za tvé svaté utrpení a vzkříšení a s radostí se klaním tvé moudrosti, která mi přichází na pomoc, když se zmítám ve svých pozemských starostech.
Ty dobře víš, jak nesnadné je pro mě pozdvihnout zrak ke tvým velkolepým perspektivám. Často se nechávám unášet pomíjejícími věcmi a riskuji, že mezi ně zařadím i tvou eucharistii. Dávám jí sice celou řadu krásných a oprávněných lidských významů, ale když to srovnám s jejím základním významem, o němž ke mně dnes promlouváš, je to všechno úplně vedle. Chceš, abych žil s tebou, neboť pouze v tobě mohu dokonale uskutečnit svůj život a najít své štěstí. Den co den se mi dáváš za pokrm a uvádíš mě do věčného života. Vléváš do mě svůj život a jeho prostřednictvím mě spojuješ se svým Otcem. Otevři mé oči, otupené vším, co mě dennodenně obklopuje, a pomoz mi, abych se k tobě pevně přimknul a zakotvil svůj vlastní život i život ostatních lidí ve tvém životě.
CONTEMPLATIO
Náš Pán a Spasitel říká: „Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj“ (Jan 6,55). Ježíš je čistý ve všem a pro všechno. Celé jeho tělo je pokrmem a veškerá jeho krev nápojem; každý jeho skutek je svatý a každé jeho slovo je pravdivé: proto je jeho tělo pravým pokrmem a pravým nápojem. Tělem a krví svého slova – nejčistším pokrmem a nápojem – zahání žízeň a hlad celého lidského pokolení. Na druhém místě – po jeho těle – jsou čistým pokrmem Petr a Pavel a všichni ostatní apoštolé; na třetím místě jejich učedníci, a stejně tak – na základě svých zásluh a čistoty svých smyslů – všichni ostatní; všichni se mohou stát čistým pokrmem pro své bližní (...). Každý člověk má v sobě nějaký pokrm: je-li dobrý a vycházejí-li z pokladnice jeho srdce dobré věci (srov. Mt 12,35), nabízí svým bližním čistý pokrm. Je-li však zlý a vycházejí-li z něj špatné věci, nabízí pokrm nečistý (Origenes, Homilie na 4. knihu Mojžíšovu, 7,5, passim).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: „Kdo jí tento chléb, bude žít navěky“ (Jan 6,58).
Převzato z knihy: Lectio divina
Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo KNA
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
