Ještě nemáte víru? (12. neděle v mezidobí B)

Kdo je Ježíš? V první části evangelia podle Marka zaznívá tato otázka víckrát v různých formách (srov. Mk 1,27; 2,10.19; 3,27; atd.). Někdy, jako v dnešním úryvku, je vložena do úst samotným apoštolům: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“ Vyplývá z toho otázka i pro nás: jak je možné následovat Ježíše, být zcela zapojeni do jeho života, aniž bychom věděli, kdo doopravdy je?

Apoštolové tedy odpověděli na Ježíšovo povolání (srov. Mk 1,16–20; 2,13–14; 3,13–18), protože byli přitahováni tímto člověkem, rabbim s prorockými rysy, mistrem vyučujícím s autoritou (srov. Mk 1,22.27), který hlásal Boží slovo úplně novým způsobem. Cesta následování ovšem vyžaduje pevnou a zralou víru v Ježíše, který své následovníky někdy vyvede z míry slovy, jež zjevně pocházejí od vyšší než pouze lidské síly. Tato zaváhání jasně ukazují, že přilnutí učedníků k Ježíšovi není ještě vírou v něj jakožto Mesiáše a Božího Syna. Proto se jich Ježíš káravě zeptá: „Pořád ještě nemáte víru?“ Přijde ale čas, kdy navzdory velkým obtížím nejprve Petr a pak i ostatní k víře dospějí (srov. Mk 8,27–30). Je to víra stále vratká a křehká, víra procházející pochybností, přesto však schopná disponovat učedníky k ochotě nasadit život pro Ježíše a jeho evangelium!

První příležitost prověřit tuto víru zavdá přeplavení Genezaretského jezera v Galileji. Když promluvil k zástupům a k učedníkům v podobenstvích (srov. Mk 4,1–33), chtěl Ježíš navečer dosáhnout druhého břehu jezera, jeho východní strany, kde žilo pohanské obyvatelstvo. Byl unaven kázáním, které ho zaměstnávalo po celý den, což nám Marek dává tušit diskrétní, avšak zároveň dosti výmluvnou poznámkou: „Vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi.“ Skoro jako by ho museli naložit… A Ježíš skutečně okamžitě usnul na polštáři na zádi. Jenže s přicházejícím soumrakem „se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou.“ Učedníci plní strachu reagují téměř podrážděným křikem: „Mistře, je ti to jedno, že hyneme?“ On se jim však ukáže jako někdo mnohem větší než mistr: ve slabosti toho spícího člověka přemoženého únavou se projeví Boží síla. Ježíš se probudí a s plnou svrchovaností nad stvořenými živly přikáže větru a moři, aby byli zticha, aby se uklidnili. A stane se: „Vítr ustal a zavládlo úplné ticho.“

V tomto jednoduchém gestu doprovázeném účinným slovem je skryta celá logika vtělení a velikonočního tajemství: v Ježíšově slabém a smrtelném lidství se projevuje Boží moc silnější než cokoliv, co by mohlo přinést smrt! Jestliže prorok Jonáš chtěl být za bouře vhozen do moře, aby se jeho společníci mořeplavci zachránili (srov. Jon 1,4–16), tak nyní Ježíš, definitivní prorok, kárá moře symbolizující zhoubné síly ohrožující člověka (srov. Job 3,8; 7,12; atd.). Ukazuje tak, že má podíl na moci Boha, který „uklidnil bouři v tichý vánek a utišil mořské vlny“ (Žl 107,28–29).

Církev bude vždycky loďkou zmítající se na moři a bude se muset mnohokrát přeplavit k jinému břehu, aby mohla žít své poslání, což s sebou nese rizika, nebezpečí, protivenství a také pády. To všechno ale budou příležitosti k zocelení a růstu víry křesťanů v Ježíše Krista, toho, jenž nikdy neopouští své, ačkoliv oni se domnívají, když ho vidí spát, že jsou ponecháni sami sobě… Ne, Pán Ježíš je stále s námi a čeká na odpověď víry své církve: je přítomen i v noci, v bouři, je s námi teď a tady až do konce věků (srov. Mt 28,20). Opravdu nemáme dělat nic jiného než odpovědět svým životem na vážnou otázku, kterou nám Ježíš klade: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“