Ježíš Kristus, vypravování Boha (Svátek Křtu Páně C)

V dnešním úryvku z Lukášova evangelia se hovoří o dvou křtech: o křtu, který Ježíš přijímá a křtu, který přislibuje; mluví se o Ježíšově křtu a našem křtu. O tom prvním se hovoří jako o historické události (Lk 3,1–3: „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku... v okolí Jordánu...“), o tom druhém se mluví směrem do budoucna jako o příslibu: „On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“

Tato slova představují pro svátost křtu stejnou důležitost jakou má například Ježíšova promluva o chlebu života v Kafarnau pro svátost eucharistie. Tyto dvě největší svátosti ještě před tím, než byly ustanoveny v Ježíšově smrti-vzkříšení, tak byly přislíbeny a objasněny během jeho života.

Křest, který Ježíš přijímá je ještě „starým“ křtem vodou Jana Křtitele, ale skutečnost, že na něj Duch svatý sestoupil v tělesné podobě jako holubice, učinila z tohoto křtu křest „nový“, první křest v Duchu Svatém! Nejen že se jednalo o první křest, ale o pramen a vzor každého dalšího křesťanského křtu. V Jordánu to nebyla voda, která by posvětila Ježíše, ale byl to Ježíš, který posvětil vodu, všechny vody světa! Každý křesťanský křest nečiní nic jiného, než že k sobě vztahuje mystérium toho dne: Duch Svatý sestupuje na lidské stvoření a to se stává „milovaným synem“, ve kterém nachází Otec zalíbení.

I s námi se stala stejná skutečnost; ale co vlastně víme o tomto mimořádném okamžiku, který znamenal počátek našeho křesťanského života? Křest byl a doposud je mnohými křesťany vnímaný jako dárkový balíček, který nám byl kdysi darován, ale nebyl zatím rozbalen a otevřen. Vlastníme balíček, ale neznáme dar, který je uvnitř; když neznáme dar, nevíme ani o tom, že jsme bohatí, nemyslíme na vděčnost, chválu a radost z něho. Jsme Božími dětmi, ale nevíme o tom. Ze křtu nám zůstalo „nesmazatelné znamení“, které nám umožňuje správně a platně naplňovat všechny skutky křesťanského života, ale plod křtu zůstává „svázaný“, a proto nemůžeme zaslechnout zevnitř ten pokojný hlas, který nám říká: „Ty jsi můj milovaný syn!“

Při dnešním svátku musíme rozhodně rozvázat tento zabalený dar a opětovně se ponořit do vody našeho křtu. Boží dary se pro nás stávají pravé a účinné až v okamžiku, kdy je my sami díky působení Ducha Svatého vezmeme na vědomí a s vírou je přijmeme; my dnes v jistém smyslu vlastně přijímáme křest. To je možné jenom díky tomu, že Ježíšův křest je křtem „v Duchu Svatém“ a Duch Svatý nesteče pryč jako voda při křtu, ale zůstává a může se vracet a znovu a znovu zapalovat jako žhavé uhlíky zakryté popelem. Existuje mnoho způsobů, kterými se dá postupovat při vysvětlení významu křtu, ten nejlepší je však přímé sledování postupu samotného obřadu křtu a znamení, které obřad doprovázejí. Svátosti uskutečňují to, co znamení naznačují. Křestní liturgie dává rámec té nejlepší křestní katechezi. Pokusme si tedy nyní představit před očima jeden po druhém ty nejzásadnější okamžiky křtu, kterého jsme se například nedávno zúčastnili anebo si na něj velmi živě vzpomínáme.

Na začátku slavnosti se nachází hlásání Božího slova; čtou se úryvky z Bible. To z toho důvodu, protože voda neobživuje bez víry a víra je probouzena slovem Božím (Řím 10,17: „Víra je tedy z hlásání, hlásání pak se děje slovem o Kristu“). Moc stát se Božími dětmi je dána těm, kdo přijali slovo a uvěřili v jeho jméno (srov. Jan 1,12); proto svatý Pavel říká, že církev – a každý člověk, který se k ní přidá – je očišťována „skrze koupel ve vodě a slovem“ (Ef 5,26). Tak jako při eucharistii hovoříme o dvou stolech, o stolu slova a chleba, tak i při křtu existuje obmytí slovem a vodou. Boží slovo není pouze pokrmem a posilou, ale rovněž nástrojem očištění; odnímá závoj z našich očí a dává nám nahlédnout světlo, dává nám uvěřit.

Po Božím slově vstupuje na scénu voda, drahá sestra voda, o níž svatý František říkával, že je drahocenná, pokorná a čistá. Zde při křtu se však jeví spíše jako matka než jako sestra, protože je v ní věřící stejně jako v mateřském lůně rozen do nového života. U křtitelnice kněz žehná a dalo by se říci, že téměř „představuje“ vodu, která má sloužit ke křtu. Sám Ježíš si ji vybral ke křtu, a k tomu, aby symbolizovala Ducha, proto se z ní společně s chlebem a vínem stala pro křesťany drahocenná skutečnost. První křesťané pocházející z pohanství pociťovali přímo dojetí, když hovořili o vodě křtu, a označovali ji velmi citlivě jako „naše voda“ (Tertulián, De bapt. 1, 1).

Připomínají se také mimořádné události v dějinách spásy související s vodou: stvoření, potopa, přechod Rudým mořem, voda Jordánu, ve které byl pokřtěn Ježíš, voda, která vytryskla z Kristova boku. Každý z těchto okamžiků v sobě obsahuje jeden z předobrazů křtu a vypovídá něco o jeho podstatě. A to i voda potopy a Mrtvého moře, které znamenaly zkázu. Tyto vody v podstatě přinesly určitý soud a oddělení; nechávají utonout tomu, co je v člověku nečisté a špatné a zachraňují, co je čisté a správné; utápějí hřích, aby zachránily hříšníka. Tak tomu bylo i v příběhu o přechodu Rudým mořem: Izraelité a faraónovy vozy dorazili společně, společně vstoupili do vody, ale jenom Izrael z ní vystoupil svobodný, aby mohl pokračovat na cestě do zaslíbené země; ti ostatní, nepřátelé, zůstali potopeni v moři. Voda křtu je rovněž „Rudým mořem“, říkal Augustin, protože je obarvena Kristovou krví (Ser. Morin-Guelf. 1, 9).

V určitém okamžiku křestního obřadu dochází k prudké změně „klimatu“, jelikož se objevuje „dramatický“ moment. Už na začátku obřadu připomíná modlitba exorcismu smutnou skutečnost: křtěný nepřichází ke křtu jako neutrální, připravený jako panenský nepoužitý vosk pro přijetí jakékoli formy; bohužel již svou vlastní formu má, zvláště když se jedná o dospělého; je otrokem hříchu podřízeným moci temnoty, svodům světa (modlitba exorcismu). Přichází okamžik, ve kterém je zapotřebí se rozhodnout: buď pro Krista nebo pro svět, buď stát na straně světla nebo na straně temnoty, buď na straně zemitosti nebo na straně Ducha, buď s Bohem nebo se Satanem: Zříkáš se hříchu, moci zla a Satana? Ano, zříkám! Věříš v Boha, v Ježíše Krista, v Ducha Svatého, Církev a život věčný? Věřím!

Abychom se mohli opětovně zrodit, je zapotřebí se rozhodnout; ono samotné znovuzrození je v jistém smyslu volba, na rozdíl od přirozeného narození, které přichází jako skutečnost, kterou přijímáme pasivně od druhých. V těchto jednoduchých slovech je nastíněný pohyb; tak to alespoň vnímala prvotní církev: katechumen se obracel od západu na východ, aby naznačil, že se odvrací od temnoty a zla, aby mohl běžet za dnem, aby obrácený k východu hledal slunce, aby se nyní osvobozený z rukou tyrana mohl klanět králi (srov. Kabasilas, Vita in Cristo, II, 3). Až budeme někdy příště při křtu, představme si v daném momentu tento běh duše kupředu, paže roztažené k objetí Krista, stejně jako Marie Magdalská během Velikonočního rána.

Touto cestou jsme se dostali až k okamžiku samotného vlastního křtu. Celebrant nechá přistoupit ke křtitelnici rodiče, kteří přinášejí v náručí dítě, nebo dospělého doprovázeného svými kmotry. Třikrát mu ponoří hlavu do vody (křest ponořením) nebo mu lije vodu na hlavu a říká přitom nad křtěným, kterého oslovuje jeho jménem, ona slavnostní slova: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“

Abychom pochopili celý význam tohoto gesta, je zapotřebí hledat a přemýšlet, jak probíhal obřad křtu ve svých počátcích: katechumen se svlékl a vstoupil do vody v řece nebo rybníku, kde byl třikrát ponořen až po hlavu a třikrát zase vytažený. Trojí ponoření a vynoření znázorňovalo smrt Krista ve třech dnech a jeho vzkříšení. Svatý Pavel má před očima tento obřad, když vysvětluje křest těmito slovy: „Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,3–4). Ponoření do vody symbolizuje a aktualizuje Ježíšovo pohřbení do země a smrt starého člověka, zatímco vynoření symbolizuje a zpřítomňuje Kristovo vzkříšení a zrození nového člověka: „Ve stejném okamžiku jste zemřeli a zrodili se, a stejná spásná voda se pro vás stala současně hrobem a matkou“ (Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze, 2).

To všechno se odehrává jakoby před očima Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří jsou přítomní díky křestní formuli; takže zatímco gesta spíše evokují tajemství Kristova Vtělení a Velikonoc, slova připomínají Nejsvětější Trojici; vyznávají se tak dvě zásadní tajemství víry a jednota Božího plánu spásy, který vychází od Otce a k Otci se zase vrací.

Poslední části obřadu poukazují na jeho přesah do života. Jedná se o pomazání křižmem, oblečení bílého roucha, zapálená svíce, obřad otevření uší a úst. Bílé roucho je symbolem nevinnosti a znovunabyté důstojnosti, kterou je zapotřebí uchovat a ukazovat ve svém chování; svíce vypovídá o svědectví, které má křesťan před světem vydávat: „Tak ať vaše světlo svítí lidem... (Mt 5,16).

Poslední věc, která by nám měla být ve vztahu ke křtu velmi vzácná, je jméno. V ten den bylo poprvé vysloveno naše jméno na veřejnosti, před lidmi a anděly; přijali jsme jméno. Jak hluboký význam se v tom skrývá! Naše pravé „já“, nový člověk, kterého Bůh znal a miloval od věčnosti, se zrodil v tento den, a je správné, že právě v tento den a ne dříve dostal své jméno. Je dobré, že jeho jméno bylo vysloveno před Bohem. Existovat znamená pro nás lidi v pravém slova smyslu být poznáni Bohem (Gal 4,9), být voláni svým jménem tím, který si nás vyvolil v Ježíši Kristu ještě před stvořením světa, abychom byli jeho synové a dcery: „Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ (Iz 43,1). Naším pravým nebeským Otcem je ten, kdo do nás skrze ústa církve vložil pravé jméno. Marie Magdalská se zachvěla, když uslyšela z Ježíšových úst své jméno, právě v den Velikonoc (srov. Jan 20,16) a i my se budeme zachvívat radostí, až jednoho dne zaslechneme v našem srdci své jméno vyslovené Bohem. To je správný způsob, kterým bude naše jméno vyslovováno na věčnosti. I jméno tedy rozhodně patří do tohoto tajemství; je totiž „vzpomínkou“ našeho křtu.

Řekl jsem, že poslední části obřadu křtu poukazují na jeho vtažení do života. Nyní skutečně nastala chvíle pro uskutečnění dlouhého skoku od svátosti do života, od „onoho dne“ k dnešku. Křest není v žádném případě aktem uskutečněným a uzavřeným do sebe samotného; je uvedením – určitého stavu, či lépe procesu – který má pokračovat dále po celý život. Až do toho posledního okamžiku, který Ježíš označil „svým křtem“ (ponořením nikoli do vody, ale do země!), až do okamžiku smrti; tehdy nové stvoření počaté ve křtu přichází konečně ke světlu a „zjeví se“ naprosto otevřeně to, čím jsme teď jenom skrytě, tedy syny Božími. (srov. 1 Jan 3,2).

Nestali jsme se krásnými a dobře zformovanými syny Božími hned dnem našeho křtu, v jistém smyslu jsme ten den nepřijali existenci synů Božích, ale přijali jsme jenom moc stát se jimi: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno“ (Jan 1,12). Moc: tedy ne dar přijatý pouze pasivně, který se s plynoucím časem může jenom opotřebovat nebo ztratit, ale spíše spolupráci a spolu odpovědnost za spásu. Stát se: tedy moc, která v sobě zahrnuje rozvoj, zrání a osobní úsilí. Je důležité, abychom přešli z čistě statického chápání svátosti křtu a křesťanského života k uchopení dynamickému; musíme se stát (skutečně!) tím, čím již jsme (po právu). Odsud vychází ona nutnost vyvíjet úsilí a dát si práci. Nemůžeme se spokojit a zůstat ve stavu dětství a duchovní nevyzrálosti. Kolik starostí a strachu máme s novorozenci, když dostatečně nerostou nebo rostou velmi nepravidelně! Avšak rodiče, kteří toto všechno prožívají, si často neuvědomují, že na duchovní rovině je jejich vlastní případ mnohem vážnější než situace jejich dítěte...

Syny Božími zralými a „plně dotvořenými“, říká Jan, se staneme díky „přijetí Ježíše“, „díky víře v jeho jméno“, tedy skrze víru; zde se nachází klíčové slovo pro prožívání vlastního křtu: růst v životě z víry, a to nejen na intelektuální rovině (učit se stále lépe tomu, co se má věřit), ale především na rovině praktické (žít tím, co jsme se naučili). Učinit z víry vlastní živoucí součást, kritérium posuzování a motiv rozhodování: jenom tak se dá přijít ke světlu, připodobnit se ke Kristu a stávat se „syny v Synu“.

Uskutečnili jsme malou revizi našeho křtu; rozbalili jsme dárkový balíček a poznali dary, které jsme od Boha přijali. To všechno jsme učinili v den, kdy nám liturgie připomíná Ježíšův křest, v rámci slavení eucharistie. Křest nás přivádí k eucharistii, a tím, že nás přibližuje k posvátné hostině, jsme vlastně jako Židé, kteří když vyšli z vod Rudého moře, tak se chystali k přijetí many, „nebeského chleba, který obsahuje všechny sladkosti“.

 

 

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA