1. čtení: Ezechiel 33,1.7–9
2. čtení: Římanům 13,8–10
Evangelium: Matouš 18,15–20
Rád bych zahájil dnešní zamyšlení nad slovem Božím citací věci, kterou se uzavírá úryvek evangelia: „Amen, pravím vám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Jsme zde shromážděni v jeho jménu, on je tedy zde mezi námi. Tato slova vyslovujeme s chvěním, protože se jedná o obrovský výraz naší víry, který uskutečňujeme. Víme, že bude za malou chvíli mezi námi prostřednictvím eucharistického posvěcení, jež učiní chléb jeho tělem. O této přítomnosti se však v následujících chvílích nebudeme bavit, zajímá nás jiná přítomnost – odehrávající se už teď, právě kvůli samotnému faktu, že jsme zde shromážděni v jeho jménu, abychom s ním rozmlouvali, a v jeho jménu také s Otcem. V každém z nás se Ježíš zpřítomňuje pro toho druhého. Také v tomto případě se jedná o reálnou přítomnost, kterou se musíme naučit rozpoznávat a převádět do běžného života. Pokaždé, když se setkáváme, i kdyby to bylo třeba jenom ve dvou nebo ve třech, abychom se společně modlili a hovořili o Ježíši, pak on je již mezi námi.
Jestliže ten, kdo k nám hovoří, je Mistr, pokusme se napnout sluch a být pozorní, aby se nás jeho slova mohla dotknout co nejhlouběji. Dnes nám vypráví o napomínání, o tom, jak opětovně „získat bratra“.
Pokud probíhá napomenutí podle evangelia, jedná se o jeden z nejkrásnějších a nejryzejších projevů bratrské lásky. Takové napomínání vylučuje každou touhu po pomstě nebo osobní okázalosti, ale vychází jedině z touhy po dobru druhého. „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima.“ Tato první slova jasně odkazují na soukromé prostředí, v němž by mělo vzájemné napomínání probíhat. Toto Pánovo pravidlo platí také pro rodinný život, přátelské vztahy nebo prostředí, ve kterém se odehrává náš každodenní život. Slova „když tvůj bratr zhřeší“ se mohou velmi jednoduše chápat také ve smyslu – když tvůj manžel nebo manželka zhřeší, jestliže tvůj syn, švagr, zaměstnavatel nebo někdo jiný zhřeší. Mohlo by se zdát, že se konečně setkáváme s jednoduchým a příjemným evangelijním přikázáním. Co je nám lidem bližšího, než poukazovat na chyby druhých? – Jenomže naopak, patří to mezi nejnáročnější umění, což také vysvětluje, proč je evangelijní způsob bratrského napomínání mezi lidmi tak zřídka zjevný. Ježíš skutečně nijak nepovzbuzuje k honům na chyby druhých, k pomlouvání nebo k tak časté zálibě vytmavit druhým chyby hezky na veřejnosti a přitom možná pokrytecky předstírat své zarmoucení nad tím, jakou bolest nám působí, když musíme takto hájit ctnost.
Spíše však „jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima“, jinými slovy – vzchop se, zajdi za ním, podívej se mu zpříma do očí a řekni mu otevřeně, co je hodné napomenutí, aby to už víc nedělal a napravil se. Pokud to uděláš, je jisté že podstupuješ riziko, že se mu přestaneš líbit, že tvoje obvinění bude smeteno ze stolu, případně, že ti také svým způsobem řekne, co si o tobě myslí. To není důležité. Naslouchá-li ti, získal jsi svého bratra. Jestliže bys vyprávěl svým dětem o chybách jejich matky nebo naopak matce o chybách jejích dětí nebo pokud bys v sobě stále pokračoval v převracení a neustálém rozebírání napomenutí, aniž bys měl odvahu to říct, určitě bys takto bratra nezískal, ale spíše bys ho ztratil nebo zatvrdil. Pokud se takové upřímné napomínání plné respektu, doporučovaném evangelium, praktikuje mezi manžely, mohlo by zabránit zrození mnoha nebezpečných řetězců záště, nelibosti, chladu nebo odvetných akcí, ze kterých pak často rostou zdi rozdělení, jež ochlazují a zatvrzují i ty nejkrásnější vztahy. Upřímné napomenutí by se mohlo stát způsobem, jak udržet živou vzájemnou komunikaci, důvěru a lásku. Takové jednání dodává důvěry a síly. Vždyť cítíme-li se ctěni a jsme schopni také přijmout určitý názor, pak se stáváme společně lepšími a zralejšími; jak ten, kdo napomíná, tak ten, ke komu napomenutí směřuje. Dochází k naplnění toho, o čem hovoří Bible: „Bratr, kterému pomáhá bratr, je jako opevněné město, přátelé jsou jako závora tvrze“ (Př 18,19). Často se po zkušenosti tohoto druhu vztahy mezi dvěma lidmi pročistí, podobně jako nebe po dešti, a vzájemné přátelství dostává naprosto novou hloubku.
Dosud jsme hovořili o soukromém prostředí. Evangelium však pokračuje a představuje další, náročnější případ, kdy se do napomenutí zapojuje sbor, tedy celé místní nebo univerzální společenství. Zde se napomenutí dostává na veřejnou rovinu. Církev je jako taková pověřená Kristem mocí napomínání jednotlivce, a to až ke krajní možnosti odloučení neposlušných a vzpurných ze svého společenství: „Ať je pro tebe jako pohan.“
Tento případ se potom rozšiřuje a ústí až k nesmírně významnému prohlášení namířenému na apoštoly: „Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Ježíš řekl, že až přijde Duch, „usvědčí svět ze hříchu“ (Jan 16,8). Zdá se, že v tomto případě se stejná moc přisuzuje církvi. Právě skrze církev hlásající Boží slovo usvědčí Duch Svatý svět ze hříchu a skrze církev ho také rozváže nebo sváže (srov. také Jan 20,23). Je to právě církev, vůči níž jsou použita Boží slova určená prorokovi, která zazněla v prvním čtení: „Ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem.“
Strážným nad světem! To je vskutku nadlidský úkol. „Jestliže však strážce uvidí meč přicházet, ale nezaduje na polnici a lid nebude varován… strážce pak budu volat za jeho krev k odpovědnosti“ (Ez 33,6). Církev proto nesmí mlčet, ačkoli by si to mnozí přáli. Obžaloba neřádů, hříchů, ve společenském nebo osobním životě, tvoří součást jejích základních úkolů a žádné zastrašování jí v tom nemůže zabránit. Němý strážný by neposloužil ani Bohu, ani lidem.
Skutečnou obtíží je spíše něco jiného. Jak poznat, kdy je církev opravdu strážcem Božím – tedy, kdy předkládá jeho vůli a jeho soud nad světem – a kdy je naopak jenom strážcem sebe sama, tedy minulosti a ustanoveného řádu? Obvykle se říká, že se to děje, když se vyjadřuje k víře a mravům, ne když to dělá vůči dočasným nahodilým skutečnostem, jako jsou třeba politické záležitosti. To je sice pravda, ale ne vždycky to pomáhá rozhodnout v konkrétních případech, poněvadž i v rámci politiky může nastat situace, v níž je nutná jasná morální volba. Nezbývá nic jiného, než aby se každý křesťan snažil stát strážcem – naslouchal Božímu slovu pro to, aby mu vnitřní svědectví Ducha pomohlo rozlišovat svědectví autority (srov. Sk 5,32), a pokud to po něm požaduje, pak být poslušný, i kdyby to mělo vést k nepopularitě, nebo pokud je to nutné, odvážně čelit sporu nebo nesouhlasu autority.
Svatý Pavel nám ve druhém čtení naznačil asi jedinou možnou cestu k překonání každého případného konfliktu mezi poslušností a pevností: „Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon.“ Tato zásada platí také při napomínání druhého bratra v soukromí. Svatý Augustin využil právě pro bratrské napomínání slova svatého Pavla o lásce: „Miluj a dělej, co chceš. Když mlčíš, mlč z lásky; když mluvíš, mluv z lásky; když napomínáš, napomínej z lásky; když odpouštíš, odpouštěj z lásky. Kéž v tobě stále zůstává kořen lásky, protože z takového kořenu nemůže vyrůstat nic jiného než dobro“ (Tract. In Joh. 7,8).
Prosme proto Pána, který přislíbil, že bude mezi námi přítomný, aby nás učil této obtížné formě lásky, jež dokáže napomínat, aniž by zbavovala odvahy, a bojovat, aniž by zraňovala.
Převzato z knihy: Slovo a život A (Raniero Cantalamessa)
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
