1. čtení: Izaiáš 22,19–23
2. čtení: Římanům 11,33–36
Evangelium: Matouš 16,13–20
Už od začátku liturgického roku jsem čekal na tento evangelijní úryvek. Skutečně nebylo možné se vyhnout tomu, abychom si mohli i my položit otázku: Kdo je ve skutečnosti tento Ježíš, který k nám při každém shromáždění hovoří a o němž tolik mluvíme? Asi není nijak na škodu, že se tato příležitost objevila v této části roku, kdy už jsme oslavili téměř všechny velké události Ježíšova života a jejich tajemství: narození, křest, umučení, vzkříšení, nanebevstoupení; kdy už jsme ho tedy mohli nějakou dobu pozorovat v akci a máme o něm také konkrétní „svědectví skutků“ (Jan 5,36). Ani Ježíš během svého života nevyslovil tuto otázku hned na začátku svého působení, ale později, kdy už učedníci byli schopni dát určitou odpověď.
Zaměříme naši pozornost hlavně na dvě Kristovy otázky: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ a „A za koho mě pokládáte vy?“. Ježíš je Živý a je stále schopný ptát se lidí. Není tedy žádnou přetvářkou ducha, pokud tyto otázky vnímáme, jako by směřovaly přímo k nám – sem a teď.
Za koho mě lidé pokládají? – Slovo lidé je v této otázce použito ve významu „ti venku“ – ti, kdo slyšeli mluvit o Ježíšovi a viděli ho, ale nepřidali se k němu. Potřebuje nás snad Pán k tomu, abychom mu oznámili, co si o něm lidé myslí? – Jistěže ne; tato otázka má význam spíše pro nás věřící. Z nějakého důvodu, který poznáme později, nás tedy Ježíš vede ke zkoumání, co o něm říkají lidé, naši současníci.
Co říkají lidé dneška o Ježíši z Nazareta? – Odpovědí je mnoho a často je poměrně obtížné je správně vyložit. Pokusíme se zachytit alespoň ty nejrozšířenější z nich. Na prvním místě to bude hlas mladých lidí. Kým byl Ježíš pro generaci mladých lidí osmdesátých let minulého století (mluvíme stále o těch, kteří jsou „venku“)? – Velmi výstižně se stávají jejich hlasem slova Maří Magdalény z muzikálového filmu Jesus Christ Superstar, který byl vlastně vytvořen pro ně – „Je to muž, ne Bůh“. Jde o naprosté polidštění Krista. Člověk, jenž se nedokáže nedívat kolem sebe a necítit se sám, jenž se neumí vyvarovat pohledu nazpět a nebýt přitom unavený; muž, který nezná žádný kompromis, má naprosto čisté úmysly a city, je velmi přitažlivý, jediný bez jakéhokoli stínu pokrytectví; člověk, jenž nesnižuje ani žádný příliš lidský cit nějaké ženy vůči sobě – v tomto případě Magdalény. Člověk, kterému však stačí pouze tato jemná nitka, aby mohl proměnit osobu a nechat ji vyslovit jako člověka, jenž se nově probouzí k životu: „Příčinou, je vlastně on, že už nejsem hříšnou, tedy tou co dřív…“
Je definice „je to muž, ne Bůh“ naprosto dostatečná pro všechno, co jsme uváděli? – Po nejrůznějších úvahách dospějeme k závěru, že nestačí, a hned nám začnou vyvstávat nové otázky: Kdo tedy vlastně jsi, Ježíši? Jsi skutečně tím, za koho tě pokládají? Předpověděl jsi, že zemřeš takovou smrtí; jsi hrdina, nebo někdo jiný? – Horizont poznání zůstává zatím otevřený. Ježíš mladých má své limity – je Ježíšem „tady na zemi“, mezi jinými lidmi – to je každopádně jisté. Spočívá v něm však něco, co přechází hranice tohoto horizontu, i když není dostatek prostředků ani vůle se tímto směrem hledání a zkoumání vydat.
Kdo je Ježíš z Nazareta? – Jsou lidé, kteří na tuto otázku odpovídají stejně jako jeho současníci – je to prorok! Jsou to třeba politici, někteří marxisté, kteří překonali a opustili protikřesťanské zábrany (R. Garaudy, E. Bloch a jiní), nebo jednoduše lidé angažovaní ve snaze o spravedlivější svět. Za slovem prorok ale vnímají jeho dějinné poslání, ne však poslání Boží. Je tím, kdo prolomil různá tabu a strachy, pozvedl sebevědomí utlačovaným a stal se hlasem chudých, čímž zpovzdálí připravoval jejich povstání a osvobození. Je to Ježíš-politický mučedník, mučedníkem je však kvůli svému rebelství; v jejich očích byl zélótou (horlivcem), který bojoval po boku zélótů za osvobození své země od římské nadvlády a ekonomického útlaku. Byl to obraz Ježíše, v němž se nalezly celé generace ideologů revolucí a boje proti sociálnímu útlaku.
Kdo je Ježíš Nazaretský? – Třetí odpověď zaznívá z úst učenců a intelektuálů – filozofů a teologů. „Svobodný člověk, který o Velikonocích nakazil svou svobodou ostatní lidi,“ odpověděl P. Van Buren. Byl to však Ježíš „ateista“, narozený „ze smrti Boha“; přestože se tato definice jevila jako velmi krásná, nebylo možné ji přijmout. „Celistvý člověk,“ řekl P. Schoonenberg; tedy někdo, kdo až do krajnosti plně a dokonale uskutečnil všechny možnosti člověka, a kdo se tedy může stát vzorem a modelem lidské existence; někdo, v kom se Bůh naprosto a definitivně zpřítomnil (jinými slovy – někdo, kdo „není“ Bohem, ale v kom Bůh „je“).
To jsou v hrubých obrysech nastíněné pohledy dnešních lidí na Ježíše. Kdyby Kristu skutečně záleželo jenom na tom, co si o něm lidé myslí, mohl by zůstat u těchto pohledů a cítit velké uspokojení. Jenomže on, jako by chtěl teprve potom odkrýt svůj pravý úmysl, vznáší otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ Zájmenem „vy“ myslí své učedníky, kteří ho poznali z blízka a přijali jeho slovo. Pán od nich očekává odpověď výrazně odlišnou od těch, jež k němu dorazily ze strany lidí.
Ani dnes se Ježíš nespokojuje s tím, že víme, co o něm říká kultura kolem nás. Chce naši odpověď, odpověď těch, kdo v něho věří a vložili do něho své naděje. Odpověď skutečně nemusíme dlouze vynalézat; tuto odpověď podal toho dne Petr: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ V této odpovědi se v jádru nachází celá christologie. Tato odpověď, kterou nově prožívaly a prohlubovaly všechny generace křesťanů, jež nás předcházely, kterou prohlašovaly ekumenické koncily a učitelský úřad církve, právě tato odpověď dospěla až k nám. A my, když budeme za chvíli opakovat Vyznání víry, tuto odpověď opět zopakujeme: „Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha… On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe… a stal se člověkem.“ Ve svých modlitbách a své nauce církev stále znovu vyznává tuto víru: Ježíš není pouze člověkem nebo jenom prorokem; je více než prorok – je Bůh s námi.
Slyšeli jsme odpověď víry na otázku: Kdo je Ježíš? Jaký význam tedy mají odpovědi „lidí“, jež jsme uvedli na začátku? – Tyto odpovědi nepředstavují víru, ale odkazují na hledání; nepřicházejí shora – „od nebeského Otce“, ale zdola – „z Těla a Krve“ (v této souvislosti samozřejmě vnímané velmi pozitivně jako upřímná snaha ptát se po Ježíši Kristu ve světle zkušenosti, rozumu nebo případně i vlastní ideologie). Mezi dvěma odpověďmi na tuto otázku je stejný rozdíl jako ten, který spatřujeme mezi mudrci od východu kráčejícími do Jeruzaléma, a mudrci vracejícími se. Ti první se přišli důkladně informovat o Dítěti, ti druzí, když spatřili dítě, tak „padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,11), protože v něm rozpoznali Boha.
Do tohoto okamžiku však vstupuje jedno z našich největších nebezpečí – existuje tedy jasná odpověď stran Ježíše, která je stará jako sama církev. My si tuto odpověď přivlastňujeme a opakujeme s přesvědčením a jistotou, že jsme konečně celý problém vyřešili a ukončili tak každé další dotazování. Jenomže to skutečně nestačí! Tato odpověď víry se stane mrtvou, pokud se opravdově neobnovuje a nově neprožívá, čili nově „nepřesazuje“ do každé generace a každé kultury, jež se objeví na scéně světa. Navíc musíme dodat, že i když je tato odpověď sama o sobě živá, stane se pro mě bezvýznamná, nepřivlastním-li si ji a nezvnitřním, pokračuji-li pouze v jejím mechanickém odříkávání, jako by to byla básnička naučená nazpaměť. Nezbude nám nic jiného, než vyjít s vlastní kůží na trh. Není možné se ukrývat za víru nějaké „nastrčené osoby“, třeba by to byla osoba samotného papeže. Ježíš se dnes ptá právě mě, jednotlivého věřícího, mé svobody a mé víry: Za koho mě pokládáš ty? Na takovou otázku se nedá odpovědět pouze tím, co říkají „lidé“ nebo co říká církev.
Když jsme dospěli až sem, měli bychom ukončit úvahu a začít se svědectvím; shrnout naše zkušenosti s Ježíšem, jako to udělali věřící po Kristově vzkříšení, kdy si vyprávěli jeden druhému: Zjevil se i mně! Nám přímo plálo srdce v hrudi, když k nám promlouval! Touto cestou se zrodila víra církve a právě touto cestou se pokaždé obnovuje a nově rodí – v nabídnutí víry všech věřících do společného pokladu víry; společného sensus fidelium jako stále se obnovující stavby, jež spočívá na apoštolech a je oživována a stmelována Duchem Svatým.
Bylo by vhodné vzít v úvahu ještě jednu věc – odpovědi „lidí“. Už jsme si řekli, že vyjadřují hledání, ne víru, že ukazují na cestu, ale ne na cíl. Můžeme se s tím takto spokojit? Je pro ty, kdo už jako my „spatřili dítě s jeho matkou“ skutečně neužitečné ono „ptát se po Dítěti“? – Samo sebou, že tomu tak není. V jistém smyslu jsou takové otázky pro víru církve stejně nepostradatelné jako pluh, který oře půdu a obrací její hroudy, aby se mohly objevit její skryté poklady, aby se mohla provzdušnit a přijmout vodu k přinesení dobré úrody.
Hledání obnovuje víru a „vtěluje ji“ do tohoto světa. Kdyby si lidé přestali klást otázky týkající se Ježíše Krista, brzy by se stal pouze prchavou a nejasnou postavou. Je důležité opětovně promýšlet jeho osobu ve světle stále nových problémů a požadavků, jež se v dějinách vynořují. Tuto práci dělají „nevěřící lidé“, aniž by to přímo chtěli, i pro nás. Kladou ve vztahu k Ježíšovi stále nové a nové otázky, čímž nás nutí, abychom dávali stále nové odpovědi. Kolik nových věcí nám umožnilo poznat ono Kristovo naprosté polidštění ze strany mladých lidí, nebo jeho historizace, kterou rozvíjeli příznivci Ježíše „ukřižovaného politického vězně“! Jistě, šlo o částečné a nedostatečné odpovědi, velmi často podmíněné dobovými požadavky a módou; dá se říci, že šlo o „hereze“, a v tomto smyslu se církev nijak neprovinila, když se před nimi měla také na pozoru. Objevili bychom bez těchto nezaujatých a často také velmi provokativních hlasů, že má evangelium takovou důležitost i pro sociální a politickou aktivitu křesťanů? Vzali bychom s tak velkou vážností, že „prostředník mezi Bohem a lidmi“ byl skutečně člověk, opravdu „člověk Kristus Ježíš“ (1 Tim 2,5)? Tito „lidé“ se zastavili u znamení podobně jako ti, kdo melou mouku a připravují z ní hostii pro eucharistii. Tímto způsobem nám umožnili přistupovat stále hlouběji ke svátostnosti, tedy ke skryté skutečnosti Ježíšova života – k jeho božství. Přiblížili se k Ježíšovi „zezadu“ a dotkli se pouze „cípu jeho pláště“, podobně jako žena trpící krvotokem v evangeliu (srov. Mk 5,25n). Kdo však může s jistotou prohlásit, že když Ježíš ucítí jejich dotek na „plášti“ svého lidství, neobrátí se také k nim a nedá se cele poznat?
Naše úvaha nyní spěje k závěru. Evangelijní úryvek končil těmito slovy: „Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.“ Jen se podívejme, našli jsme jeden moment evangelia, který už neplatí. Tenkrát bylo nutné, aby učedníci mlčeli a neprozradili toto „mesiášské tajemství“, protože lidé ještě nebyli připravení k jeho přijetí. Dnes už však tomu tak není. Dnes naopak Ježíš svým učedníkům přikazuje, aby všem podali zprávu o tom, že je Kristus (Mesiáš), aby to oznamovali hlavně „lidem“, kteří se stále ptají, kdo je Ježíš z Nazareta.
Převzato z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
