Daniel 7,16–14;
Zjevení 1,5–8;
Jan 18,33–37
Liturgický rok se uzavírá oslavou královského majestátu Pána Ježíše Krista, který vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a dostal od Otce „všechnu moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). On je „Alfa i Omega, První i Poslední“ (Zj 21,6; srov. 1,8; 22,13), který „přijde ve slávě a jeho království bude bez konce“, jak prohlašujeme ve vyznání víry. V čem ale spočívá Kristův „majestát“? Odpověď evangelia nám přináší úryvek, jemuž dnes nasloucháme.
Janovy pašije (srov. Jan 18,1 – 19,37) vyprávějí, že Ježíše vyslechly židovské náboženské autority a pak byl odveden do pretoria, kde začal římský proces. Pilát mu okamžitě položil otázku, která ho pálila jakožto reprezentanta politické moci: „Ty jsi židovský král?“ Pravděpodobně totiž znal židovské naděje na příchod krále, který by s mocí osvobodil Izrael od římské poroby; v Ježíšově době zůstaly z očekávání Krále Mesiáše přislíbeného Bohem k nastolení království pokoje a spravedlnosti (srov. Iz 11,1–9) právě takové představy... Nyní Natanael Ježíše označil za „krále Izraele“ (Jan 1,49), stejně jako zástup, který mu provolával slávu při jeho vjezdu do Jeruzaléma (Jan 12,13). Ježíš však nechtěl být považován za politického krále a utíkal před světskou logikou moci. To byl důvod, proč po rozmnožení chlebů odešel: „Poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám“ (Jan 6,15). Navzdory tomu se apoštolové krátce po Ježíšově pohoršující smrti na kříži odváží zeptat: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ (Sk 1,6)…
Paradoxně je to Ježíš v poutech, kdo se ptá Piláta, svého soudce: „Říkáš to sám ze sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ A tváří v tvář jeho váhání energicky potvrzuje: „Moje království není z tohoto světa.“ Ježíšův majestát pochází pouze od Boha, je to majestát toho, kdo „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45). Ježíš takto odstraňuje prostor pro jakékoliv nedorozumění: jeho královská důstojnost nemůže být chápána jako moc pozemského řádu: „kdyby moje království bylo z tohoto světa,“ upřesňuje, „moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán,“ jako se o to ostatně pokusil Petr, když usekl ucho veleknězovu sluhovi (srov. Jan 18,10)… Stále nejistější Pilát (srov. Jan 19,18) se Ježíše zeptá: „Ty jsi tedy přece král?“ Až v tomto okamžiku blízkosti svého odsouzení na smrt může Ježíš potvrdit: „Ano, já jsem král!“ Právě až na kříži se jednou provždy zjeví Ježíšova královská důstojnost, až bude nad jeho hlavu umístěn trojjazyčný nápis: „Ježíš Nazaretský, židovský král“ (Jan 19,20)…
Potom Ježíš dodává: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ A Pilát na to: „Co je to pravda?“ (Jan 18,38). Ježíš však neodpoví slovy, protože už to udělal celým svým životem, a dělá to především v tuto chvíli skrze svobodu a lásku, s níž prožívá své nespravedlivé utrpení. Krátce poté, když Pilát vyvedl Ježíše ven, musel prohlásit, aniž by plně chápal smysl svých slov: „Hle, člověk!“ (Jan 19,5), člověk par excellence, člověk, tak jak jej Bůh zamýšlel a stvořil, člověk schopný milovat „až do konce“ (Jan 13,1). Ježíšova královská důstojnost je tedy „jiná“ a je plně odhalena pouze v utrpení a smrti na kříži. Je to sláva toho, kdo miluje a dává život pro bratry; v tomto smyslu je „Vládce nad pozemskými králi“ (Zj 1,5), „Král králů a Pán pánů“ (Zj 17,14; 19,16).
Na základě této epizody chápeme, že v křesťanství není pravda abstraktní pojem, ale zjevení Božího plánu spásy v Ježíšově díle. Jednoduše řečeno: pravda je osoba, Ježíš Kristus (srov. Jan 14,6)! Ten Ježíš, který žil jako „člověk pro druhé“ (D. Bonhoeffer) a celým svým životem nás učil, že díky lásce je možné doufat v to, že smrt nemá poslední slovo. Proto jej Otec povolal z mrtvých a vzkřísil ho, aby ukázal jednou provždy, že tam, kde je život strávený láskou, vítězí tato láska nad smrtí; aby ukázal věčný život očekávající všechny lidi v Království, v Ježíši Kristu „prvorozeném mezi vzkříšenými z mrtvých“ (Kol 1,18).
