Janova pokora (3. neděle adventní B)

V době adventní nás svým vytrvalým očekáváním, pevnou vírou a rozhodnou poslušností Pánu doprovázejí Jan Křtitel a Maria z Nazareta. Janova přítomnost je ve čtvrtém evangeliu charakterizována především jako přítomnost toho, kdo ohlašuje příchod Království a Mesiáše, a jeho služba je označena jako „svědectví“. Jan se objevuje jako svědek poslaný Bohem, aby „vydal svědectví světlu“ a přivedl syny Izraele k poznání Mesiáše. Tváří v tvář tomu, že jeho kázání přijalo mnoho židů, se do pouště vydává legitimní náboženská autorita Izraele reprezentovaná jeruzalémskými kněžími a levity, která vyžaduje, aby se zodpovídal ze svého poslání: „Kdo jsi? Jsi Kristus, Mesiáš, kterého očekáváme? Jsi Eliáš ohlašovaný prorokem Malachiášem na konci časů (srov. Mal 3,23–24)? Jsi tak jako Mojžíš eschatologický prorok, který nám byl přislíben (srov. Dt 18,15–18; 34,10)?“ A Jan třikrát odpovídá: „Ne! Nejsem!“ –vyznává, že není tím, co si o něm druzí myslí. Nehledí na sebe, neočekává pozornost vůči své osobě, je jenom tím, kdo ukazuje, prstem napřaženým k označení jiného.

Ne náhodou užívá výrazu: „Já jsem“ pouze k tomu, aby sám sebe definoval jako „hlas“, „hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně“ (srov. Iz 40,3), hlas, který musí svědčit o tom, co vidí, který musí bez odkladu poslechnout. Hlas propůjčený tím, kdo jej poslal. Není tu žádný útok na Ježíšův majestát – on je zde Mesiášem, Prorokem! V synoptických evangeliích Ježíš sám potvrzuje, že Jan Křtitel byl „Eliáš, který přišel a nepoznali ho“ (srov. Mt 17,12–13), zatímco zde Jan sám o sobě neprohlašuje ani to, čím skutečně je. Ano, Jan je hlas poslušný Písmu, Izaiášovu proroctví, které přesně naplňuje požadavkem obrácení (srov. Mt 3,2.8), tedy úsilím o napřímení cest vstříc přicházejícímu Pánu (srov. Mk 1,3). Jan nemá ani své vlastní poselství: obnovuje prorocké pozvání a předjímá kázání toho, před nímž byl Bohem poslán.

Kněží a levité se ho však nepřestávají vyptávat a požadují, aby se zodpovídal z prorockého gesta ponořování do vody těch, kdo se chtějí obrátit. Jan odpoví, že toto gesto připravuje nyní již bezprostřední příchod, dokonce zjevení toho, jenž je již nepoznán přítomen ve světě. Je to někdo, kdo jej následuje, kráčí za ním jako učedník, ačkoliv Jan není hoden rozvázat mu řemínek u opánků. To je Janovo svědectví, tajemství jím zjevené: přicházející Mesiáš je již skrytým způsobem přítomen, už brzy na něj ukáže – právě on, který přesto není hoden ani prokázat mu službu otroka. A právě v tom tkví Janova velikost: ve schopnosti učinit se malým, „zmenšovat se, aby Kristus rostl“ (srov. Jan 3,30).

I dnes je zapotřebí dívat se na Janovu autentickou pokoru – k tomu jsou povoláni především ti, kteří mají jako on poslání hlásat Ježíše Krista. Jan napomíná církev a všechny, kdo evangelizují, aby nepřitahovali pohled na sebe, nemluvili o sobě a nevázali k sobě ty, kteří mají být přivedeni pouze ke Kristu! V době náboženského narcismu, v době, kdy je plno těch, kdo „vyprávějí sami sebe, aby vydávali svědectví“, nebo beze studu vystavují vlastní osobu na odiv světu ve jménu charismat, jichž se jim dostalo, je Jan Křtitel neustálou připomínkou, která se ptá a soudí…