1. čtení: Zachariáš 12,10n
2. čtení: Galaťanům 3,26-29
Evangelium: Lukáš 9,18-24
Dnes se pokusíme číst tento úryvek evangelia zvláštním způsobem, který je ale pravděpodobně nejvíce spojený přímo s textem: co si mysleli o Ježíšovi jeho současníci? Jak se jevil těm, kdo ho poznali v dobách jeho „života v těle“? Jde o problematiku, která je v dnešní době hojně diskutovaná pod označením „historický Ježíš“.
Pravdou skutečně je, že my již v dnešní době neznáme tohoto Ježíše „podle těla“ (srov. 2 Kor 5,16). Známe Krista, se kterým se setkáváme ve víře církve, vzkříšeného „duchovního“ Krista. Přesto ale nesmíme snižovat váhu tohoto historického Ježíše. Měl by nám být velmi vzácným a drahocenným, protože jde o Ježíše, kterého vnímáme jako nejbližšího našim zápasům a mnohdy utrpení. S jistotou můžeme říci, že se jedná o základ, na kterém je všechno postaveno: naše víra není založena na „učených báchorkách“, ale na pevném dějinném základu. Nikdy nesmíme zapomenout, že samotné vzkříšení předpokládá vtělení.
Dejme se tedy do hledání této „lidské tváře“ našeho Spasitele.
Jaké máme vůbec v dnešní době prostředky a zdroje, abychom mohli dosáhnout až k Ježíši, který se narodil v Betlémě, žil v Nazaretu a zemřel v Jeruzalémě kolem roku 30 (v rámci doby, která odvozuje své jméno od něj)? Ta nejsamozřejmější odpověď na tuto otázku zní určitě: Evangelia! Nevyprávějí snad právě ona, co dělal a říkal Ježíš před svou smrtí? Odpovídám: ano i ne! Evangelia nejsou historická vyprávění v tom smyslu, jakým v dnešní době chápeme historii, tedy nejsou chronologickou sbírkou fakt, ale jsou to náboženská díla. Duch a úmysl, které vedly k sepsání evangelií byly dokonale vyjádřeny v následujícím tvrzení, kterým se uzavírá Janovo evangelium: „Tyto (zázraky) však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jan 20,31). Evangelia tedy byla napsána ve víře a pro víru. Své „životní prostředí“ (odborně „Sitz im Leben“) mají v křesťanské komunitě zrozené po velikonočních událostech Kristovy smrti a vzkříšení. Nepředkládají nám tedy holá fakta, která se odehrála kolem osoby Ježíše, ale také interpretaci, kterou jim dávala raná církev vedená Duchem Svatým „k plné pravdě“ o Ježíši Kristu. Při vícero příležitostech se nám evangelisté snažili říci, že v okamžiku, kdy Ježíš udělal nebo řekl nějakou věc, tak oni nechápali její význam, ale že ho pochopili až později, když byl Ježíš vzkříšen z mrtvých (Jan 2,17.22; 12,16). Evangelia tudíž reflektují onu pozdější a rozvinutější situaci chápání, než kterou by měli svědkové pouze ze samotných fakt.
Můžeme tedy tuto otázku uzavřít s tím, že evangelia nám vlastně nejsou při hledání a poznání historického Ježíše (hlásajícího Ježíše) téměř vůbec k ničemu, ale že nám dávají poznat pouze Krista víry (Krista, který je hlásán)? Pomáhají nám tedy dostat se až k Velikonocům, ale ne dál? V předchozích letech se skutečně dospělo k mnoha přehnaným výrokům tohoto typu. Dnes jsme však již o něco méně pesimističtí. Exegeté všech různých směrů jsou zajedno ve vnímání toho, že není nemožné nalézt v evangeliích – pod vrstvou související s rozvojem víry apoštolů – základ, z něhož vyrůstají skutky a výroky, u nichž si můžeme být dostatečně jistí, že sahají k samotné pozemské Ježíšově existenci. A právě na tomto základě musíme tedy postavit a rekonstruovat, co skutečně vlastně řekl samotný Ježíš a co si o něm mysleli „lidé“.
Ježíš z Nazaretu, muž hovořící s mocí. Evangelia nám s jistotou potvrzují, že Ježíšovy posluchače nejvíce udivovala jeho moc, jeho autorita: „Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé zákona“ (Mk 1,22). Je pro nás velmi obtížné pochopit široký význam tohoto slova. Dalo by se to snad vyjádřit takto: Ježíš vzbuzoval dojem, že mluví o něčem jemu vlastním, že mluví ze sebe, a nekomentuje jednoduše texty Písma nebo neopakuje nauku mistrů, jak to dělali všichni vzdělanci jeho doby. Aniž by to řekl, stavil se dokonce nad samotnou Bibli. Skutečně příležitostně neváhal a pozměnil ji nebo zdokonalil: „Slyšeli jste, že bylo řečeno..., ale já vám pravím...“: celá Ježíšova kázání jsou postavena na tomto schématu (srov. Mt 5,21–48). Proroci zahajovali své promluvy slovy: „Tak mluví Hospodin“ nebo „Pánovo slovo“. Ježíš začíná slovy: „Já vám říkám“ a ještě často zesiluje tento svůj nárok přidáním výrazu Amen: „Amen, pravím vám...“ (srov. Mk 10,15).
Mezi ním a Bohem není prostředník, který by mu mohl čelit, ani Mojžíš ne (a to už je co říci!). Všechny jeho konfrontace byly vyřešeny s naprostou jistotou v jeho prospěch: více než Abrahám, více než Šalomoun, více než Jonáš (srov. Mt 12,42; Jan 8,31n). Ježíš se nedá jednoduše zařadit do katalogu nebo označit štítkem, i kdyby to měl být v té době ten nejprestižnější, jaký kdy poznali. Oficiálně se vydává za potulného učitele; oslovují ho Rabbi (Mistře) a i on sám se tak příležitostně označuje, ukazuje však jasně, že u něj má tento titul jiný význam: není jedním z mnoha mistrů, ale „Mistr“ (srov. Mt 23,10). Stejným způsobem se to vztahuje k jeho označení „prorok“. Více lidí si o něm myslelo, že je prorok, jak se také dozvídáme z dnešního úryvku evangelia: „prorok Ježíš z Nazaretu“ (Mt 21,11), „jeden z proroků“ (Mk 8,28). I tato nálepka se však jevila jako příliš omezená. Jeho způsob řeči, jak jsme viděli, byl velmi odlišný od jazyka proroků. Dokonce i skutečně prestižní titul Mesiáš, Kristus, se zdál být v podobě, ve které ho chápali jeho současníci, nedostatečný, a aby se pro něj mohl použít, musel by projít značnou opravou. Vidíme tedy onu naprostou originalitu vzhledem ke každému schématu a každé známé kategorii, i když je zvláštní, že to, co říká a dělá, jako by se setkávalo s tím, na co ve světě zvláště chudí a maličcí odpradávna čekali.
Je pochopitelné, že odezva (a také pohoršení) musela být mimořádná. Je to srovnatelné s tím, kdyby se jednoho krásného dne někdo z nás kněží rozhodl změnit Bibli a řekl by: „Ježíš Kristus vám řekl, ale já vám říkám...“ Tváří v tvář Ježíšovi si lidé museli pokládat otázku: Kdo to tedy vlastně je?
Pokud bychom chtěli prohloubit tento aspekt Ježíšovy osoby, všimneme si, že to nebyla pouze slova, která vzbuzovala jeho autoritu, ale spíše způsob, kterým je říkal. Jedná se o ten nejvíce okouzlující Ježíšův rys. Mnoho podrobností, o kterých evangelia vypovídají, dávají tušit, že každé setkání s ním muselo být velkou událostí, která se hluboce zapsala; nikdo neodcházel „nedotčený“. Když Ježíš hovoří, tak se vždycky dějí veliké věci: démoni utíkají, ochrnutí vstávají, srdce se otevírají (nebo podle okolností také zavírají). Byl schopný postavit danou osobu do bezprostředního kontaktu s pravdou z Boží strany a se sebou samotným, aniž by měl dotyčný možnost úniku, a to dokonce ani do oblasti vlastních myšlenek srdce (srov. Mt 9,4).
Před nedávnem bylo možné spatřovat pokusy nahlížet tajemství Ježíšovy osoby v jeho svobodě: Ježíš jako svobodný člověk, který nakazí svou vlastní svobodou (P. van Buren). V každém z těchto pohledů je kus pravdy, i když se až příliš absolutizuje tento aspekt na úkor ostatních. Jedním slovem, Ježíš vyjadřuje obrovskou svrchovanou vnitřní svobodu a opravdovost. Z úst protivníků, kteří se ho přišli ptát a zkoušet, vzešlo následující vyznání: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“ (Mt 22,16): vyznání bylo upřímné, i když samotný úmysl velmi pokrytecký. Ježíšova autorita nikdy neznehodnocovala svobodu toho, kdo za ním přišel. Naopak, Ježíš ji maximálně respektoval. Bylo možné nepřijmout jeho nabídku, jako tomu bylo v případě bohatého mladíka, a ve vážnější situaci Jidáše; ale v tomto případě nebylo jednoduché zapomenout na setkání s ním. Ne bezdůvodně se v evangeliu praví, že mladík od něj odešel „zarmoucený“ (srov. Mk 10,22).
