1. čtení: Zachariáš 9,9–10
2. čtení: Římanům 8,9.11–13
Evangelium: Matouš 11,25–30
Trápení a zkoušky, které Ježíš ohlašuje svým učedníkům (srov. Mt 10,16–30), jsou každodenní skutečností i pro Mistra samotného. I on zažívá odmítnutí a nevíru obyvatel některých galilejských měst, kde nejenom hlásal Boží království a obrácení, ale také vykonal velká znamení (srov. Mt 11,16–24).
Tváří v tvář tomuto nepřijetí však Ježíš neztrácí odvahu, a tak proměňuje neúspěch v příležitost vzdát díky nebeskému Otci. Ježíše se odmítnutí osobně dotýká, je však schopen přijímat ho s důvěrou. To je také důvod, proč jeho modlitbě předcházejí slova: „V ten čas se Ježíš ujal slova a řekl“ (Mt 11,25). Ježíš se ujímá slova, aby dal na srozuměnou, jak máme rozlišovat pravou vůli nebeského Otce: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mt 11,25–26). I v hodině plné obtíží Ježíš poznává, že Otec jedná skrze něho. Jeho poslání spočívá v hlásání radostné zvěsti chudým a prostým (srov. Mt 11,5; z 61,1), kteří že k Ježíšovi přilnou a vidí v něm zjevení nebeského Otce. Zároveň se ale nutně odehrává i soud nad smýšlením těch, kteří díky své inteligenci a nároku na náboženské sebeospravedlňování budují nepřekonatelné bariéry, jen aby nemuseli evangelium přijmout. Je to tentýž pohled víry, na jehož základě pak Pavel řekne: „A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné“ (1 Kor 1,27).
Po úvodním díkůvzdání následuje zcela mimořádný výrok, který nám dává nahlédnout do intimního vztahu mezi Ježíšem a Otcem, a tak na okamžik můžeme vidět společenství prožívané v Bohu: „Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“ (Mt 11,27). Ba co víc, Ježíš dokonce své učedníky vybízí, aby měli účast na tomto božském životě: učedník má skrze Ježíše dospívat k Otci, protože Ježíš je tou jedinou a pravou cestou, která k tomuto cíli vede, jak nám skvostně říká čtvrté evangelium (srov. Jan 14,6). Zde u Matouše nám Ježíš tajemství účasti na jeho životě ozřejmuje útěšnými a zároveň naléhavými slovy, abychom k Ježíšovi přilnuli s hlubokou důvěrou: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží“ (Mt 11,28–30).
V Ježíšově době rabíni přirovnávali Tóru, Boží zákon, ke jhu, které má člověk nést. Odvolávali se přitom na odpovědnost těch, kdo vstupovali do smlouvy s Bohem. Toto jho se stávalo stále těžším, za což mohly rigorózní interpretace náboženských autorit Izraele. Příkazy, které Bůh daroval svému lidu jako výraz autentické svobody, se proměnily v „těžká a neúnosná břemena“ (srov. Mt 23,4). I Ježíš předstupuje před ty, kdo mu naslouchají, jako učitel a vůdce (srov. Mt 23,10), avšak zcela odlišný učitel, který interpretuje Tóru vlastním životem, a tak ze zákona činí pramen svobody. On je tichý a trpělivý vůči svým učedníkům, respektuje ty, s nimiž se střetává, odmítá jakoukoli aroganci, nezavrhuje hříšníky, je pokorný ve svém srdci před Bohem, protože se mu ve všem bezvýhradně podřizuje.
Když Ježíš takto jedná způsobem, nechce tím rušit etické požadavky smlouvy s Bohem. Hlásá pravdu milosrdně, se soucitem, nikdy ji neodtrhuje od lásky! Taková rovnováha je obtížný úkol, Ježíš však vždy dokázal být tichý a zároveň naplňovat roli učitele ve vztahu ke svým učedníkům, aniž by na ně nakládal nesnesitelná břemena a aniž by na hříšníky pohlížel s tvrdým cynismem. Tak jednal až do konce své pozemské existence, jak je to patrné z prorockého gesta, jež učinil při svém příjezdu do Jeruzaléma na oslu, když byl zástupem provoláván jako Mesiáš, Mesiáš pokorný a tichý (srov. Mt 21,5; Zach 9,9).
Ano, Ježíš je tichý rabbi pokorného srdce, který dává povzbuzení a pokoj těm, kdo se cítí být znaveni a utiskováni a kdo zbloudili na křivolakých stezkách svého života. Ježíšovo jho, Tóra učiněná osobou, netlačí a netíží. Kdokoli přijme jeho tichost, může už nyní zakoušet blahoslavenství, které s ní Ježíš spojil: „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5). Touto zemí je míněna země živých, Boží království, život věčný.
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k této neděli.