1. čtení: Skutky 1,1–11
2. čtení: Efesanům 1,17–23
Evangelium: Matouš 28,16–20
Vyprávění autora knihy Skutků o této události je o svátku nanebevstoupení Páně každoročně prvním liturgickým čtením. „Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí“ (Sk 1,9).
Ježíšovo nanebevstoupení, při němž se odloučil od učedníků a vznesl se k nebi (srov. Lk 24,51), je jen jiný způsob vyjádření tajemství vzkříšení, Ježíšova vítězství nad smrtí v moci lásky, kterou prožíval. Oslavení našeho Pána a Mistra znamená, že díky síle Ducha svatého navždy vstupuje do božského života nebeského Otce. Událost nanebevstoupení je lidskými slovy nepopsatelná: naplňuje se tu v jistém smyslu „odloučení“ Ježíše od apoštolů a začíná nová forma vztahu mezi Vzkříšeným a jeho učedníky, mezi Vzkříšeným a námi, kteří jsme díky svědectví apoštolů také jeho učedníky, a tedy i jeho svědky v tomto světě.
O stejném tajemství vypráví i dnešní poslední liturgické čtení, závěr Matoušova evangelia. Před svým utrpením a smrtí Ježíš svému společenství přislíbil: „Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje“ (Mt 26,32) a při svítání v den Velikonoc před prázdným hrobem tuto ženám zvěst potvrdil anděl. Zároveň je vyzval, aby toto poselství předávaly dále: „Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte“ (Mt 28,7). Učedníci, jichž kvůli Jidášově zradě zbylo jen jedenáct, tento pokyn neprodleně uposlechli a odebrali se do Galileje, kde začalo Ježíšovo veřejné působení a také jejich společný život s ním (srov. Mt 4,12–22). Začínají v jistém ohledu znovu, následují nyní novým způsobem Ježíše, protože on je vždycky před nimi.
Jakmile ho učedníci spatří, klaní se mu stejně jako ženy (srov. 28,9). Nepadne při tom žádné slovo – prostě se klaní Ježíšovi, kterého uznávají jako Kyrios, živoucího Pána. Někteří ale ještě stále pochybovali, protože jejich víra ještě není pevná, což jim Ježíš tolikrát vytýkal (srov. Mt 8,26; 14,31; 16,8; 17,20) – takový bývá postoj člověka, který má tvrdé srdce. Ježíš se proto chopí iniciativy a překračuje vzdálenost mezi ním a učedníky. V první řadě jim říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). Autorita, s níž Ježíš prožíval svou existenci, vyplývá z jeho lásky k Otci a k lidem. Po vzkříšení nabývá univerzální dimenze a vztahuje se na nebe i na celou zemi. Ježíš je Syn člověka, který sedí po pravici Boží (srov. Mt 26,64), Soudce, kterého očekáváme na konci časů (srov. Mt 25,31–46).
V době, která leží mezi vzkříšením a Pánovým příchodem ve slávě, závisí projevování Mistrovy autority na věrnosti jeho učedníků. Ježíš je navzdory jejich slabé víře posílá do celého světa, aby hlásali evangelium: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19–20). Zde je třeba zdůraznit, že dílo evangelizace je možné jedině tehdy, když se evangelizátoři nechají evangelizovat jako první. Hlasatel evangelia musí být utvářen podle poselství, které přináší. Opravdové svědectví se vydává přesně v té míře, v jaké se na vlastní kůži prožívá to, co se předává druhým: jestliže někdo hlásá to, co sám nežije, ať si je vědom toho, že se pro ostatní stává velkou překážkou v přijetí evangelia, jež může vést až k jeho odmítnutí!
Matoušovo evangelium, které začíná zvěstováním příchodu Emanuela, Boha s námi (srov. Mt 1,22–23), jenž se v Ježíšovi stal člověkem, se uzavírá slovy, jimiž Vzkříšený ujišťuje své učedníky, že s nimi zůstane: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). Ježíš, který vystoupil na nebesa, vstoupil do Božího příbytku a sedí po pravici Boha Otce jako Přímluvce svých bratří (srov. Řím 8,34), je zároveň stále s námi. Po nás se žádá jen uvěřit, že Vzkříšený je zvláštním způsobem stále s námi. Pán žije společně s každým z nás, a proto také má každý náš skutek vycházet z našeho spojení s ním: Ježíš chce skrze nás dál působit mezi lidmi a v dějinách.
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA