2. čtení: Římanům 8,26-27
Evangelium: Matouš 13,24-43
LECTIO
První čtení:
Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.
Poté, co se autor zahloubal nad moudrostí a vychválil ji, rozvažuje o jejím působení v dějinách (kap. 10-19). Odpovídá tu na otázku, která jako by vyplývala ze souvislosti s textem, z něhož je tento úryvek vzat: Proč Bůh krutě a bezprostředně netrestal nepřátele Izraele – Egypťany a Kananejce? A ukazuje, jak moudrost, která vede Boží jednání, přesahuje svou velkorysostí a prozíravostí naše kritéria. Bůh jako Stvořitel je zároveň věčnou Prozřetelností, která má starost o všechny tvory. Kdo vůbec může hodnotit jeho činy a vinit ho z nespravedlnosti (v. 13)? On má „svrchovanou moc“ (v. 17). Neobává se tedy – na rozdíl od mocných tohoto světa –, že ho někdo přemůže ani že o něco přijde. Hospodin proto jedná spravedlivě, s dobrotou a mírností a „dávkuje“ svou moc tak, jak to vyhovuje jeho moudré výchově (vv. 17.19n). Všechny otázky týkající se Božích činů mají jedinou odpověď: z lásky k lidem. Z lásky dovede očekávat naši lítost a učí nás milovat (vv. 19n) stejnou láskou, jakou miluje on – shovívavou a dobrosrdečnou (srov. 1 Kor 13,4).
Druhé čtení:
Bratři! Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.
Přítomný čas je dlouhá a mučivá porodní úzkost, ze které se zrodí nové stvoření. Je to tedy doba, v níž k Bohu vystupuje nářek vesmíru i člověka (vv. 22n). Při prohlubování své úvahy tvrdí Pavel něco neslýchaného, totiž že sám Bůh si bere utrpení tvorstva za své prostřednictvím svého Ducha, který mu předkládá tyto obrovské porodní bolesti takříkajíc z hloubi srdcí věřících. Duch svatý přetváří veškerou bolest, očekávání a naději do pro nás tajemného, ale Bohu srozumitelného jazyka, sestávajícího ze vzdechů, ovšem vzdechů, které jsou si již jisté vítězstvím, protože neustálá přímluva Ducha je „ve shodě s Boží vůlí“ (v. 27). Člověk pro svou slabost totiž nejen že nemůže správně jednat, ale dokonce ani chápat, co je pravé dobro. A Bůh přichází, aby nám i v tom pomohl. Nevytrhne nás – prozatím – z našeho života, nýbrž prostřednictvím Ducha svatého se stává slabým spolu s námi a v nás. Tak v průběhu času pokračuje prostřednictvím věřících pohoršení Kristova kříže. A přece „pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé a slabá Boží věc je silnější než lidé“ (1 Kor 1,25). Právě tato Boží pošetilost a slabost přivede lidské dějiny ke konečnému cíli, který Pán zná a za který se Duch neustále přimlouvá.
Evangelium:
Ježíš předložil zástupům toto podobenství: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: ‘Pane, copak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?’ On jim odpověděl: ‘To udělal nepřítel.’ A služebníci mu řekli: ‘Máme jít a (plevel) sesbírat?’ On však řekl: ‘Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechejte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.’“ A předložil jim další podobenství: „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Pověděl jim jiné podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: ‘Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.’ Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o plevelu na poli.“ Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové (toho) Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království každé pohoršení a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!“
Kristovo kázání o nebeském království jeho současníky ohromuje. Vychází z něho nový obraz Otcovy tváře. A to se také ukazuje v dnešních třech evangelijních podobenstvích.
Na rozdíl od očekávání nebude mít nebeské království v historii nějaký triumfální rozměr. Jeho vítězství nad protivníky a nad veškerou mocí zla se neodehraje na tomto světě. To neznamená, že Bůh, rozsévač dobrého semene, bude nějak poražen. Naopak, právě proto, že zůstane pánem situace, může krotit netrpělivost svých služebníků (vv. 28-30). Jistě, pšenice bude kvůli plevelu živořit. Zlo bude v našich dějinách vždycky klást dobru překážky. Ale Bůh vidí čas v perspektivě svého definitivního věčného cíle (vv. 39-43). Teprve při žních dojde ke konečnému oddělení. Je to lekce moudré trpělivosti pro farizeje a horlivce všech pokolení, příznivce náboženské a nacionalistické čistoty, která krutě vylučuje „ty druhé“. Platí to i pro nás, kteří jsme hned ochotni stát se soudci a mstiteli.
Další poučení, které jde „proti proudu“, vyplývá z následujícího podobenství (vv. 31n). Boží království nemá okázalou podobu, jak se toužebně očekávalo. Naopak, je už sice blízko (srov. Mk 1,15), ale má podobu bezvýznamného hořčičného semínka. A právě z této nepatrnosti vzejde něco velikého. Bůh činí podivuhodné věci a používá nejprostší nástroje a materiály. Tuto nauku potvrzuje i podobenství o kvasu (v. 33). Nebeské království zůstane v tomto světě nepatrné, skryté a smíchané s dějinnými událostmi, a přesto v sobě chová převratný potenciál a velký dynamismus. „Synové království“ (v. 38) se tedy nebudou smět oddělit od ostatního lidstva, ale mají prokvasit své okolí zevnitř, protože jim nic nemůže zabránit, aby přinesli ovoce lásky, která jediná zůstává na věky (vv. 30b.43; srov. 1 Kor 13,13).
MEDITATIO
Dnešní liturgie nás vybízí, abychom opustili běžná myšlenková schémata a přijali myšlenky Boží, které převyšují naše myšlení, jako nebe převyšuje zemi (srov. Iz 55,8n). Kolikrát jsme si v případě, kdy zlo zůstalo nepotrestáno, položili otázku, kde je Boží spravedlnost? Kolikrát, když při našich dobře míněných snahách vznikly nesmyslné potíže, jsme zvolali: „Jak dlouho ještě…?“ Dnešní slovo nám ukazuje Boží trpělivost a pomáhá nám lépe chápat Boží království. Pro nás je silné to, co přemůže všechen odpor, co má úspěch a co skýtá bezpečí. Pro Boha je síla v lásce. Až do té míry, že Všemohoucí se stává, řekli bychom „Vše-snášející“. Znovu a znovu očekává, že jeho děti budou litovat. Proto zůstávají dveře do otcovského domu stále pro všechny otevřené – až do posledního dne. A neomezuje se jen na čekání, vychází nám vstříc tím, že se stává slabým mezi slabými, aby lidstvo přivedl k plnému vykoupení, aby vzniklo nové stvoření a dovršilo se Boží království.
Prostřednictvím Kristova kříže a vzdechů Ducha, který v nás přebývá, Otec provází, podpírá a povzbuzuje putování člověka dějinami. Nepřítel nám bude klást překážky, ale nebude moci zabránit Božím plánům. Záleží však na nás, zda urychlíme jejich realizaci. Jak? Právě tím, že v konkrétních situacích vezmeme za svůj Boží způsob jednání. Odložme proto všechno nesmiřitelné odsuzování, veškerou nevhodnou horlivost ve vykořeňování zla násilím. Naučme se spíše prosté a nevýznamné skutečnosti využívat jako velké příležitosti k prokazování lásky. Pak bude celé lidstvo prostoupeno láskou k Bohu. Pak se bude nebeské království v našem životě hojně rozrůstat. Pak se vzdechy Ducha stanou chvalozpěvem vycházejícím od všeho stvoření.
ORATIO
Pane Ježíši, ty jsi dobrý, za bílého dne rozséváš na poli církve i v každém z nás lásku, pokoj a radost. Ale pak přichází podivný nepřítel, aby zasel plevel: myšlenky, touhy, pocity nepřátelství, tajné zrady, které způsobují, že do našeho srdce vstoupí noc.
Dej nám Ducha bdělosti, abychom se nenechali napadat zlem. Ať jsme silní a pokorní, abychom odolali všemu pokušení a abychom se vzpamatovali, když klesneme. Dej, ať nežádáme od druhých dokonalost, kterou sami nemáme. Dej, ať naše oči umí vidět na poli kromě plevele i dobré obilí. Dej nám srdce, které by v pokorné trpělivosti umělo milovat jako ty, a nikdy se neunavilo.
CONTEMPLATIO
Pole, jímž je svět, je církev rozsetá po světě. Kdo je dobrým obilím, ať jím zůstane až do sklizně. Kdo je plevelem, ať se změní v pšenici. Dnes je mezi lidmi a skutečným plevelem tento rozdíl: Pokud jde o situaci na poli, obilný klas zůstane obilným klasem a plevel zůstane plevelem. Obráceně je tomu na poli Páně, čili v církvi. Kdo byl pšenicí, často se mění v plevel a ti, co byli plevelem, se někdy promění v obilí, neboť nikdo neví, co se přihodí zítra. Proto tedy dělníci, kterým nebylo dovoleno jít vytrhat plevel, byli z toho rozpačití. Otec rodiny, který všechny znal a věděl, že oddělení plevele a pšenice je třeba odložit, nařídil, aby plevel ponechali, ne aby ho odstranili.
Nuže, Pane, bude s námi na sýpkách i plevel? Snášejte na poli to, co nebude s vámi na sýpce. Poslyšte, milovaní, vy, kteří jste ušlechtilým Kristovým obilím, přemilé Kristovy klasy. Poslyšte, milovaní, vy, kteří jste Kristovou pšenicí. Dávejte na sebe pozor, všímejte si svých niterných pocitů, zkoumejte svou víru a svou lásku, probuďte své svědomí, a zjistíte-li, že jste pšenicí, připomeňte si, že jen „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 10,22). Kdo však po zpytování svědomí zjistí, že patří mezi plevel, neměl by váhat změnit život. Ještě nebyl vydán příkaz, aby bylo obilí pokoseno, ještě nejsou žně. Nezůstávej dnes tím, čím jsi byl včera, ale neměl bys ani zítra být tím, čím jsi dnes. K čemu je ti říkat si, že jednou se obrátíš? Bůh ti slíbil odpuštění, jakmile se obrátíš. Neslíbil ti ale zítřejší den. V jakém stavu odejdeš z těla, v takovém stavu budeš v den žní... Zde dole, na poli, se člověk stává buď z plevele dobrým zrnem, nebo z dobrého zrna plevelem. Zde dole je to možné, jinde naopak – to znamená po tomto životě – přijde čas přijmout to, co člověk udělal, a ne čas konat to, co člověk nevykonal. (Augustin, Rozhovor 73/a, 1n).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Hospodin je shovívavý a milosrdný“ (Žl 145,8).
Převzato z knihy: Lectio divina
Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
