1. čtení: 1. Mojžíšova 18,20–32
2. čtení: Kolosanům 2,12–14
Evangelium: Lukáš 11,1–13
Liturgie využila této poklidné neděle liturgického mezidobí, aby nám ukázala jednu z nejcennějších perel evangelia, modlitbu „Otče náš“.
Ve starověkých dobách patřila modlitba „Otče náš“ k tajným věcem křesťanské víry, které byly chráněny zákonem skrytosti: byla „předávána“ katechumenům až na konci jejich přípravy ke křtu, v předvečer křtu, spolu s výkladem eucharistie (srov. Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze V,11). Ten, kdo ji přijal, uchovával její slova jako cennou relikvii a s touhou očekával okamžik, kdy po vystoupení z očistné koupele křtu, „obklopený bratřími a představený Matkou (církví)“, pozvedne své paže k nebi a poprvé zvolá: „Otče!“, a tak se přede všemi nechá uznat za nového syna Božího (srov. Tertulián, Bapt. 20,5).
Je důležité tyto věci připomenout, protože nám modlitba Páně zevšedněla častým opakováním, mnohdy v celých sériích, bezmyšlenkovitě, jako by to byl kolovrátek otáčející se v nouzi nebo ve strachu. Vytratil se nám smysl onoho „hrozného mystéria“, které se ukrývá v těchto slovech, ve slovech vzešlých z Božích úst a směřujících k Božímu sluchu! Je zapotřebí vysvobodit „Otče náš“ ze zvykovosti, která ho pokrývá jako izolační vrstva, jako vrstva prachu, která mu brání zazářit uprostřed nás, a nám zabraňuje zachvět se už při vyslovení nebo uslyšení jeho prvních slov. „Otče náš“ už s námi nijak neotřese, jenže to by právě měl! Přijměme znovu „Otče náš“ z Ježíšových rukou jako apoštolové toho dne, kdy ho viděli modlit se a prosili ho: „Pane, nauč nás modlit se... A on jim odpověděl: "Když se modlíte, říkejte...“
Lukáš nám odhalil pravý vznik a původ této modlitby: „Otče náš“ se zrodil z Ježíšovy modlitby. Když učedníci viděli Ježíše modlit se tímto způsobem, byli přesvědčeni, že se vlastně ještě nikdy v životě skutečně nemodlili, a pojali velkou touhu naučit se modlit. Ježíš vyslyšel jejich přání a daroval jim svou modlitbu. Proto se „Otče náš“ vnímá právě takto: jako modlitba Hlavy, která se rozlévá do všech údů a stává se modlitbou celého Těla, kterým je církev. „Otče náš“ je vlnou Ježíšovy modlitby, která se šíří skrze staletí a postupně se stále zvětšuje a rozrůstá, přibírá k sobě každý hlas, každý vzdech, každou prosbu a výkřik, které lidé vyslovují při pohledu na nebesa, i když neví ke komu.
Existuje velká podobnost mezi „Otčenášem“ a eucharistií. V eucharistii se zvěčňuje Ježíš, který se dává Otci a lidem, kterým „slouží“: „Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,27). V „Otčenáši“ se zvěčňuje přítomnost Ježíše, který se modlí: Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo se modlí (Žid 7,25: „Neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“). V eucharistii existuje společenství na základě Kristova Těla; v „Otčenáši“ zase společenství v Kristově modlitbě: a právě v ní se nachází skutečné „duchovní společenství“, do kterého můžeme vstoupit, i když jsme právě sami, v každém okamžiku, i když zrovna nemáme přístup ke svátostem.
„Otče náš“ je zkrácenou formou evangelia, mohli bychom říci „evangelium v modlitbě“, živý proud evangelia, který vychází z úst toho, kdo je sám osobně evangeliem. Pokusme se na tuto modlitbu tedy podívat právě v tomto duchu.
Otče! (Lukáš vynechává zájmeno „náš“, které je pravděpodobně upřesňujícím Matoušovým dodatkem). Právě tímto zvoláním (Abba!) byl Ježíš uvyklý zahajovat každou svou modlitbu: „Děkuji ti, Otče... Ano, Otče... Otče svatý... Otče, do tvých rukou... Jedná se o ten nejvlastnější Ježíšův hlas (ipsissima vox), o jeho živoucí památku. Proto se křesťané ani neodvážili přeložit toto slovo do řečtiny, ale ponechali je zaznívat v aramejském originále (srov. Gal 4,6). V tomto slově je zahrnutý obraz dobrého otce, otce, „který měl dva syny“, Otce, který odívá i polní lilie, Otce, „který tolik miloval svět“. Je v něm obsažené také celé povědomí, které měl Ježíš o svém bytí jednorozeného Syna tohoto Otce. Tento obraz a toto vědomí byly předány také nám: od staršího Syna, mladším synům; od jednorozeného Syna, adoptivním synům. Slovo, které posloužilo Ježíšovi k vyjádření jeho synovského cítění, nám nyní slouží pro vyslovení našeho synovského cítění jeho učedníků.
Přesto se ale v tomto „otcovském“ obraze Boha nenachází nic sentimentálního anebo nudného. Je „v nebesích“; je Svrchovaný, naprosto Jiný, Svatý; jak je vzdálené nebe od země, tak jsou i jeho myšlenky a cesty vzdálené od našich (srov. Iz 55,9).
Co nového nám tedy v tomto vyjádření Ježíš přináší? Zvláště to, že nyní je nám tento Bůh – i když zůstává Svrchovaným, Svatým a Hrozným – darován jak otec! Veškerá jeho síla se k nám sklání, staví se v náš prospěch, „zpřístupňuje se“. Stává se skutečností prorocké slovo, které nechává vyslovit Boha: „Byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím“ (Oz 11,4).
Celý „Otče náš“ je skrytý v tomto slově jako klíček, jako mohutný strom skrytý v malém semeni. Pak je možné pochopit světce, který byl po dlouhých hodinách svého rozjímání nad „Otčenášem“ dotazován, k jakému bodu se dostal, a on odpověděl, že zůstal stát u prvního slova. Veškerá křesťanská modlitba je osvěcovaná světlem tohoto úvodního výkřiku, který vychází z Ježíšova srdce, je to hlas syna, který ví, s kým mluví. Kromě hlasu je to však také pohyb, protože každý, kdo ho vyslovuje, jako by se vrhal do náruče Boží, jak to udělal i svatý František z Assisi, který, když opouštěl tento svět, zvolal: „Od tohoto okamžiku chci už říkat jenom: Otče náš, jenž jsi na nebesích!“
Musíme jít ale dál: druhé slovo „Otčenáše“ říká: „Posvěť se jméno tvé.“ I toto je podstatou Ježíšovy modlitby, vždyť on sám říkal: Dal jsem zazářit tvému jménu mezi lidmi (srov. Jan 17,6). Co vlastně říkáme skrze tato slova? Že by snad Bůh nebyl dostatečně Svatý a potřeboval by být od nás ještě více posvěcený? Ale vždyť on je pramenem svatosti, on je „třikrát Svatý“, to přece všichni víme! To, o co žádáme, je prosbou, aby Boží svatost, která nachází v hříchu překážku svého zjevení v člověku, zvláště v lidech, kteří se označují jako „jeho lid“, překonala tuto překážku, aby ji zahnala stejně jako slunce rozptyluje mlhu, a aby se zjevila ve svém plném světle. Žádáme o to, aby se o jeho jménu naší vinou nemluvilo rouhavě (srov. Řím 2,24); „Žádáme o to, abychom my, kteří jsme byli ve křtu posvěceni, vytrvali v tom, kým jsme začali být“ (sv. Cyprián, Or. 12). Jako bychom žádali o to, aby církev byla skutečně tou, kterou má být: svatou církví, církví svatých, církví, která hlásá svatost Boží, tedy jeho spravedlnost, jeho odpouštějící lásku, jeho „jinakost“. Nežádáme tedy, aby byl Bůh posvěcen „od“ nás, ale aby byl posvěcen „v“ nás: „V celém svém chování buďte svatí, jako je svatý ten, který vás povolal. Stojí přece v Písmu: Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (1 Petr 1,15n). V první prosbě „Otčenáše“ tudíž prosíme o mimořádně velkou věc: abychom se stali svatými!
Přijď království tvé. Matouš k tomu dodává: „Buď vůle tvá.“ Tyto dvě prosby se vzájemně doplňují. Mohli bychom říci: Přijď tvé království, tedy: Buď vůle tvá! Protože čím jiným je Boží království, než univerzální spásnou vůlí Boží, která se nám ukázala a projevila v Ježíši Kristu. Království je vším krásným, svatým a mimořádným, co Bůh vytvořil pro člověka. Je to onen oheň lásky, o němž Ježíš říká, že ho přišel vrhnout na zem, a už se nemůže dočkat, kdy vzplane. Království je vnitřní touhou a tajemstvím Ježíše, dílem, jehož naplněním ho Otec pověřil (srov. Jan 17,4). Sdílet společně s Ježíšem tuto jeho touhu a modlitbu znamená být mu „bratrem, sestrou i matkou“ (srov. Mt 12,50). Znamená to odhalit novou rovinu „Otčenáše“ a v návalu radosti moci zvolat: Přijď naše království! Kéž se stane naše vůle!
Jak mylné by bylo tedy říkat „buď vůle tvá“ a myslet si, že jsme to my, kdo Bohu něčím přispíváme a obdarováváme ho (když se vlastně vůbec neobejdeme bez „fiat voluntas tua“!), a neuvědomit si přitom, že to jednoduše znamená: Ať se na nás naplní tvá láskyplná vůle! Jako v nebi, tak i na zemi, tedy: jak v Ježíši, tak i na nás! Kéž se naplní tento nekonečný plán, který máš ve svém srdci od věčnosti, kéž překoná překážky našeho strachu, naší zatvrzelosti a kéž se v nás obnoví pokoj tvého království. Dante měl naprostou pravdu, když napsal: „V jeho vůli je náš pokoj“ (Dante Alighieri, Ráj III, 85).
„Přijď království tvé“: když vyslovujeme tato slova, tak by v nás mohla vyvstat pochybnost nebo smutek: Jak vzdálené je ještě od nás tvé království, Bože! Jak vzdálená je ještě, Bože, tvá vůle, než se naplní mezi námi! Ježíš však již na tuto pochybnost odpověděl, když se ho farizeové zeptali: „Kdy přijde Boží království?“ odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: Hle, tady je! nebo tam je! Neboť Boží království je mezi vámi“ (Lk 17,20n). Lidé neustále očekávají království odlišné od toho, které jim chce Bůh dát, a proto ho nevidí, ani když ho mají přímo před očima. Království bylo před nimi. Byl to ten, ke kterému hovořili; poněvadž po Velikonocích není Královstvím nikdo jiný než on, Ježíš Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, přítomný uprostřed svých učedníků až do konce světa.
Stejně tak to platí i pro dnešní den: Království je „uprostřed nás“. Roste, poněvadž rostou také ti, kteří věří v Krista, kteří naplňují na svém těle to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap (a také jeho vzkříšení), i když o tom všem nevědí nic. Jistě, toto království zatím nedošlo svého konečného naplnění, je stále ještě na cestě, v pohybu, stejně jako kvas v těstě, dokud se celé neprokvasí. Takové jsou jeho podmínky zde na zemi; jeho konečné „naplnění“ nastane v ten den, kdy On předá vládu do rukou Boha Otce (srov. 1 Kor 15,24).
„Přijď království tvé“ pro nás tedy znamená velmi konkrétní prosbu: Kéž přijde zesnulý a vzkříšený Ježíš Kristus! Kéž je vyhlášena jeho vláda nad celým stvořením! Kéž se jeho slovo dostane ke všem lidem a je jimi přijato; především ať se šíří bratrská láska, která je „jeho“ přikázáním. A toto všechno kéž se nejprve projeví v našem srdci. Ať nad naším tělem už nevládne hřích, ale Kristus (srov. Řím 6,12). Protože Boží království je ve své podstatě: „Kristus ve vás, naděje na věčnou spásu“ (Kol 1,27).
„Otče náš“ je zrcadlem evangelia také ve své celkové podobě; nejen v jednotlivých prosbách, ale v celé své struktuře: Ježíš řekl: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33). Nejprve nás tedy nechal Ježíš prosit za Boží království, potom za „všechno ostatní“: na prvním místě mezi tím ostatním jmenuje „chléb náš vezdejší“ (jiné výklady uvádějí také potřebný denní chléb anebo chléb pro zítřek). Modlitba opět odráží Ježíšovo jednání: zástupům, kterým hlásal Boží království a které ho následovaly až do pouště, rozmnožil také hmotný chléb, takže se „všichni dosyta najedli“.
Co však znamená „vezdejší chléb“? Chléb byl pro Ježíšovy současníky (jako ostatně i pro nás) zástupným obecným výrazem pro pokrm, pro zachování života. Jelikož je člověk v Bibli chápán jako společná jednota těla a duše, chléb zde označuje všechno, co je potřebné pro lidský život: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4). Není tedy nutné volit mezi starším výkladem Otců (chléb duše, eucharistie, Boží slovo) nebo moderním výkladem (pokrm pro tělo): Ježíšovo slovo v sobě zahrnuje obě dvě interpretace. Jedná se o „otevřenou strukturu“, do které je možné doplnit celou řadu různých skutečností, které jsou bezesporu vhodné. Touto prosbou tedy můžeme zcela oprávněně podle daných potřeb žádat o chléb, oděv, bydlení, zdraví nebo práci (práce je způsob, kterým dospíváme k získání chleba důstojnou a lidskou cestou!). A protože říkáme „dej nám“ (a ne: dej mi), můžeme prosit rovněž za to, aby nás Bůh naučil se dělit a rozdělovat chléb, který je skrze zemi a práci určený všem lidem. V naší situaci by dokonce bylo potřebné modlit se právě v tomto smyslu: Dej nám, abychom uměli lépe rozdělovat náš vezdejší chléb! Pokud se taková myšlenka vysloví před jídlem nebo po jídle, může se stát prosbou anebo také poděkováním: Děkujeme za chléb, který jsi nám dal!
Řekli jsme, že skrze tuto prosbu můžeme žádat i o chléb, který sestupuje z nebe, chléb života, chléb, kterým je Ježíš (srov. Jan 6,32n); prostě o eucharistii, Boží slovo a Ducha Svatého. Dnešní evangelium to upřesňuje: „Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? ... Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ Chléb, o který žádáme, je tedy také obrazem Ducha Svatého!
Předposlední prosba „Otčenáše“ zaznívá u Lukáše takto: „A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám.“ Je to jediná prosba, ve které nejen o něco žádáme, ale také něco slibujeme: odpouštět bratřím. Je to také jediná prosba (v Matoušově textové verzi), kterou se Ježíš po zakončení modlitby snaží komentovat: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (Mt 6,14n). Je to tedy jasné, existuje naprosto zřejmá a jasná podmínka. Není možné recitovat „Otče náš“ s roztrpčením a nevolí v srdci, bez odpuštění, bez vlastního odsouzení takového postoje. V takovém případě je zapotřebí obrátit prosby a modlit se následovně: Pomoz nám odpustit těm, kdo se na nás provinili, stejně jako ty sám odpouštíš naše hříchy! (Svatý Pavel ve druhém čtení vysvětluje, jak velkodušné a naprosto totální bylo toto odpuštění Boží: „Odpustil nám všecky hříchy, zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám svými předpisy, a nadobro ho zničil tím, že ho přibil na kříž.“). Samotná touha odpustit je již odpuštěním a dostačuje k tomu, abychom mohli pokračovat v modlitbě v očekávání, že se i my staneme „milosrdní, stejně jako Otec je milosrdný“ (Lk 6,36).
A neuved' nás v pokušení. Matouš navíc upřesňuje, o jaký typ pokušení se jedná, a dodává: „ale zbav nás od zlého“. Jde o takový typ pokušení, který podstoupil Ježíš na poušti, o „objektivní“ pokušení, které nevychází z nás („Jako je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému, tak ani on sám nikoho nepokouší.“ Jak 1,13), ale od nepřítele a různých věcí (nejde tedy o „subjektivní“ pokušení vycházející z naší špatné náklonnosti). Jedná se o pokušení, které na nás může svrhnout stín pochybností o Božím otcovství a jeho dobrotě, a tudíž usilovat o to, abychom se od něj odloučili, případně abychom o něj ztratili zájem. Možná, že se zde naráží také na velké eschatologické pokušení „peirasmos“, které vždycky doprovází velké příchody Božího království v dějinách, o němž Ježíš prohlásil: „Modlete se, abyste nepřišli do pokušení“ (Lk 22,40).
Bůh nás „neuvádí“ ani do takového „objektivního“ pokušení, poněvadž stále zůstává tím, o kom jsme hovořili na začátku – Otcem –, ale právě vzhledem ke svému otcovství může být přinucen nechat nás vstoupit do zkoušky, „aby poznal, co je v našem srdci“, aby nám umožnil další růst a prořezával a oklesťoval všechno, co je v nás a celé církvi povrchní (srov. Jan 15,2). V tomto případě prosíme, aby nám spolu s pokušením daroval (tak jak ostatně slíbil) také sílu: „Zkoušky, které na vás přišly jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet“ (1 Kor 10,13).
Řekl jsem, že „Otče náš“ se společně s námi a v nás modlí samotný Kristus a my společně s ním. Je toto tvrzení pravdivé i o druhé části, v níž žádáme o tak lidské věci, jako je odpuštění hříchů? Samozřejmě, že i ve druhé části „Otčenáše“ je to Kristus, kdo se modlí. Nikdy nejsme sami! Svatý Augustin napsal, že jenom Ježíš Kristus „je tím, kdo se za nás modlí, kdo se v nás modlí a ke komu se modlíme. Modlí se za nás jako náš kněz, modlí se v nás jako naše Hlava a je ten, ke komu se modlíme jako k našemu Bohu“ (sv. Augustin, Enarr. in Ps. 85,1). Ve druhé části „Otčenáše“ se Ježíš modlí v nás jako naše Hlava, která vykonává modlitbu za nemocné a potřebné části těla. Spolu s námi předstupuje před Otce, aby si vyprosil požehnání, stejně jako předstoupil Jakub k Izákovi, aby od něj přijal požehnání, a to s rukama, které ale patřily Ezauovi (srov. Gn 27,22n). Společně s Kristem předstupujeme skrytě před Boží tvář (srov. Kol 3,3). Zde se tedy nachází velký rozdíl mezi Starým zákonem a církví: ve Starém zákoně bylo zapotřebí, aby Abrahám našel alespoň deset spravedlivých, aby mohl Bůh odpustit celému městu (1. čtení). Chyběl tam ten jediný spravedlivý, který by sám stačil pro všechny: chyběl Ježíš!
Vyslovit myšlenku, že „Otče náš“ je „Ježíš, který se modlí v nás“, znamená říci, že Duch Ježíšův se v nás modlí: „Bůh nám poslal do srdce Ducha svého Syna, který volá: Abba, Otče!“ (Gal 4,6). Je to právě Duch Svatý, kdo nás uschopňuje vyslovit „Otče náš“! Velké rozpaky vždycky vzbuzovala skutečnost, že se v „Otčenáši“ nikde nejmenuje osoba Ducha Svatého. Považovalo se to za velké opomenutí; ve starověku se objevil dokonce pokus nahradit tuto mezeru jinou variantou, která by namísto prosby „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ postavila „Kéž na nás sestoupí tvůj Svatý Duch a očistí nás“. Není toho však skutečně třeba: Duch Svatý není v samotném textu modlitby, poněvadž se nachází v modlícím se. Není v prosbách, o které žádáme, ale je tím, kdo prosí: „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.“ (Řím 8,26). Bez Ducha Svatého – říkával svatý Augustin – voláš nadarmo „Abba“, ať už jsi kdokoli (Sermo 71,18; PL 38,46).
Když se modlíte, říkejte... Po zakončení vysvětlování slov, která Ježíš použil v „Otčenáši“, by nás mohlo zajímat, co vlastně znamená tento Ježíšův příkaz: máme se snad vždycky a za každých okolností modlit právě takto? To byl velký omyl! Ježíš chtěl říci: Modlete se s tímto postojem dětí, věnujte pozornost těmto zásadním věcem v daném pořadí. Ježíš onoho dne neučil učedníky „nějakou“ modlitbu, ale „způsob“, jak se modlit. „Otčenáš“ je modelem modlitby, archetypem, odrazovým můstkem a inspirací pro modlitbu. Není možné jej snížit na stejnou úroveň jako jiné modlitby, ani z něho dělat modlitbu, která by znemožňovala ostatní modlitby. Znamená to, že je zapotřebí „Otče náš“ zahrnout zvláštní láskou a úctou, jako je tomu například při liturgii, která jej zařazuje pouze v těch nejdůležitějších okamžicích slavení. Neříkejme ho příliš často, povrchně a ve spěchu, ani zbytečně neznásobujme počet „Otčenášů“ jdoucích přímo za sebou. „Otčenáš“ se musí „rozvinout“ v meditaci a sytit naši spontánní modlitbu, a ta by zase měla oživovat a občerstvovat recitaci „Otčenáše“. Jako modelová modlitba nás „Otčenáš“ učí a vybízí řadit na první místo Boha, a ne sebe. Podněcuje nás k tomu, abychom dávali přednost celému souhrnu skutečností, jež se nazývají modlitba chval, adorace a díkůvzdání. Také Maria ve svém Magnificat sledovala tuto linii. Neupadněme do omylu příliš rychle přeskočit od oslovení „Otče náš“ k „dej nám dnes“. Nestavme se před Boha neustále jako žoldáci, kteří vždycky, než něco udělají, podívají se na ruce svého pána, jestli v nich má něco pro ně. „Otče náš“ se kromě svého „rozvinutí“ do meditace musí promítnout také do praktického života. Už autor Petrova listu dospěl k tomuto závěru: „Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství“ (1 Petr 1,17).
Zůstává nám poslední úvaha, které bych se rád dotkl: Jak nahlíží na „Otče náš“ samotný jeho „adresát“, tedy Bůh? Jakým dojmem na něj působí tato slova? Podívejme se tedy na Otče náš z hlediska Otce. Překrásně o tom mluví Charles Péguy, a tak bych rád uvedl alespoň některé myšlenky dlouhého monologu Božího v díle Tajemství svatých neviňátek (citováno podle překladu Ivana Slavíka, Ta jediná je Paní – Chudoba, Praha, Vyšehrad 1971):
„Já jsem jejich Otec, praví Bůh.
Otče náš, jenž jsi na nebesích (...)
Věděl dobře, co dělá toho dne, můj Syn,
který je tolik miloval.
Když vklínil tuto hradbu mezi mne a je,
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
ta tři nebo čtyři slova.
Tu hradbu, kterou můj hněv a snad ani má spravedlnost nepřekročí nikdy.
Šťastný ten, kdo usíná pod ochranou hlídky těchto tří nebo čtyř slov.
Těch slov, která kráčejí před každou modlitbou,
jako kráčejí ruce těch, kdo prosí, před jeho tváří (...)
Ta tři čtyři slova, která vyrážejí jako krásná ostruha před ubohou lodí.
A která poltí příval mého hněvu.
A když padne příď, loď prochází a celé loďstvo za ní.
Nyní, praví Bůh, je vidím takhle (...)
Stejně jako brázda od krásné lodi se šíří,
až zmizí a se ztrácí.
Ale začíná jedním bodem, který je samotným středem korábu.
Tak také nesmírná brázda hříšníků se šíří,
až mizí a se ztrácí.
Na začátku je však bod, který přichází až ke mně (...)
A loď je můj vlastní Syn s nákladem všech hříchů světa.
Středobodem korábu jsou sepjaté ruce mého Syna.
A před zraky mého hněvu a před zraky mé spravedlnosti.
Všichni se skryli za něho.
A tento bezbřehý zástup modliteb,
celá tato široká stopa se šíří, až mizí a se ztrácí.
Ale začíná bodem a tento bod je obrácen ke mně.
Útočí na mě.
A tímto bodem jsou tato tři nebo čtyři slova:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích“,
můj Syn opravdu věděl, co dělá (...)
„Otče náš, jenž jsi na nebesích.“
Zřejmě když člověk začal tímhle (...)
Může potom pokračovat, může říci, co bude chtít.
Chápete, jsem odzbrojen.
A můj Syn to dobře věděl.
On, který tyto lidi tolik miloval“
To je tedy víceméně myšlenka, kterou jsem chtěl vyjádřit na začátku, když jsem řekl, že „Otče náš“ je jako vlna Ježíšovy modlitby, která prochází staletími. Ježíš se modlí s námi, v nás a za nás. Po všech těchto slovech už tedy nebude tak snadné pokračovat v recitaci „Otčenáše“ bezmyšlenkovitě.
Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA
