1. čtení: Daniel 7,9–10.13–14
2. čtení: 2. Petrův 1,16–19
Evangelium: Matouš 17,1–9
Dnes slavíme svátek Proměnění Páně, který východní křesťané nazývají „letní Velikonoce“.
Jak se stává při liturgickém shromáždění, také dnes nás Bůh volá, abychom se před něho společně postavili, a tak se stali osobním a komunitním prostorem, který je schopen vnímat jeho přítomnost. Toto bytí před Pánem je stejná situace, jakou prožívali Petr, Jakub a Jan, tedy tři učedníci, kteří byli Pánu nejblíže. Mistr je vyvedl na vysokou horu – církevní otcové rádi říkají „jako kdyby je tam vynesl na vlastních zádech“ –, tedy na opuštěné místo, kde měli být spolu s Ježíšem. Najednou si uvědomili, že díky Ježíšovi se nacházejí před Bohem, když se proměnil Ježíšův vzhled a Petr měl sílu zvolat: „Pane, je dobře, že jsme tady!“ (Mt 17,3) Na vrcholku hory se Ježíš proměnil, přesněji řečeno proměnil svou lidskou podobu, která měla v průběhu jeho veřejného působení normální vzhled služebníka poslušného až k smrti, a to ke smrti na kříži (srov. Flp 2,8). V tuto chvíli tedy Pán nabyl své oslavené podoby, „jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“ (Mt 17,2), podoba, kterou na sebe definitivně vezme, až se zjeví ve své slávě.
V této události, která je předznamenáním Ježíšova zjevení na konci času, se viditelně projevilo oslavení Syna od Otce – Synova současná situace u Boha. Proměnění je ale také zjevením, jakýmsi poodkrytím závoje, který Ježíše zahaloval v době jeho pozemského putování, který zakrýval jeho pravou identitu. Nyní se tedy Ježíš zjevuje jako Syn živého Boha. Je to tatáž identita, kterou Otec zjevil Petrovi, jenž nedlouho předtím vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ (Mt 16,16) Stejné zjevení je nyní zpřístupněno také Janovi a Jakubovi prostřednictvím znamení dosvědčeného svatým Písmem, tedy Zákonem a Proroky. Ježíš, jehož učedníci následovali jako Mistra a Proroka, se nyní projevuje jako Ten, v kom se naplňuje celé Písmo svaté. Proto jsou přítomni Mojžíš a Eliáš, aby dosvědčili, že Ježíš je naplněním zjevení, naplněním Zákona i Proroků.
Petr, jehož Ježíš určil za skálu, zasahuje v této hodině milosti, na níž má být zbudována církve (srov. Mt 16,18), jako nezpochybnitelná autorita. První oslovuje Ježíše titulem „Kyrios“, Pán, což je další vyznání víry, a potom projevuje ochotu vybudovat na tomto místě tři stánky, jeden pro Ježíše a další pro Mojžíše a Eliáše. Dlužno podotknout, že k tomuto zjevení došlo v souvislosti s židovským Svátkem stánků. Petr ví dobře, co říká, uvědomuje si svou touhu zastavit probíhající zjevení, učinit ho něčím definitivním, a tak dát počátek eschatologickým dobám. Jeho proslov je však přehlušen hlasem vycházejícím z jasného oblaku, symbolu Boží přítomnosti, která všechno zahaluje svým stínem. Tento hlas říká: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ (Mt 17,5). Velké přikázání „Slyš, Izraeli“ (srov. Dt 6,4–6) nyní nabývá podoby: „Poslouchejte mého Syna!“ Bůh, který promlouval mnohokrát rozličnými způsoby, nyní hovoří výlučně skrze Ježíše, jenž je jeho posledním Slovem (srov. Žid 1,2), které definitivně interpretuje Mojžíše a Eliáše.
Při této teofanii, zjevení Boha, ovládne tři učedníky velká bázeň, a tak padají tváří k zemi, což je postoj adorace nevýslovného tajemství. Ježíš k nim ale hned přistoupí a přátelsky se jich dotkne. Ježíšova přítomnost, kterou Petr, Jakub a Jan až dosud zažívali, tedy přítomnost druha a přítele, jim pomůže vstát a odložili strach. Nakonec Ježíš na celou událost klade pečeť mlčení: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých“ (Mt 17,9). Tři učedníci udělali zkušenost se skutečným setkáním s tváří živého Boha, stáli před Ježíšem, eschatologickým Mesiášem, Slovem Božím, které se stalo člověkem. Nyní jsou povoláni k tomu, aby naslouchali a dále vnímali tuto nevýslovnou slávu, avšak ve víře, a nikoli už ve vidění (srov. 2 Kor 5,7), a to až do dne, kdy budou tato tajemství přímo a definitivním způsobem nazírat v Božím království.
Tajemství, jehož se účastníme při této zářivé slavnosti, je vskutku velkolepé. Když hledíme na proměněného Krista, Pánova sláva se odráží na našich tvářích (srov. 2 Kor 3,18), na našich tělech, která jsou proměňována energiemi Ducha svatého, aniž bychom věděli, jak se to odehrává. Ano, Ježíšovo proměnění je příslibem, že také naše ubohé tělo bude proměněno tak, aby v nás byl plně obnoven dokonalý obraz Boží (srov. Flp 3,21). Ježíšovo proměnění je závdavkem neustálého Božího působení, které nás nakonec připodobní k oslavenému tělu jeho milovaného Syna.
Převzato z knihy:Hlásej Slovo (A)
Vydalo: KNA