V právě zmíněném úryvku se dostává ke slovu další zvláštnost, která musela zasáhnout ty, kdo byli po Ježíšově boku: jeho způsob nahlížení. Pravděpodobně to byla právě tato skutečnost, která přivedla ke kapitulaci Samaritánku, která se v první chvíli snažila obstát vzhledem k otázce po pravém místě uctívání (srov. Jan 4,6n). Jindy dosáhl stejného výsledku díky tichu. Muselo se jednat o ticho velmi rozdílného druhu, než jaké známe my, když přivodilo u Piláta neklid (srov. Mk 15,5) a když ho ani lidé, kteří přišli, aby obvinili cizoložnici, nedokázali dlouho snášet (srov. Jan 8,2n). V této situaci donutilo žalobce k odchodu, jednoho po druhém, právě Ježíšovo ticho, ne znamení, která psal do písku.
Ježíš nenechal nikoho lhostejným; jako by bylo před ním nutné zaujmout určitou pozici. Samozřejmě, že nešlo o nic hraničícího s parapsychologií; všechno kolem Ježíše je průzračné, výsostně morální a nábožensky pravdivé. S jeho příchodem se velmi rychle tím zásadním problémem stává samotný Bůh. Bylo by nemožné udělat souhrn všech projevů této autority, moci a svobody osoby a slova Ježíš. Prakticky každý řádek evangelia některý z nich nechává zazářit. Stačí, abychom se poučili z těchto několika úryvků a dokázali si těchto Ježíšových vlastností všímat: zbytek necháme na naší osobní četbě evangelií.
Čím uzavřít toto naše první přiblížení k Ježíšovi založené na způsobu jeho mluvy s lidmi a k lidem? Hezky to shrnuje věta, kterou podle Jana (není ani tak důležité jestli je to jeho formulace) vyslovily stráže vyslané uvěznit Ježíše: „Žádný člověk nikdy tak nemluvil!“ (Jan 7,46).
Ježíš a Otec. Evangelium nám dosvědčuje, že se v Ježíšově okolí nevznášela pouze otázka po jeho autoritě, ale také kde ji vzal a jaký je její původ: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána!“ ptali se obyvatelé Nazaretu. (Mk 6,2). Po vyhnání prodavačů z jeruzalémského chrámu za ním byla vyslána delegace kněží a učenců, aby provedli důkladné šetření: „Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc, abys to dělal?“ (Mk 11,28). Odpověď na otázku, odkud pramení Ježíšova moc, se v evangeliích soustřeďuje do jediného slova: Otec! Historicky nejzajímavější odpovědi se nenacházejí v situacích, v nichž Ježíš mluví „o“ Otci (tyto texty totiž značně odrážejí povelikonoční víru!), ale v situacích, kdy Ježíš hovoří „s“ Otcem, tedy v jeho modlitbě. Jistěže by se dalo diskutovat o historicitě té či oné věty nebo výrazu, nicméně nikdo, kdo pozorně pročítá evangelium se nemůže ubránit dojmu, že v okamžicích největšího shonu a zmatku zůstává Ježíš ponořený do nepřerušeného dialogu s někým, jako by existovala věčně otevřená brána mezi ním a jiným světem. Když se rozvine takový dialog, všechno kolem něho se dostává na druhé místo. Je možné si povšimnout, že Ježíš vstupuje do jiné dimenze, kam už není možné ho následovat. Z úst mu vycházejí výroky, ze kterých se dá vytušit jeho hluboké osamění mezi lidmi: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49). V jednom takovém okamžiku osamocení ho zachytí učedníci, když zakončil svůj rozhovor se Samaritánkou u studny: „Mistře, jez,“ říkají; a on na to: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte... Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan 4,31.34).
V těchto okamžicích se vynořuje vždy tatáž skutečnost a tatáž myšlenka: „Já nejsem sám, neboť Otec je se mnou“ (Jan 16,32). Strávil s ním v rozhovorech celé noci (srov. Lk 6,12), odcházel do samoty a někdy dokonce i od apoštolů a uchýlil se na horu (srov. Mt. 14,23). Způsob Ježíšovy modlitby musel mít v sobě něco neopakovatelného, protože když ho učedníci viděli při modlitbě, uvědomovali si, že se neumí modlit, a žádali ho: „Pane, nauč nás modlit“ (Lk 11,1).
Jednoho dne se tento dialog, který Ježíš nosil uvnitř sebe, dostal ven a vyrazil jako proud světla a radosti obsažený v následujících slovech (autentičnost tohoto výroku se zdá být dostatečně prověřena): „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce“ (Mt 11,25n). Ježíš hovoří o jistém druhu tajemství, které se nachází mezi ním a Otcem. Jsou to „věci“, které se projevily poprvé až v tomto okamžiku; věci, které činí blahoslavenými oči, jež měly to štěstí je uvidět (srov. Lk 10,23). Nikde se otevřeně neříká, jaká že je toto nová a neslýchaná „věc“. Asi nemohla být v tom okamžiku ještě vyslovena, protože nebyl připravený nikdo, kdo by ji mohl pochopit. Možná právě proto si Ježíš volí jinou cestu: v jejich přítomnosti se pustí do rozhovoru s Otcem. Ze způsobu, jakým s ním mluví, mohou tušit, jaký jedinečný a neopakovatelný vztah je mezi nimi navázán, jaká hluboká intimita tento vztah provází. K Bohu se obrací oslovením „Abba“, v našem jazyce bychom mohli vyjádřit v překladu jako „milý otče“ případně „tatínku“. Když si učedníci po Velikonocích vzpomněli na tato slova, vyvodili z nich závěr, že Ježíš byl Boží Syn. Podle Janova textu to byli právě jeho protivníci, kteří v situacích tohoto druhu byli velmi pohoršení a obviňovali ho, že dělá z Boha svého otce! (srov. Jan 5,18). Mnozí lidé jsou přesvědčení, že během Ježíšova života byl tento právě vzpomenutý okamžik (společně s událostí proměnění) jeden z momentů, kdy se závoj zakrývající intimní vědomí, které měl Ježíš sám o sobě, alespoň maličko poodhalil a umožnil částečně nahlédnout do tajemství jeho osoby. I kdybychom měli dospět k závěru, že během Ježíšova života ho nikdo neoslovil titulem „Boží Syn“, tento text by stačil na doložení toho, že on sám měl jasné vědomí o tom, že jím je. Zde se nacházíme pravděpodobně u té nejhlubší roviny, v níž se „víra v Ježíše“ propojuje s „historií Ježíše“. Vysvětlení otázky historického Ježíše je tedy zasazeno do sféry mimo dějin a ohlašuje tak už Trojici.
Na začátku jsme si řekli, že budeme chtít najít odpovědi na otázku Kdo je Ježíš? v době, kdy ještě on sám žil. Jinými slovy, co si o něm mysleli jeho současníci a co o sobě smýšlel on sám. Nyní by nám měly být tyto odpovědi jasné. Ježíš se během své pozemské existence jevil jako člověk obdařený mimořádnou autoritou, jako někdo, kdo má s Bohem takový vztah, který si dosud lidé nedokázali představit. Někdo, kdo činí zázraky a cítí se být poslaný Bohem naplnit poslání, které se dotýká všech lidí, a to na té nejhlubší rovině jejich existence: na rovině vztahu s Bohem.
Až dosud jsme používali pojmu „člověk“: nacházel se již v době jeho života někdo, kdo by měl podezření, že to není „jenom člověk“? Myslím, že to můžeme potvrdit: to nejhlubší tajemství Ježíšovy osoby se v několika momentech spojených s přímým Božím zjevením (jako například situace Petra v Cesareji Filipově a tří učedníků na hoře Tábor) mělo ukázat a vstoupit do mysli těch, kdo mu byli nejblíže. Neměli však ještě prostředky k tomu, aby je mohli rozluštit, a tak pro ně zůstala stále otevřená otázka: Kdopak to vlastně je?
Nám byla darovaná radostná možnost přejít od otázky k odpovědi, od hledání k nalezení, od památky k přítomnosti. Tento Ježíš, jehož „lidskou tvář“ v dějinách jsme se snažili rekonstruovat, se nyní stává naším společníkem ve víře a naším pokrmem v eucharistii. Připravme se na jeho přijetí s horoucí touhou, kterou jsme vyslovili v responsoriálním žalmu: „Má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo.“ Toto společenství po tobě žízní.
