Moudrost 2,12.17–20;
Jakubův 3,16 – 4,3;
Marek 9,30–37

 

 

LECTIO

K prvnímu čtení

Ve druhé kapitole knihy Moudrosti nás bezbožníci, kteří odmítli Boha a vzpírají se mu tím, že nedodržují přikázání Božího zákona, dávají nahlédnout do svých životních postojů, které se omezují čistě na pozemské, povrchní a pomíjivé hodnoty (v. 1-11) a na snahu co nejvíce si užít (v. 6-12a).

„Spravedlivý“, to znamená každý, kdo zůstal věrný Hospodinu a jeho přikázání, staví svůj život přesně na opačných základech než bezbožníci. Jeho život a jednání je proto pro ně jednou velkou výčitkou (v. 12b.14) a oni se tudíž rozhodují, že spravedlivého podrobí utrpení. Svůj hrozný plán zpupně ospravedlňují tím, že tak budou moci ověřit, jak pevná je víra, kterou spravedlivý vyznává (v. 17-20). Na spravedlivého se snáší stále větší násilí, které vrcholí vynesením rozsudku smrti (v. 20a). Bezbožníci si tak chtějí ověřit, zda je spravedlivý skutečně tichý a odevzdaný do Božích rukou (v. 19) a nakolik je pevná jeho důvěra v Boží pomoc, když nazývá Boha svým spasitelem a osvoboditelem (v. 18.20b).

Posledním dějstvím sarkastických úkladů, jimiž bezbožníci všech dob ohrožují život spravedlivých, se stala Golgota, kde ten, který jediný je Spravedlivý, předkládá Bohu vroucí modlitby za vysvobození a dostává od něj odpověď v podobě vzkříšení (srov. Žid 5,7).

  

K druhému čtení

Opravdová víra se projevuje skutky a pravou moudrost lze poznat podle ovoce (srov. Jak 3,13). Autor Jakubova listu varuje své adresáty před falešnými učiteli, jejichž učení neupevňuje společenství křesťanů ve svornosti, ale rozdmýchává vnitřní rozepře.

Kdo myslí jen a jen na sebe a uzavírá se v sobeckém hledání vlastního uspokojení, působí v nitru druhých lidí zmatek a neklid. Kdo naopak přijímá dar moudrosti, který Bůh vlévá všem, kteří ho prosí (srov. Mdr 8,21), proměňuje svůj život v zářivé, ryzí a přímočaré svědectví. Seznam přídavných jmen charakterizujících „moudrost shora“ (3,17) pravděpodobně reaguje na konkrétní situaci adresátů tohoto listu a zdůrazňuje ty ctnosti, které nejvíce potřebovali. Z toho můžeme poznat, že ve společenství, jemuž Jakub adresuje svůj list, vládly rozepře, osobní zájmy a rivalita. Jakub proto vyzývá věřící, aby se chovali podle Božího daru, kterého se jim dostalo, a učili se novému stylu života, v němž vládne tolerance a velkodušné přijetí druhých, a kde je důležitější „být“ než „vypadat“. To je tedy životní styl hodný těch, kdo budují „pokoj“, jenž v sobě jako svrchované dobro obsahuje všechna ostatní dobra (3,18).

Křesťané mají s odvahou zkoumat, z jakých kořenů vyrůstá jejich nesvornost a nejrůznější rozdělení, která ohrožují jejich společenství (4,1a). Jakub tento kořen vidí v nezřízené touze po vlastnictví, která vyvolává konflikty nejprve v nitru člověka (4,1b), následně pak ve vztazích k druhým lidem (4,2) a v konečném důsledku rozvrací vztah člověka s Bohem, takže pak ztrácí smysl se vůbec modlit a modlitba se stává pokryteckou zástěrkou vnitřní prázdnoty. Člověk se totiž k Bohu nemůže modlit se srdcem, které se od Boha odvrátilo (4,3; srov. Iz 29,13).


K evangeliu 

 

V tomto úryvku nám evangelista předkládá další Ježíšův výrok o tom, jak skončí jeho poslání: Ježíš zde ohlašuje, že bude vydán lidem do rukou a oni ho zabijí (v. 31ab). Slovesný tvar „být vydán“ tu naznačuje, že v této události má jednat sám Bůh. Bůh tedy Ježíšovo utrpení a smrt pouze „nestrpí“, ale přímo do nich vstoupí, prostřednictvím utrpení svého Syna se sebou smíří celý svět a na znamení tohoto smíření vzkřísí Ježíše z mrtvých (v. 31c).

Marek zde opět připomíná, že učedníci nechápou. Mezi Ježíšovými slovy a jejich vlastním smýšlením (které se v podstatě shoduje s mentalitou společenství křesťanů) zeje hluboká propast nepochopení, do níž zapadají i dva následující Ježíšovy výroky. V prvním se říká, že hierarchie mezi učedníky bude založena na principu služby a ochoty stát se posledním: v tom také spočívá skutečná velikost (v. 34n). Druhý výrok přirovnává přijetí Ježíše a Otce, který jej poslal, k přijetí dítěte (v. 37). Dítě, které bylo pro antický svět něčím nevýznamným, je obrazem všech, které svět nepovažuje za hodné pozornosti a obdivu. Právě tyto lidi však Ježíš obdarovává svou láskou, jejímž znamením je objetí (v. 36). Ti, kdo pro tento svět nic neznamenají, se stávají svátostí samého Ježíše, podobně jako je Ježíš svátostí svého Otce.

 

MEDITATIO

 

Pozemská „moudrost“ je zaměřena na osobní úspěch a snaží se ho dosáhnout za každou cenu. Pro kariéru založenou na sebechvále není žádným problémem odstranit všechny, kdo jsou překážkou k vlastnímu prosazení. Ve všech dobách, tím více v současnosti, se vytvářejí mocenské kruhy a sdružují kolem sebe své nadšené stoupence, kteří pak urputně vedou boj proti všem ostatním politickým stranám.

Tento mechanismus, který patří k základním instinktům každého člověka, se ostře střetává se zvěstí Ježíšova utrpení a zmrtvýchvstání, které ho úplně převrací. Bůh přichází a všem lidem nabízí darem nový život. Kdo jej přijímá, přestává kolem sebe šířit rozdělení a stává se nástrojem pokoje. Kdo chce být první v lásce, má se stát služebníkem, protože Ježíš se jím stal jako první. Kdo chce najít most přes bažiny lidského sobectví, má se stát nepatrným a bezbranným dítětem, neboť jedině tak může dojít až do náruče milujícího Otce.

ORATIO

 

Pane, často se mi zdá, že jsem příliš nepatrný a nedostatečný, abych dokázal unést svá veliká přání. Proto se ze všech sil snažím rozmetat to, co se staví do cesty mé touze růst a „být někým velkým“. Chci být větší než ostatní, získat víc než druzí a mít větší hodnotu než jiní.

Ty vycházíš vstříc této mé zpupné touze něco znamenat a zveš mě, abych ji proměnil ve službu lásky a stal se posledním ze všech, služebníkem všech, tvůrcem pokoje, člověkem pokorným a milosrdným a tím, který dokáže přijímat všechny lidi...

Sešli mi shůry svého Ducha moudrosti a dej, ať v jeho síle proměňuji svůj život v jedno veliké dílo pokoje.


CONTEMPLATIO

Bratři, pozorujme všichni dobrého pastýře, který podstoupil utrpení kříže, aby zachránil své ovce. Ovce Páně ho následovaly v utrpení a pronásledování, v hladu a žízni, v nemoci a pokušení a ve všem ostatním a dostaly za to všechno od Pána věčný život. Proto je velkou hanbou pro nás, Boží služebníky, že svatí vykonali velké činy a my chceme získat čest a slávu jen tím, že o nich vypravujeme a kážeme.

Blahoslavený člověk, který snáší svého bližního v jeho křehkosti právě tak, jako by si sám přál, aby on ho snášel v podobném případě.

Blahoslavený služebník, jenž se nepovažuje za lepšího, když ho lidé hlasitě chválí a velebí, než když ho považují za bezvýznamného, hloupého a hodného opovržení; neboť čím je člověk před Bohem, takový je a nic víc. Běda tomu řeholníku, kterého druzí postavili na přední místo a on z něj nechce dobrovolně sestoupit. A blahoslavený ten služebník, jenž není povyšován svou vlastní vůlí a který vždy touží být pod nohama druhých (František z Assisi, Napomenutí, 6.18.19, v: Františkánské prameny, Řím 1982, 37.39). 

 

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35).

 

Převzato z knihy: Lectio divina  - Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)  - Vydalo  KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.