1. čtení: 1. Samuelova 1,20–22.24–28
2. čtení: 1. list Janův 3,1–2.21–24
Evangelium: Lukáš 2,41–52
V době mezi vánoční nocí a slavností Epifanie nasloucháme evangelním úryvkům, které nám vyprávějí o Ježíšově narození v Betlémě: jak k němu přicházejí pastýři, chudí Izraele (srov. Lk 2,15–20) a další, až po mudrce, představující výkvět neizraelských národů (srov. Mt 2,1–12). O této neděli se však věnujeme jinému aspektu tajemství Ježíšova příchodu v těle. Církev po nás žádá, abychom si připomněli Ježíšovy rodiče a rodinu, v níž Ježíš přišel na svět, rostl a byl vychováván.
Je nutno říci zcela jasně, že tato rodina je ve skutečnosti jedinečná, je v dějinách neopakovatelná. Nacházíme tu jednu ženu, Marii, která se stala matkou syna, aniž pozbyla svého panenství, protože Ježíše počala v síle Ducha Svatého (srov. Lk 1,31–35). Nacházíme tu Josefa, jenž je Ježíšovým otcem před zákonem, a na tomto základě Ježíše také vychovával. Shledáváme zde Ježíše, který je Synem, jehož mohl lidstvu darovat jedině nebeský Otec. Ve víře víme, že on je Synem v naprosto jedinečném slova smyslu… Stojíme tedy před rodinou, která je naprosto jedinečná, a proto není jednoduše napodobitelná. Čím je ale právě tato rodina příkladem pro naše rodiny, které především v těchto dobách procházejí krizovou situaci, protože se proti nim staví nejenom panující kultura, ale také propagované modely jednání, mediální archetypy současného způsobu „života“? Můžeme v tomto evangelním úryvku nalézt nějaké poselství pro naše rodiny? – Ano, neboť odhlédneme-li od absolutní jedinečnosti tohoto zvláštního případu, pak radosti a utrpení zakoušené nazaretskou rodinou se jeví jako naprosto lidské, a proto se dotýkají každé podoby rodiny či každého soužití v každé epoše lidských dějin.
Není sporu o tom, že máme před sebou hebrejskou rodinu, věřící rodinu, která se ze všech sil snaží o poslušnost vůči požadavkům mojžíšského Zákona. Tímto způsobem Maria a Josef vychovávali Ježíše ve víře otců, předávali mu poznání „Boha Abrahámova, Izákova a Jakubova“ (srov. Ex 3,6; Lk 20,37) a učili ho, jak se modlit k tomuto neviditelnému Bohu, který však navzdory tomu stojí po boku toho, kdo v něj věří. V tomto díle předávání víry, když Ježíš dosáhl dvanácti let a tak se stal „synem pod přikázáním“ (bar micva), ho rodiče přivádějí do jeruzalémského Chrámu u příležitosti slavení Velikonoc. Na cestě z Nazareta do Jeruzaléma probíhalo všechno podle předpokladů. Jakmile se ovšem rodiče vydali na zpáteční putování, po určité době zjistili, že se Ježíš ztratil. Utekl snad? Zabloudil někde? Který z obou rodičů měl dávat víc pozor? A tak Josef a Maria plni strachu a obav putovali zpět do Jeruzaléma a doufali, že se tam s ním opět shledají. Po tři dny ho s úzkostmi v srdci hledali. Lze si snadno domyslet, že při tom mohlo mezi oběma manžely docházet k nedorozuměním, možná i k vzájemným obviňováním. Když jsme totiž ve stresu a úzkosti, když nás zkrušuje utrpení, jsme také vystaveni pokušení stavět se jeden proti druhému a svalovat odpovědnost na toho, kdo je vedle nás. Není snad právě tohle dramatem mnoha manželských soužití?
Konečně došlo ke shledání. Ježíš je v Chrámu, sedí mezi učiteli Zákona, pozorně jim naslouchá a klade jim otázky. Musíme se mít na pozoru, protože Ježíš tu není jako ten, kdo by druhé učil, nýbrž jako chlapec, který je schopen dotazovat se na principy Zákona. To je možné jen díky schopnosti naslouchat, jež je nutným předpokladem pro toho, kdo se vytrvale věnuje studiu Božího slova a tak se stává „učitelem“ Zákona. Když to Ježíšovi rodiče spatřili, naplnil je údiv. Maria pronesla s vyčítavým tónem slova: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali!“ (Lk 2,48). Ježíš jí však odvětil: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Jinými slovy, nevěděli jste, že mým domovem je Chrám, tedy místo, kde přebývá Bůh? Nevěděli jste, že já musím být u svého Otce? Maria a Josef však tomu nebyli schopni porozumět, ačkoli zároveň zakoušeli radost nad shledáním s Ježíšem. Pravý smysl Ježíšova výroku zůstal ale jejich srdcím skryt. Stojí tak před nesmírně hlubokou záhadou života jejich syna a musejí přiznat, že mu plně nerozumějí. Lukáš však zároveň dodává, že Maria, jak bylo jejím zvykem, „to všechno uchovávala ve svém srdci“ (Lk 2,51), totiž usilovala o to, aby to vnímala očima víry.
Právě v takovéto rodině tedy Ježíš „prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,52; srov. 1 Sam 2,26). Podobně jako ostatní chlapci procházel cestou lidského zrání k dospělosti. Jeho rodiče, kteří měli odpovědnost za jeho lidské zrání, budou muset jednoho dne přijmout, že je opustí a půjde svou vlastní cestou (srov. Lk 8,19–21). Budou to těžké okamžiky a nebude je snadné pochopit. Bude to preludium velikonočního tajemství. Ano, Ježíšova rodina byla zcela jedinečná a nepodobala se v mnohém žádné jiné lidské rodině. Ovšem to, co její příslušníci prožívali, bylo zcela lidské, a proto se to také týká každé rodiny a všech forem komunitního života.
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
