Kniha Moudrosti 1,13–15; 2,23–25;
2. list Korinťanům 8,7.9.13–15;
Marek 5,21–43

Z pohanského gerazenského kraje se Ježíš vrátil na břeh jezera u Kafarnaa a zde se kolem něj shromáždil velký zástup. Ježíš je už nyní známý, mnozí jej považují za mistra a proroka, vyhledávají ho a přicházejí k němu, aby mu naslouchali a zároveň mu předkládali své potřeby s nadějí, že budou osvobozeni od toho, co ohrožuje jejich existenci.

Také Jairos, představený synagogy, muž zastávající v rámci izraelského lidu oficiální společensko-náboženskou funkci, nic nedbá na nepřátelství a podezření vůči Ježíšovi, podporované židovskými autoritami, a vydá se za ním, aby ho prosil o pomoc pro svou vážně nemocnou dvanáctiletou dceru, která je blízko smrti. Tento muž prosí podle svých možností: „padl mu k nohám a snažně ho prosil: ‘Moje dceruška umírá, pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna!’“ Ježíš okamžitě souhlasí a vydá se na cestu k Jairovu domu; zástup, který ho následuje, se na něj mezitím tlačí…

V této divoké tlačenici se jedna žena snaží o kontakt s Ježíšem, aby byla uzdravena: trpí krvácením, tudíž se nachází ve stavu, kdy je podle Zákona nečistá (srov. Lv 25,25–30), což by ji nutilo žít odděleně od ostatních a vyvarovat se jakéhokoliv kontaktu s druhými lidmi. Navzdory tomu poháněna vírou v tohoto galilejského proroka a s nadějí v jeho „sílu“ se snaží dotknout jeho pláště. Je to jiný způsob, jak se přiblížit k Ježíši a vstoupit do vztahu s ním: neříci ani slovo, ale jednoduše se ho dotknout (srov. 1Jan 1,1). „A hned jí přestalo krvácení a pocítila na svém těle, že je ze svého neduhu vyléčena.“

Ježíš ovšem zaznamená zvláštní dotek této ženy, navzdory návalu davu cítí uzdravující sílu, která vyšla z jeho těla jako odpověď na prosbu toho, kdo v něj věří. Stojíme tu před událostí neobvyklé komunikace mezi vírou ženy, která se letmo Ježíše dotkne, a Ježíšovým soucítěním, díky němuž okamžitě odpoví… Nyní je Ježíš podle Zákona poskvrněn nečistotou spočívající na této ženě, přesto ji nekárá a nepotvrzuje bariéry vytvořené náboženskými předpisy. Naopak, obrací se k ní slovy, jež jsou plodem hlubokého rozlišování a velké lidskosti: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu.“ Nedošlo k žádnému magickému úkonu, nýbrž k události víry, znamení spásy a mesiánského pokoje nabízeného tomu, kdo se s vírou přiblížil k Ježíši!

Po této vsuvce se evangelista vrací k vyprávění předchozí epizody: „Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagogy se zprávou: ‘Tvá dcera umřela, proč ještě mistra obtěžuješ?’“ Ještě jednou Ježíš reaguje slovy, která vyvedou z míry jeho posluchače, obrátí se k Jairovi a řekne mu: „Neboj se, jen věř! ... Dítě neumřelo, jenom spí.“ Ano, víra nemůže být krátkodobou záležitostí, ale musí být pevným a vytrvalým přilnutím i tváří v tvář těm nejzávažnějším rozporům. V opačném případě nejde o autentickou víru, ale jen o chvilkové vzplanutí srdce (srov. Mk 4,16–17)! A tak Ježíš, následován třemi nejbližšími učedníky, kteří se stanou i svědky proměnění (srov. Mk 9,2) a agónie v Getsemanech (srov. Mk 14,33), zjevuje svou moc nad krajním zlem, smrtí: „Vzal ji za ruku a řekl: ‘Talitha kum!’, to znamená: ‘Děvče, říkám ti, vstaň!’ Děvče ihned vstalo a chodilo.“ Z této epizody probleskuje křesťanský slovník užívaný pro vzkříšení (srov. Ef 5,14), prorocky předpověděné tímto znamením, které Ježíš učinil. Mít víru v Ježíše znamená vložit do něj svou naději a plně jej uznat jako Pána nad každým zlem, dokonce i nad smrtí.

Ještě dnes my, kteří hledáme Ježíše, za ním jdeme a křičíme své potřeby, nebo jsme v zajetí hanby jako ten, kdo se ani neodvažuje pojmenovat nemoci, jež ho sužují. Přesto se nemáme ničeho bát, protože stačí, že si z celého srdce přejeme kontakt a vztah s ním, „Svatým Božím“ (srov. Mk 1,24; Lk 4,34; Jan 6,69), abychom od něj byli očištěni, uzdraveni a posvěceni.

 

Převzato  z knihy:
Hlásej Slovo Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA