Kdo chce být velký (29. neděle v mezidobí B)

Během své cesty do Jeruzaléma Ježíš Dvanácti třikrát oznamuje vlastní utrpení, smrt a zmrtvýchvstání (srov. Mk 8,31–32; 9,30–32; 10,32–34), a přesně třikrát je nepochopen. Skoro by se zdálo, že frustrován touto „tvrdostí srdce“ (Mk 16,14) Ježíš upustí od toho, aby svým učedníkům svěřil další předpověď… Poprvé se Petr vzbouřil proti slovům svého mistra, jenž byl nucen ho nazvat „satanem“ (Mk 8,33), podruhé to bylo všech Dvanáct, kteří v odpověď na Ježíšovu předpověď utrpení a smrti neuměli nic lepšího než debatovat o tom, kdo z nich je největší, takže donutili Ježíše, aby jim jasně zopakoval, že „kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35).

V dnešním úryvku prokážou udivující zaslepenost především Jakub a Jan. Ježíš právě znovu oznámil, že hodina jeho násilné smrti je už blízko, a tito dva učedníci reagují tím, že předkládají nároky: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme.“ Ježíš s nekonečnou trpělivostí svolí, ještě jednou ze sebe udělá jejich služebníka a oni upřesní svůj požadavek vůči tomu, kterého následují a o němž doufají, že se projeví jako triumfující Mesiáš: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“

Na to Ježíš s rozhodností odpoví: „Nevíte, co chcete!“ A ihned syny Zebedeovy uvádí do reality tím, že také jim dá zahlédnout perspektivu násilné smrti skrze biblické obrazy ponoření (srov. Lk 12,50) – to je význam výrazu „křest“ – a kalichu vína, aby naznačil, že již brzy bude jeho krev „prolita za mnohé“ (srov. Mk 14,23–24). Oba s velkým nadšením souhlasí, ale až později pochopí cenu této ochoty. Co se týká sezení po pravici a po levici Syna člověka ve slávě, potvrzuje Ježíš, že není jeho věc o tom rozhodovat, ale pouze Otcova… Ve skutečnosti budou v hodině umučení místa, jichž se Jakub a Jan domáhají, obsazena dvěma zločinci (srov. Mk 15,27) a Ježíš bude jen mezi nimi, uprostřed nepřátel, pronásledovatelů a vrahů.

Tady však nepochopení učedníků nekončí. Dostaví se předvídatelné žárlivé znechucení ostatních deseti, kteří nechtějí být méně než Jakub a Jan. Když synové Zebedeovi obsadí první dvě místa, co potom zbude na ně? A tak si je Ježíš zavolá všechny k sobě a pronese slova, která budou provždy jedinou „ústavou“ křesťanské komunity: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“

A proč? „Protože Syn člověka,“ tedy Ježíš, Mesiáš a Hospodinův služebník (srov. Iz 53,10–12), „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ Nejlepším komentářem k tomuto tvrzení jsou Ježíšova slova zaznamenaná ve čtvrtém evangeliu po umývání nohou: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy“ (Jan 13,12–14).

Co se týká nás, nemáme se tvářit, že nás žádost Jakuba a Jana a závist ostatních deseti pohoršuje, protože jejich postoje vycházejí ze stejného ducha, který sytí naši každodenní touhu být první a vládnout ostatním, být oceněni a mít uznání druhých. Ježíš od nás naopak žádá vzájemnou službu, dát život pro bratry, protože v tom tkví opravdová sláva. S nekončenou trpělivostí, kterou prokázal především tehdy, když šel vstříc utrpení ve svobodě, a s láskou toho, kdo slouží svým bratřím až do konce, nás Ježíš učil žít tímto způsobem jako jeho autentičtí učedníci. Stačí, abychom šli ve stopách Hospodinova služebníka, služebníka bratří.