Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? (3. neděle v mezidobí A)

LECTIO

K prvnímu čtení
Dnešní text, oznamující osvobození, má dějinnou souvislost s vítězným vojenským tažením asyrského krále Tiglata Pilezera. Úryvek ožívá světlem naděje. Začíná pronikavým kontrastem mezi ponižující minulostí a slavnou budoucností. „Zabulon a Neftali“ (v. 8,23) jsou dva kmeny ze severu, jejichž hranici tvoří hora Tábor. Jejich území dobyl Tiglat Pilezer v roce 732 př. Kr. Odvedl výkvět národa a způsobil jeho ponížení (srov. Žl 136,23, kde se o „ponížení“ mluví v souvislosti s „protivníkem“), které je nyní vykoupeno oznámením vítězství. Sláva se konkrétně zpodobňuje dvěma obrazy: jako světlo, které svítí lidem na cestě, a jako radost, kterou lidé zakoušejí o žních nebo při dělení kořisti (v. 9,2).
Na konci se uvádí důvod budoucí slávy: je jím zkušenost vysvobození. A to je důvod k radosti. Poukazuje se na vysvobození ze svízelného břemene Asyřanů, které se ještě vyhrotilo pronásledováním („hůl otrokáře“). Vítězství se připisovalo přímo Bohu („ty jsi zlomil“), který, tak jako jindy, i v tomto případě přišel na pomoc nečekaným a výjimečným způsobem. Připomíná se případ Gedeona, který s Boží pomocí přemohl Midjánce (srov. Sd 7,15-25). Byla to událost, která vešla do dějin (srov. Žl 83,10; Iz 10,26) a symbolizuje zázračné zásahy Boha ve prospěch jeho lidu. Boží sláva se projevuje tím, že se stává slávou Božího lidu. Rozradostněný prorok oznamuje jaro života, který má svůj původ v Bohu. Text připravuje na pochopení evangelia, kde sám Ježíš oznamuje, že do lidských dějin přichází Boží království.

K druhému čtení
Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte. Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká (něco jiného): „Já držím s Pavlem!“, „já zase s Apollem!“, „a já s Petrem!“, „já s Kristem!“ Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni? Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.
Pavel zahajuje výzvou k jednotě, protože ji vidí ohroženu (v. 10). Přechází tedy k vysvětlení situace, jak ji zná podle informací z Chloiny rodiny. Ve společenství věřících vznikly různé náboženské skupiny, které společenství ohrožují (vv. 11n). Pak následuje hlavní teologická myšlenka, která představuje Krista jako jediný střed shromáždění, protože jen on dal za lidi život (v. 13). Na to, co bylo řečeno, pak Pavel navazuje ve v. 17, kde se odvolává na skutečnost, že jeho přednostní službou je střízlivým, avšak podstatným způsobem kázat o ukřižovaném Kristu.
Pavlův tón je upřímný („napomínám vás“: v. 10), neboť se zdá, že společenství se rozdělilo do čtyř skupin, z nichž jedna je pro Pavla, jiná pro Apolla, další pro Petra a poslední pro Krista; a celek je vážně ohrožen vzájemnou hašteřivostí (v. 12). Nejsou to jistě tyto osoby, které působí rozdělení, ale účelové použití jejich jmen ze strany některých korintských křesťanů. Apoštolův zásah je vážný, ale nikoli tvrdý. Obrací se na členy společenství jako na „bratry“ a napomíná je „jménem našeho Pána Ježíše Krista“ (v. 10). Dovolává se svého apoštolského poslání hlásat evangelium. Říká to s důrazem a odvolává se na samého Krista: „neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst (tj. evangelium)“. Ukazuje přímo na Krista, od něhož všechno to nové pochází. K němu směřují všichni lidé, protože svou smrtí shromáždil ty, kteří byli rozptýleni. Pseudoteologické spory a odkazy na to, ke komu se kdo hlásí, jen rozbíjejí jednotu a jsou spíše útokem na Krista než na svornost společenství.

K evangeliu
Dnešní evangelium sestává ze čtyř menších částí. První se zabývá teologickým významem Ježíšova návratu do Galileje (vv. 12-16), druhá zahájením a stěžejním obsahem jeho kázání (v. 17), třetí povoláním prvních čtyř učedníků (vv. 18-22) a konečně čtvrtá část obsahuje oznámení, že Ježíšovo kázání je provázeno zázračnými znameními (v. 23).
Zeměpisnou zmínku o Galileji, kterou nalezneme i u Marka a Lukáše, obohacuje Matouš přesnou citací, která tomuto údaji dává zvláštní význam (vv. 15n). Drobným přizpůsobením citace z Izaiáše (srov. první čtení) evangelista oznamuje, že Ježíš se usazuje v Kafarnau. Světlo září v pohanské Galileji (v. 15), čili mezi pohany, a překonává úzkoprsý nacionalismus, který jako by se snažil uzavřít Boží dobrodiní v úzkých hranicích Izraele.
Ježíšova první výzva je strohá, ale závažná: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (v. 17). Obrácení chápané jako trvalé přizpůsobení vlastní vůle vůli Boží je podmínkou a základním požadavkem, chceme-li zakusit „nebeské království“. Než Ježíš vyhlásí podrobný program kázání (srov. 5,1nn) a než učiní zázraky, vybírá si několik osob, aby ho následovaly. Snadno pochopíme, proč si tak počíná: potřebuje svědky, kteří by zaznamenali, co řekl a co učinil, aby to mohli jednou sdělovat jiným lidem, aby i ti se mohli setkat s Ježíšem. Pohanská Galilea je uzemí bohaté na povolání.
Verš 23 uzavírá dnešní úryvek z evangelia a výstižně shrnuje Ježíšovu činnost, sestávající ze slov a zázračných skutků. Boží slovo a divy totiž tvoří kostru evangelia. Kázání se odehrávají v synagogách. Obracejí se tedy k Židům, jimž je třeba pomoci pochopit, že prožívají zcela nové časy. Ježíš se představuje nejen jako ten, který přišel od Boha a kterého ohlašovali proroci, ale mnohem více jako sám Bůh. Celé evangelium se bude snažit to ukázat a vysvětlit.

MEDITATIO
Dnešní čtení nám dávají příležitost k hlubší úvaze o církvi, protože se znovu dotýkají jejích základních prvků, totiž že je jedna, že je svatá, katolická a apoštolská.
Jedna. Církev je jedna, protože pochází od Krista, který je její hlavou. Různá křesťanská společenství se všechna považují za součást jediné církve, založené Kristem. Existuje jeden křest a jedna víra, která spojuje ty, kdo věří v Krista. Proto Pavel důrazně bojuje proti sektářskému duchu a proti všem pokusům manipulace ze strany různých skupin. Jde o pokušení vycházející z představy, že nějaká skupina má výlučný či privilegovaný přístup ke spáse. Jednotlivé skupiny jsou nástroje a musí jimi zůstat a odolávat pokušení podlehnout pocitům výlučnosti.
Svatá. Církev či komunita je svatá, protože je „pokřtěná“ v Kristu. Svatost je především cenný a zcela nezasloužený dar. Je velkorysou odpovědí, které se říká obrácení neboli trvalé podrobení se Otcově vůli, tak jak nám ji sdělil Ježíš a jak nám ji neustále předkládá Duch svatý.
Katolická. Zmínka o severních kmenech Zabulon a Neftali a časté zmínky o Galileji jako o území, na kterém bydlí a kterým procházejí pohané, církvi připomínají, že má být otevřená světu. Ježíš se rozhodl prožít svůj skrytý život a zahájit svůj veřejný život v Galileji, aby spojitostí mezi zeměpisnou polohou a lidmi, kteří jsou považováni za poslední a vyhoštěné, naznačil spojitost mravní, kdy se všichni budou muset považovat za bratry. „V církvi není nikdo cizincem,“ připomněl Jan Pavel II. v Den vystěhovalců dne 5. září 1995.
Apoštolská. Jediný základ, Kristus, dostává konkrétní dějinnou podobu v apoštolech a v jejich nástupcích (biskupech) ve spojení s římským biskupem, papežem. Přímé povolání apoštolů (prvních čtyř v dnešním evangeliu) ukazuje Ježíšovo přání organizovat církev tímto způsobem. Někteří byli povoláni k následování, aby se stali svědky Mistrových slov a zázraků. Apoštolskost církve úzce souvisí s její katolicitou. K hlavním úkolům apoštolů a jejich nástupců patří všem hlásat Krista.

ORATIO
Pane a Bože náš, ať nad námi září tvoje tvář, abychom se mohli v pokoji těšit z tvého dobra, ať nás chrání tvá mocná ruka, ať nás svou silou osvobodí od všech hříchů a zachrání nás před těmi, kteří nás nespravedlivě nenávidí.
Dej svornost a mír nám a všem obyvatelům země, tak jako jsi je dal našim otcům, když tě ve víře a pravdě úpěnlivě prosili. Jenom ty, Pane, nám můžeš dát tato dobrodiní a ještě větší dary.
Chválíme tě a velebíme tě pro Ježíše Krista, velekněze a přímluvce našich duší. Skrze něho ať k tobě stoupá čest a sláva nyní a na věky věků. Amen (Klement Římský, List Korinťanům, 60).

CONTEMPLATIO
Církev, rozšířená po celém světě až do nejvzdálenějších končin země, obdržela od apoštolů a jejich učedníků víru v jediného Boha, všemohoucího Otce, který stvořil nebe a zemi, moře i všechno, co je v nich (srov. Sk 4,24).
Církev přijala víru v jediného Božího Syna, Ježíše Krista, který se vtělil pro naši spásu. Uvěřila v Ducha svatého, který skrze proroky projevil svůj Boží plán spásy, to je příchod Krista, našeho Pána (...). Toto poselství a tuto víru velmi pečlivě střeží v naprosté jednolitosti, jako by přebývala v jediném domě, ačkoli je rozšířena všude po světě. Jednomyslně se za ně staví, téměř jako by měla jednu duši a jedno srdce. Hlásá je, učí je a jednohlasně je přednáší, jako by měla jedna ústa (...).
Ačkoli je na světě plno různých jazyků, síla tradice je jednotná a shodná. Proto církve založené v Německu nevěří v jinou nauku a ani neučí jinou nauku, než je nauka církví ve Španělsku nebo v keltských zemích, na Východě, v Egyptě, v Libyi či kdekoli jinde. Jako slunce, stvořené Bohem, je jediné v celém vesmíru, tak hlásání pravdy všude září a osvěcuje všechny lidi, kteří chtějí dospět k jejímu poznání. A tak mezi těmi, kteří jsou představenými církví, nikdo nehlásá jinou nauku, protože nikdo není nad svého učitele (...). Ať už jde o velkého řečníka či o prostého kazatele, všichni vyučují stejné pravdě. Nikdo nezužuje obsah tradice. Víra je jediná a shodná. Proto ani výmluvný ji nemůže obohatit, ani koktavý ji nemůže ochudit. (Irenej z Lyonu, Proti bludným naukám I, 10,1-3 v: PG 7, 550-554).

ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál?“ (Žl 27,1).

 

Převzato  z knihy:LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí A
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA