„Kdo je bez hříchu…“ (5. neděle postní C)

Minulou neděli nás liturgie nechala vstoupit do pohnutého příběhu ztraceného syna: šlo o podobenství, v němž nás Pán povzbuzoval k víře v nekonečné milosrdenství nebeského Otce a k usmíření s ním skrze svátost „odpuštění“. Dnes přejdeme od podobenství ke skutečnosti, ale téma zůstane stejné. Dochází jenom k jeho zpřesnění v christologickém smyslu: každé prominutí, každé odpuštění hříchů a každé smíření s Bohem prochází skrze Ježíše Krista; samotná skutečnost je ještě více potěšující než podobenství: v podobenství je starší syn, který zůstal doma a cítil se dotčený odpuštěním uděleným svému mladšímu bratru; ve skutečnosti však starší bratr – Ježíš Kristus – nezůstal doma, ale sám šel mladšího bratra hledat.

Rozjímejme tedy v tomto duchu nad úryvkem o cizoložnici, které nám dnešní evangelium nabízí. Tento úryvek byl pravděpodobně doplněn k Janovu evangeliu později, až po uzavření první redakce, ale s jistotou se zakládá na historické tradici a je v dokonalém souladu s celou řadou událostí a podobenství, které podává evangelista Lukáš. Tento příběh slouží k tomu, aby velkolepým způsobem doložil Ježíšova slova, že nepřišel soudit, ale spasit (srov. Jan 3,17).

Celé vyprávění o cizoložnici si můžeme přehledně rozčlenit do tří obrazů: 1) Ježíš a zástupy; 2) Ježíš a hříšnice sami; 3) opětovně Ježíš a zástupy (v tomto posledním případě už však zástupy netvoří pouze farizeové, ale my všichni „staří veteráni“ v umění žalobců svých bratří).

Ježíš a žalobci. Ježíš právě vyučoval, když v tom se znenadání kruh posluchačů kolem něho otevřel, aby nechal projít ženu prudce popostrkovanou davem farizeů, kteří halasili vítězným tónem hlasu. Postavili ji před něho a rozestoupili se kolem dokola a možná si zkřížili své paže: „Co ty na to říkáš?“ Nepřišli, aby požádali Ježíše o jeho stanovisko, ale aby ho vlákali do léčky. On sám přece hlásal, že nepřišel zrušit zákon, ale naplnit ho, tudíž musí dát za pravdu zákonu a zúčastnit se kamenování této ženy. Když to ale udělá, ztratí tu svoji svatozář milosrdenství a mírnosti, která je tolik popuzuje a dráždí, poněvadž tolik okouzluje zástupy.

Ježíš nepronesl ani slovo. Sklonil se a začal kreslit do písku znamení; asi přemýšlí a zvažuje úmysly tazatelů; možná čeká na to, až se srdce této zděšené ženy trochu uklidní. Jen málo výjevů zobrazuje Krista tak lidského a tak božského současně. Nakonec pozvedá hlavu a říká: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem.“ Možná by se dala tato věta chápat jako: kdo z vás je bez „tohoto“ hříchu, který předhazujete této ženě (mějme na mysli, že desatero zakazovalo také cizoložství touhy). Vypadalo to, jako by najednou odkryl pokličku svědomí všech přítomných. Ježíš znal všechno, co bylo v jejich srdcích. Najednou kolem zavládlo tíživé nesnesitelné ticho. Ti nejstarší se začali nenápadně vytrácet, snad vystrašeni myšlenkou, že by se Ježíš rozhodl pomoci jim vstoupit hlouběji do vlastních životů, aby viděl, jestli jsou skutečně bez hříchu, bez toho hříchu, který je v Desateru označován jako „nebudeš dychtit po ženě jiného“. Právě toto ticho je vyděsilo, ne Ježíšovo psaní do písku.

Ježíš a cizoložnice sami. Soud se najednou vylidnil; v aule zůstal jenom soudce a obviněná. Doposud zůstal Ježíš skloněný k zemi, teď se však zvedl a podíval se na ženu: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Po přečkané hrůze najednou pocítila milosrdný pohled jako světelnou koupel; žádný muž se na ni ještě takto nepodíval! Kdo ví, jakým tónem odpověděla Ježíšovi v tichu nastalém po odchodu žalobců: „Nikdo, Pane.“ A Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ Ježíš nežádal nic jiného. Zjevně v ní rozpoznal pocit lítosti nad vlastní vinou, který v ní už byl a který konec konců sám probudil.

Kristus jediný je bez hříchu; tedy jediný, kdo skutečně mohl první hodit kamenem, pomstít Boží čest a naplnit zákon. On se však zříká práva soudit, protože stejně jako Otec „nechce smrt hříšníka, ale to, aby se obrátil a žil“ (srov. Ez 33,11). Kolik nové důvěry muselo dodat ženě ono „běž“; znamenalo to vlastně: vrať se k životu, doufej, vrať se domů, přijmi opět svoji důstojnost, vyprávěj lidem jenom svou pouhou přítomností mezi nimi, že tu není jenom zákon, ale také milost.

Můžeme si být jistí, že zkušenost tohoto odpuštění a neskonalého pochopení z Ježíšovy strany tuto ženu pozvedlo, naplnilo její srdce poznáním nové lásky, tolik odlišné od té, která ji tak tragicky zklamala. Takže již nemusela být více sváděna k prožití okamžiku prchavého štěstí v náručí nějakého muže, který potom, co ji svedl, ji asi takto zbaběle opustil v nebezpečí.

Ježíš a my. Co říká nám křesťanům tento dnešní příběh cizoložnice? Tato stránka evangelia vždycky trochu křesťany znepokojovala. Z toho také pramenila ona nejistota, zda ji vůbec zařadit do kánonu knih Písma. V době, kdy bylo cizoložství považováno za jeden z hříchů, které nebylo možné v církvi odpustit, byl Ježíšův postoj, kdy neudělil ani žádné spásné pokání, určitě zneklidňující. Ostatně, teprve nedávno byl tento úchvatný úryvek zařazen také do nedělní liturgie. V podobenství o marnotratném synovi se určitě v pozadí dotýkáme odpuštění mnohem závažnějšího, ale tam se jednalo o podobenství, zde je to skutečnost. Ježíš dokazuje, že svá podobenství bere do písmene vážně.

To, co chce při této příležitosti skutečně klást na srdce (není důvod pochybovat o historicitě této události, i kdyby nebyl přímým redaktorem Jan), není oznámení, že cizoložství není hříchem; najdeme zde jeho jasné, i když velmi jemné, odsouzení ve slovech: „Už nehřeš!“ Ježíšův postoj je možné pochopit, když pomyslíme na to, že nikdo víc než on neopovrhuje hříchem, včetně cizoložství, u kterého odsuzuje už jen pouhou myšlenku na něj: „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,28). To, co chtěl Ježíš jednou pro vždy tímto svým gestem zakázat, bylo řemeslo čmuchala, honicího psa, detektiva pátrajícího po hříších druhých lidí; v tomto gestu tedy nacházejí svou aktualizaci mnohá doporučení Mistra: Nesuďte…; Buďte milosrdní…; Proč chceš vyjmout třísku z oka svého bratra, když ve tvém vlastním oku leží přímo trám?

Dnešní evangelium se dotýká kořene mnohých našich zvyklostí. Jistě, dnes už neházíme kameny na naše bližní; civilní zákony nám to dokonce zakazují! Ale bahno ano, kritiku ano, pomluvy ano. Kolik bahna stříká na bližní z jistých rozhovorů mezi přítelkyněmi a přáteli! Když někdo z okruhu našich známých upadne, nebo se o něm mluví, pak jsme tím hned pohoršeni, jako ti farizeové. Ale ne že bychom chtěli skutečně zavrhnout tento spáchaný hřích (ten jim mnohdy ještě závidíme!). Chceme zavrhnout hříšníka, protože v kontrastu s jednáním hříšníka chceme nevědomky nechat zazářit naše vlastní jednání: „Děkuji ti, Bože, že nejsem jako ti druzí,“ říkával farizej v chrámě.

Dnes nám Ježíš nabízí cenný lék proti tomuto špatnému zvyku: „Kdo z vás je bez hříchu…“ Zpytujme dobře svá svědomí, dívejme se na sebe pohledem, kterým nás vidí Bůh, a pocítíme potřebu utíkat za Ježíšem a žádat odpuštění pro nás, a ne odsouzení pro druhé. Odpuštění pro sebe samého i této a především této viny – pokud je jí naneštěstí někdo zatížen – kterou Ježíš odpustil cizoložnici. Tato vina zůstává skutečně až dodnes ničící a pustošící a žádný věřící ji nemůže dlouho s klidem nosit ve svém srdci a vědomí, aniž by ničil kromě vlastní rodiny také svoji vlastní víru.

Nemůžeme zakončit komentář tohoto evangelijního úryvku, aniž bychom se nedotkli tiché, ale obrovské revoluce, která se v něm uskutečnila. Tato žena, shozená na zem, třesoucí se strachem, zvysoka nahlížená pohrdavými pohledy řady mužů se svraštěným obočím, ponížená a bez možnosti se hájit, to je bohužel přesný obraz toho, co znamenala v té době žena ve společnosti. Kde byl ten muž, který s ní zhřešil? Byla tedy diskriminovaná i v hříchu! Ježíš se staví proti této situaci, rozvrací ji svým odporem, odhaluje její nepravost a nespravedlnost. Kdyby Ježíšovi učedníci dokázali využít této nespravedlnosti a tohoto příkladu, nemuseli bychom dalších dvacet století čekat, aby se uprostřed naší společnosti začalo hovořit o osvobození ženy. Především by se toto osvobození uskutečňovalo metodami a na základě principů mnohem důstojnějších evangelia, a ne: všichni jsme si rovní v páchání hříchů (to je skrytý smysl nedávného sejmutí viny z cizoložství ženy!); ale: všichni jsme si rovni při konání dobra a růstu v důstojnosti. To však nic neubírá na tom, že kdokoli dnes bojuje za plnou důstojnost a rovnost práv žen před Bohem, před mužem a před církví, ať už to ví nebo ne, má v Ježíši svého předchůdce a spojence, kterého nemůže jenom tak přehlížet.

Kromě příběhu cizoložnice, který jsme rozebírali, obsahuje dnešní bohoslužba slova další aktuální téma, které nám může pomoci v tomto okamžiku přípravy na osobní setkání s Ježíšem v eucharistii. Pavel ve druhém čtení prohlašuje, že považuje ve srovnání s darem poznání Ježíše Krista a uchvácením z jeho strany na cestě do Damašku všechno za ztrátu a bezcenný brak. To je tajemství života a osoby Apoštola: skutečný osobní vztah s Ježíšem, vztah silný jako smrt, který ho nutí o něm mluvit a trpět pro něho, aby mu mohl být podobný i ve smrti. Také Pavel, stejně jako cizoložnice, zakusil Ježíšovo odpuštění; bylo mu mnoho odpuštěno, proto hodně miloval.

Tento vzkříšený Ježíš je tím samým, se kterým se chystáme nyní setkat v eucharistii; i nám nabízí své odpuštění a opakuje slova plná útěchy, která pronesl k hříšnici: „Jdi v pokoji a od nynějška už nehřeš!

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA