„Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (5. neděle velikonoční B)

Rozjímat o Ježíšových slovech o vinném kmeni a ratolestech znamená postihnout vztah, který nás s ním spojuje na té nejhlubší úrovni: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ Jedná se dokonce o hlubší vztah než mezi pastýřem a jeho stádem, nad čímž jsme se zamýšleli minulou neděli. V dnešním evangeliu objevujeme, v čem spočívá „vnitřní síla“ našeho náboženství (srov. 2 Tim 3,5).

Seznamme se nejprve s přirozenými skutečnostmi, ze kterých vychází popisovaný obraz. Za ratolest se v textu pokládá rozšířená a prodloužená část vinného kmene, z něhož jí proudí míza, která ji zásobuje živinami. Přichází jím také vlhkost půdy a všechno to, co pak ratolest proměňuje v hrozny pod letním žárem slunce. Nebyla-li by vyživována kmenem, nemohla by přinést žádné plody: ani jeden révový list, ani jednu hroznovou bobuli, vůbec nic. Tu samou pravdu svatý Pavel vštěpuje do paměti prostřednictvím obrazu těla a jeho údů: Kristus je hlavou těla, kterým je církev, jejímž členem je každý křesťan (srov. Řím 12,4n; 1 Kor 12,12nn). Tak ani úd, pokud je oddělen od zbytku těla, nemůže dělat nic.

Kde bychom mohli my lidé nalézt použití tohoto vztahu? Není tento vztah v rozporu s naším smyslem pro autonomii a svobodu, tedy s naším pocitem, že my jsme všechno, a ne pouze jedna část? – Tento vztah je založen na velmi konkrétní události, kterou apoštol Pavel skrze přirovnání rovněž převzaté z pěstitelství, nazývá naroubováním. Ve křtu jsme byli my, plané olivy, začleněni a naroubováni na Krista (srov. Řím 11,16nn); stali jsme se ratolestmi pravého vinného kmene a větvemi dobré olivy. To všechno „skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Kmen a výhonek mají jedno společné – Ducha Svatého!

Jaký úkol je zadán nám, vinným ratolestem? – Jak jsme slyšeli, Jan má jedno oblíbené sloveso, kterým jej vyjadřuje – „zůstat“ (myšleno zůstat sjednoceni s vinnou révou, kterou je Kristus): „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás… Kdo zůstává ve mně… Kdo nezůstane ve mně…“ Zůstat napojeni na kmen a zůstat v Kristu Ježíši znamená především nevzdávat a neopouštět úkoly přijaté ve křtu, neodcházet jako marnotratný syn do daleké země, ale s jasným vědomím o tom, že od Krista se dá odtrhnout jak jednorázově – v jediném rozhodnutí se vydat na cestu vědomého a chtěného hříchu, tak i pokrůčcích – téměř bez povšimnutí, den za dnem, nevěrnost za nevěrností, opomenutí za opomenutím, kompromis za kompromisem; nejdříve tak přestaneme chodit k svatému přijímání, posléze nepřijdeme už ani na mši, následně skoncujeme s modlitbou a nakonec naprosto se vším.

Zůstat v Kristu Ježíši znamená rovněž něco pozitivního, a to zůstat „v jeho lásce“ (Jan 15,9). Spojením „v lásce“ se vyjadřuje jeho vztah k nám, spíše než láska, kterou my máme k němu; aby nás mohl milovat, pak to znamená nechat se proniknout jeho „mízou“, jíž je jeho Duch, a vyhnout se postavení překážek a nepřekonatelných bariér soběstačnosti, lhostejnosti a hříchu.

Ježíš s velkým důrazem trvá na tom, abychom zůstali v něm; ukazuje nám dokonce jaké fatální důsledky by pro nás znamenalo odtržení se od něho. Ratolest, která nezůstane spojena s kmenem usychá, nenese plody, a proto musí být odřezána a poté hozena do ohně a spálena; dřevo vinné révy po uříznutí už neslouží skutečně k ničemu, na rozdíl od jiných druhů dřeva, jež se po odříznutí od kmene dají využít k mnoha různým účelům, se nedá využít k žádnému jinému účelu než právě pro pěstování hroznů (srov. Ez 15,1nn). Někdo se může zdát navenek svým velmi plodným a bohatým životem být plný zdraví, idejí, energie, dobrých obchodů a dětí, ale v Božích očích je bohužel naopak suchým dřevem, které se musí hodit do ohně, jakmile proběhne období sklizně.

Zůstat v Kristu znamená zůstat v jeho lásce, v jeho zákonu, a někdy dokonce i zůstat v jeho kříži – vytrvat s ním ve zkoušce (srov. Lk 22,28). Nejde však o pouhé zůstávání beze změny, o zůstávání v dětském stavu křtu, kdy teprve před nedávnem ratolest vypučela nebo má být naroubována; spíše je důležité růst k Hlavě (srov. Ef 4,15), stát se dospělými a zralými ve víře, jinak řečeno – přinášet plody dobrých skutků.

Pro umožnění takového růstu je zapotřebí čistění a prořezávání: „Každou ratolest na mě, která nenese ovoce, [můj Otec] čistí, aby nesla ovoce ještě více“ (Jan 15,2). Jak vysvětlit slovo „čistí“? – Myslí se tím, že osekává nadbytečné a parazitující výhony (neuspořádané touhy a náklonnosti), aby umožnil soustředit veškerou energii pro růst révy jediným směrem, k jejímu skutečnému růstu. Pěstitel dává opravdu velký pozor, když se réva obtěžkává plody hroznů, aby našel a odřezal suché nebo zbytečné větve, poněvadž jinak by bylo ohroženo dozrávání všeho ostatního. Je vskutku velkou milostí správně a včas v době prořezávání poznat Otcovu ruku a nijak nespílat nebo zaujmout nevhodný postoj pronásledované oběti, kterou zasáhl nějaký špatný osud.

„Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil,“ říkal Ježíš svým učedníkům. Evangelium, které je Božím slovem v Ježíši Kristu, se dá vnímat jako určité „prořezávání“ a představuje zásadní asketickou cestu křesťanství. Dotýká se žádostivosti (mamonu i jeho „satelitů“, těla i s jeho nenasytností), zasahuje v podstatě všechno, co nás rozptyluje do mnoha prázdných aktivit a pozemských tužeb; naopak podporuje a posiluje zdravou duchovní energii; vede nás k soustředění se na pravé hodnoty a kriticky vystupuje proti těm falešným. Boží slovo se v tomto ohledu projevuje skutečně jako „ostrý dvojsečný meč“ (Zj 1,16).

V tomto světle bychom se měli snažit vidět nejen naše individuální trápení – smutky, nemoci nebo úzkosti, jež zasahují každého z nás nebo naši rodinu –, ale také společné utrpení, jež sužuje celou naši společnost a celý svět, a to včetně toho nejtajemnějšího utrpení ze všech, kterým je utrpení nevinných. Už několik let se potýkáme a diskutujeme o krizi, což dokládá naši neschopnost vnést pokoj a pořádek do vzájemného soužití, nalézt shodu a konečně skoncovat s nenávistí a násilím. I toto je nutný „řez“ do lidské pýchy a domýšlivosti. Pán se nám pravděpodobně tímto způsobem snaží sdělit všemi dostupnými prostředky, že bez něho nemůžeme dělat nic (srov. Jan 15,5).

Na toto ponaučení společnost velmi často zapomíná a často není schopna vydržet ani pár let bez válek a nějakých velkých konfliktů. Babylonský duch – domýšlivost, která je přesvědčena, že dům postavíme naprosto sami – na nás stále strojí léčky. Slýcháme o velmi ambiciózních projektech mnohých vůdců, jejichž každý proslov je zakončen přísliby míru, spravedlnosti a svobody; to všechno jako by však záviselo pouze a výlučně na nich, případně na dobré vůli všech; jako by vůbec nebylo zapotřebí odvolávat se na evangelium a Boha, abychom byli schopni zachovat určité hodnoty, včetně té nejzákladnější – úcty k lidskému životu; jako by nenávist mohla být poražena jinak než láskou; jako by Kristův příchod na tuto zemi byl jenom jistým „luxusem“ a „nadstandardem“, ne absolutní nutností spásy pro všechny. To všechno jsou hrozné iluze, kterých bychom se měli zbavit (a kéž nám v tom Bůh pomůže), jinak se vrátíme zpět do situace pohanských národů žijících před Kristem. Bůh na nás nemusí sesílat tvrdé tresty, aby nás jich zbavil; stačí mu, aby nás nechal pracovat chvíli samotné. Potom nás nechá poznat, v pláči a mezi troskami, co jsme schopni udělat skutečně sami: „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí“ (Žl 127,1).

Kristova slova o vinném kmeni a ratolestech získávají nový význam ve chvíli, kdy se blížíme k eucharistické a obětní části mše. Chystáme se prosit o posvěcení vína vytlačeného z onoho „pravého vinného kmene“ v lisu jeho umučení. Obětujeme „plod révy“, ale současně také „plod lidské práce“, přispíváme tedy i jako ratolesti. Bůh nám pak vrací jako nápoj spásy to, co jsme mu darovali jako oběť pod symbolem vína.