Já [Hospodin] shromáždím zbytky svého stáda (16. neděle v mezidobí B)

První čtení: 

Proroctví, s nímž nás seznamuje dnešní čtení, je součástí celého souboru poselství a hrozeb určených posledním králům judského království (srov. Jer 21n) a falešným prorokům (srov. Jer 23,9-40). Místo aby vedli svěřený lid a učili jej věrně zachovávat smlouvu, král a jeho úředníci se vůbec nestarají o své poddané a tím, že je uvádějí ve zmatek a odvádějí je od života podle Božích přikázání, se stávají příčinou jejich smrti. Jeremiáš prohlašuje, že tyto hrozné skutky nezůstanou bez trestu (v. 1n), a připojuje, že už brzy se tato situace zcela změní. Sám Hospodin se ujme vedení svého lidu, sjednotí jej, vrátí mu jistotu a pokoj, aby mohl růst (v. 3), a ustanoví mu pastýře, který se o něj bude dobře starat a ochrání jej před nástrahami nepřátel (v. 4). 

Proroctví pak nabývá mesiánských rysů, protože tuto postavu popisuje jako „Davidův výhonek“ – vladaře z Davidova rodu, který vyniká moudrostí a spravedlností (srov. Iz 9,5n) a jako pravý král přichází sjednotit Hospodinův lid (srov. Ez 37,15-28). Jeho prostřednictvím dojde Izrael spásy, jak dosvědčuje i jméno, pod nímž je tento panovník představen: „Hospodin je naše spravedlnost“ (v. 5n). On přinese lidstvu Boží spravedlnost, protože ve všem svém jednání bude v dokonalém souladu s Boží vůlí.

 

Druhé čtení:

Apoštol Pavel představil svým adresátům – křesťanům obráceným z pohanství – plán spásy, který Bůh ustanovil v Kristu (srov. Ef 1,3-14), a nyní připomíná, že k účasti na této spáse pozval Bůh také je, aniž by si to něčím zasloužili (srov. 2,4-5.8). Vybízí je, aby si vzpomněli, v jaké situaci se nacházeli na začátku (2,11n), aby si uvědomili, co se s nimi stalo (2,13-18: dnešní úryvek), a aby docenili vznešenost nové situace, v níž nyní žijí (2,19-22).

Dnešní liturgická perikopa mluví o důsledcích spásy pro život věřících. Ježíšova smrt jim dovolila, aby se přiblížili k Bohu (v. 13), od něhož byli jako pohané vzdáleni, protože ho neznali (srov. v. 12). Díky této zásadní události se stal z židů a pohanů, kteří byli dosud rozděleni odlišným smýšlením a různou formou bohoslužby, vzájemně se ponižovali a jedni druhými pohrdali, jediný národ a údy jediného Kristova těla, prvotiny nového lidstva (v. 14). Svým vtělením, umučením a oslavením usmířil Ježíš celé lidstvo s Otcem, odstranil tíživou kazuistiku židovského zákonodárství, které oddělovalo Židy od ostatních národů, a všem lidem zvěstoval pokoj a plnost všeho dobra, jímž je on sám – ochotný zcela se dát každému, kdo je ochoten ho přijmout (v. 15-17).

Židé a pohané už tedy nejsou mezi sebou rozděleni, ale stali se součástí jediného Božího lidu, jímž je církev, mají přístup k Otci a jsou oživováni jedním a týmž Duchem svatým (v. 18).

Evangelium:

Po návratu ze své misijní cesty se učedníci znovu shromažďují kolem Ježíše a nadšeně mu vyprávějí, že během svého působení konali stejné skutky jako on (uzdravovali nemocné, vyháněli zlé duchy) a věnovali se učení (v. 30). Pozvání k odpočinku na opuštěném místě je odleskem Ježíšova nočního bdění po namáhavých dnech (srov. Mk 1,35) a zároveň předzvěstí rozmnožení chlebů, jež bude následovat (6,35-44). Zástup předbíhá loďku s učedníky a při jejich příjezdu je už očekává na břehu. Ježíš v něm vidí rozptýlené stádce, které nemá žádného pastýře (v. 34a). Tento klasický biblický obraz nám chce naznačit, že pravým pastýřem Božího lidu je sám Ježíš, který se také ihned ujímá vedení stáda, které opustili ti, kdo je měli pást. V Ježíšově soucitu můžeme vystopovat postoj, jaký má k lidem dobrý a slitovný Hospodin (Ex 34,6), jehož nitro se přímo chvěje láskou, kterou chová k Izraeli.

Ježíš vede svůj lid hlavně svým slovem, které nás uvádí do tajemství Božího království: „Začal je poučovat o mnoha věcech“ (v. 34b).

MEDITATIO

Lidé dnešní doby utíkají před zjevenou Pravdou, jejíž přijetí vidí jako „zotročení“, ale vůbec jim nevadí sloužit nejrůznějším módním „mýtům“ a pověrám. Poslušnost vůči autoritě chápou jako narušování osobní svobody, ale ochotně se podřizují nejrůznějším populárním lídrům. Odvolávají se na svobodu jednotlivce, ale když ji chtějí žít, hned hledají, s kým by se spřáhli. O co ve skutečnosti jde těmto lídrům? Komu prospívá jejich nadvláda?

Tuto otázku je nutné si položit, nechceme-li se dočkat chaosu, zmatků, zneužívání, vykořisťování a otrocké podřízenosti zvráceným choutkám nejrůznějších uchvatitelů moci. Pravou formou výkonu moci je – dnes stejně jako včera – služba. Kdo má zodpovědnost za druhé, může se považovat za věrohodného představeného pouze tehdy, je-li ochoten dát za své podřízené život a má-li s nimi soucit.

 

ORATIO

Pane, dnes tě prosím za mocné tohoto světa, za ty, kdo vládnou, i za ty, kdo jakýmkoli způsobem vedou druhé lidi. Pomáhej jim, aby své poslání prožívali jako službu k dobru druhých lidí. Ať nikoho neklamou demagogickými řečmi, ať své podřízené nepodvádí neuskutečnitelnými sliby a ať nikoho nevykořisťují pod záminkou, že pracují pro společné dobro.

Dej jim Pane, svého Ducha, aby se od tebe naučili pravé úctě a pozornosti ke skutečným potřebám lidí a snažili se je opravdu řešit.

Pomáhej i těm, kdo se aktivně neúčastní politického a společenského života, aby nežili ve falešném klidu, nezůstávali pasivní a nevymlouvali se, že za všechno mohou ti druzí, ale s využitím svých sil a odborných znalostí přispívali k řešení problémů společnosti.

 

CONTEMPLATIO

„Já jsem pastýř dobrý“ (Jan 10,11). Je jasné, že Kristovým úkolem je být pastýřem. Tak jako pastýři vedou svá stáda na pastvu, vede Kristus věřící a sytí je duchovním pokrmem – svým tělem a svou krví.

[Kristus] svěřil svůj pastýřský úkol druhým lidem. Pastýřem byl ustanoven Petr i ostatní apoštolé. Také dobří biskupové jsou pastýři. Písmo praví: „Dám vám pastýře podle svého srdce“ (Jer 3,15). I když synové církve, kteří stojí v jejím čele, jsou jejími pastýři, jediným a výlučným pastýřem zůstává Ježíš: „Já jsem pastýř dobrý.“ On nás tak líbezně seznamuje se ctností lásky. Žádný pastýř nemůže být dobrý, jestliže se mocí lásky nesjednotí s Kristem a s jeho údy.

Je velký rozdíl mezi dobrým a špatným pastýřem. Dobrý pastýř má na zřeteli prospěch svého stádce, kdežto špatný pastýř hledí pouze na svůj osobní prospěch. Toto říká Pán: „Dobrý pastýř dává život za své ovce.“ Prostřednictvím služby autority a lásky pro ně zasvěcuje celý svůj život. Kristus nám dal příklad, jehož souhrnem je toto učení: „Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry“ (1 Jan 3,16) (Tomáš Akvinský, Výklad Janova evangelia, 10). 

 

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Já [Hospodin] shromáždím zbytky svého stáda“ (Jer 23,3).