1. čtení: Izaiáš 7,10–14
2. čtení: Římanům 1,1–7
Evangelium: Matouš 1,18–24
Zvěst o příchodu Pána Ježíše ve slávě, převládající v prvních třech nedělích adventních, se o čtvrté neděli stává zvěstí o jeho příchodu v těle, o lidství Božího Syna: to budeme slavit o Vánocích, které jsou již za dveřmi. Tuto zvěst letos slyšíme v podobě, v které byla adresována Josefovi, „Davidovu synu,“ jenž měl před zákonem plnit roli Ježíšova otce.
„S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého“ (Mt 1,18). Tato slova nám sdělují ústřední tajemství naší víry: Ježíš narozený z Marie je Boží Syn, zplozený mocí Ducha svatého. On je mužem, jehož nám mohl darovat jedině sám Hospodin. Josef, který toto zjevení ještě neznal, se však nacházel v podivné a poněkud bolestné situaci. Neočekávané těhotenství jeho snoubenky vrhalo neblahé světlo na budoucnost, kterou si s ní plánoval. Tváří v tvář této pohoršlivé situaci však Josef nereaguje impulzivně ani legalisticky, podle předpisů zákona, nýbrž postupuje jako spravedlivý, což v biblickém pojetí znamená člověka, který je schopen žít podle Hospodinovy spravedlnosti, v míru a v bratrské lásce přinášející soucit a odpuštění. Josef se chová velmi lidsky: nechce Marii zapudit ani ji vystavovat pohaně a opovržení, a proto se rozhodne, že ji propustí potají. Snaží se tedy zahalit to, co by mohlo být interpretováno jako její hřích.
Zatímco Josef, muž hluboké víry, rozjímá o tom, k čemu došlo, tedy pobývá v oblasti ticha, které je prostorem pro vnitřní práci a modlitbu, zjevuje se mu náhle ve snu Boží posel, anděl, s Božím slovem: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého“ (Mt 1,20). Ono velké zjevení je provázeno upřesněním, jež celou zvěst prohlubuje: „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Dítě, které se narodí, bude tedy obdařeno jménem vyjadřujícím naprostou sounáležitost s Bohem i poslání, které dovrší ve znamení služby lidem jako svým bratřím. Jméno „Ježíš“ totiž znamená „Hospodin zachraňuje“ – označení pro Spasitele.
Pohoršení se tak pro Josefa proměňuje ve zjevení. Událost původně neblahá se stává příležitostí k projevení důsledné poslušnosti Hospodinu. Josef tak prohlubuje svou víru a zároveň dospívá k bezprostřednímu okoušení skutečnosti, že Bohu není nic nemožné (srov. Lk 1,37). Evangelista to komentuje: „To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‘Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,’ to znamená ‘Bůh s námi’“ (Mt 1,22–23; srov. Iz 7,14). V plnosti času (srov. Gal 4,4), jako naplnění všech dávných proroctví a projevů smlouvy, tedy Bůh navštěvuje svůj lid zcela jedinečným a neopakovatelným způsobem. On se sám učinil oním „Immanu-El“, Bohem-s-námi v Ježíšovi, synu Panny Marie. On je Mesiáš zrozený z Davidova potomstva podle těla (srov. Řím 3,3).
„Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24). Tento prostý a v určitém ohledu lakonický závěr nám ukazuje Josefovu skutečnou velikost, spočívající v pravé poslušnosti víry. Podobně jako Maria i on v sobě otevřel neomezený prostor Boží vůli, když přijal za své a vykonal to, čemu možná plně nerozuměl. Neříká nic, a přece svým jednáním prožívá radostnou zvěst, kterou bude později veřejně hlásat Ježíš Kristus, syn Boží a před zákonem také jeho. Pro toho, kdo opravdu věří, není nic nemožné (srov. Mt 17,20).
Zdroj: Hlásej slovo (roční cyklus A)
