Izaiáš 40,1–5.9–11;
2. list Petrův 3,8–14;
Marek 1,1–8
Výraz „počátek“ má v dané souvislosti velmi závažný význam – může označovat historický začátek evangelia, a tak nás vlastně přivádí k okamžiku, kdy Ježíš začal hlásat svou radostnou zvěst, tedy přibližně do období kolem roku 28 po Kristu. Může znamenat také literární počátek, tedy začátek vyprávění nebo knihy přinášející Ježíšovo kázání. Oba dva významy jsou pravdivé a jsou skutečně v Markově první větě obsažené.
Slova „evangelium Ježíše Krista“ označují dobrou zprávu, která se dotýká Ježíše Krista a jejímž předmětem je tudíž Ježíš Kristus. Nevyjadřují však, kdo je subjektem, který ohlašuje tuto zvěst, který šíří dobrou zprávu o Ježíši Kristu. To je ale v pozadí této zprávy jasně zamýšleno: není to Marek ani Petr, nýbrž církev – společenství, jež tuto zvěst už přijalo, bylo skrze ni proměněno a nyní ji přímo křičí do světa. Oním živým společenstvím (Sitz im Leben, jak říkají bibličtí exegeté), ve kterém se „formovala“ zvěst, je církev. Tato zvěst byla po několika letech utváření a rozvíjení ve formě svědectví a ústních vyprávění také sepsána. Smysl dané věty se dá vyložit i takto: počátek dobré zprávy o Ježíši Kristu ze strany církve.
„Ježíš Kristus“ se tu jeví jako jméno a příjmení nějaké osoby (jako když řekneme Dante Alighieri nebo Karel Čapek), ale ve skutečnosti tomu tak není. Sám evangelista Marek nám to ve svém díle dává postupně poznat. „Kristus“ není pouze jméno, jde o určitý titul a tvrzení v podstatě znamenající: Ježíš je Kristus, tedy Mesiáš. V něm se také skrývá Ježíšovo „tajemství“, jež nemělo být šířeno jen tak lehkomyslně, dokonce i po Petrově vyznání víry (Ty jsi Kristus!) přikazuje Ježíš přísně svým učedníkům, aby o tom s nikým nehovořili (srov. Mk 8,30). Důvod pro takové „tajnůstkaření“ spočíval v tom, že Ježíš používal tento titul v takovém významu, který mohl být plně pochopen až po velikonočních událostech.
Ještě jsme se však nedostali k tomu nejdůležitějšímu. Jádro dané věty spočívá až v samotném jejím závěru, a to v označení Ježíše jako „Božího Syna“: „Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím.“ Marek v úvodu evangelia vyznává svou víru: Ježíš je Boží Syn! Ve vztahu k časové posloupnosti se tak v úvodu evangelia setkáváme s vyznáním, které byli učedníci schopni vyjádřit až po Velikonocích, ve světle slavnosti Letnic. Zde na počátku se s tímto aktem víry pojí vyjádření, že Ježíš byl Synem Božím již při zahájení svého poslání, i když to v té době ještě lidé nedokázali plně rozpoznat. Je pravděpodobné, že právě sem Marek umisťuje své vyznání i kvůli začínajícímu se šíření mylného učení adopcionistů, kteří zastávali názor, že se Ježíš stal Božím Synem až postupem času, a to díky zásluhám získaným během svého pozemského života. Kolem jistoty, že Ježíš je Boží Syn, se tedy zrodila a rozvíjela křesťanská víra. Stalo se z ní „jádro“ apoštolského zvěstování; lidé, kteří uvěřili, přijali právě tuto víru, počínaje od toho prvního, často zapomínaného, římského setníka vedoucího celou Ježíšovu popravu: „Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: „Tento člověk byl opravdu syn Boží!“ (Mk 15,39; srov. také Sk 8,37: „Co brání, abych nebyl pokřtěn? Věříš-li z celého srdce, může to být. On odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Boží Syn.“)
Díky Markovu evangeliu máme tak možnost dostat se do kontaktu s vírou první křesťanské generace v Ježíše Krista i my, křesťané žijící o dvacet století později. Jaký význam a smysl takové přiblížení může mít? Dá se hovořit pouze o obnově naší historické paměti a oživení naší osobní víry v Ježíše? V tomto okamžiku bychom mohli slova, jimiž Marek „začíná“ své evangelium, vztáhnout k těm, jimiž je naopak ukončuje: „Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici (tj. projevil se plně jako Kyrios, tedy Pán!). Učedníci pak vyšli a všude kázali (za „kázáním“ se skrývá řecké slovo znamenající onu zásadní zvěst – kérygma). Pán působil s nimi (byl po Boží pravici a současně je provázel a spolupracoval s nimi!) a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela (Mk 16,19n).
Poselství se stává skutečně poselstvím v okamžiku, kdy se zvěstuje, hlásá, nechává se šířit a stává se „dobrou zvěstí“ pro bratry. Pokud tomu tak není, pak připomíná hřivnu, jež byla zakopána hluboko do země (obrazně v tom můžeme nahlížet i hlubinu vlastního srdce), a pro toho, kdo ji dostal, se stává odsouzením: „Špatný služebníku!“ (Lk 19,22).
V dané souvislosti mě napadají Izaiášova slova, která jsme slyšeli v dnešním prvním čtení: „Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sion radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni svůj hlas a neboj se; řekni judským městům: ,Hle, váš Bůh!‘ “ Izaiáš i Marek hovoří o stejné osobě, protože „náš Bůh“ je pouze jeden jediný a protože v Ježíši Kristu je přítomný samotný Bůh, který „navštívil svůj lid“ (Lk 7,16). Nastal čas se chopit „radostné zprávy o Ježíši Kristu, Božím Synu“ a přímo ji vykřičet v Jeruzalémě a městech Judy (to je také smyslem kérygmatu), tedy lidem v církvi i těm, kdo stojí mimo ni. Izaiáš nám představuje možný model toho, jak by se evangelium mělo hlásat dnes, s jakou prorockou silou a charismatickým rozletem. Dále nás učí, jak udělat z tohoto zvěstování zvěst o osvobození a útěše pro člověka dnešních dnů, který je také pod jhem mnoha různých otroctví: „Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma (a nejen k jeho mozku!), volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost.“ Skončilo se tvoje otroctví, jenom kdybys sám chtěl uznat a přiznat, že přišel čas tvého navštívení (srov. Lk 19,44).
Také Jan Křtitel nám poskytuje překrásný příklad zvěstování evangelia. Obsah jeho zvěsti – tedy tituly, jimiž označuje Ježíše a hovoří o něm – je ještě poněkud „chudý“, poněvadž ji hlásá v období, kdy Ježíšův příběh začíná, ne po Velikonocích, kdy vrcholí. Všechno, co Jan Křtitel o Ježíšovi pochopil je založeno na vědomí, že se jedná o někoho, ke komu Jan není ani hoden se přiblížit a zavázat mu opánky na nohou; že je „tím mocnějším“, který přichází křtít v Duchu Svatém a uvrhnout na zem oheň (Matouš v paralelním úryvku hovoří o „Duchu Svatém a ohni“), tedy uskutečnit eschatologický soud. Ježíš je pro Jana stále ještě tajemstvím, člověkem, jehož nelze s nikým ani ničím srovnat; nevidí ho však ještě jako „Božího Syna“.
Jan pro nás není učitelem ani tak po obsahové stránce, ale spíše tím, jakým způsobem ohlašuje Ježíše. Měl schopnost vnímat „blízkost“ Krista stojícího u bran jako toho, který je uprostřed lidí (srov. Jan 1,26), a ne jako nějakou rozumovou nebo ideovou abstrakci; jako někoho, kdo má již v rukou lopatu na pročištění obilí (srov. Mt 3,12) a chystá se vykonat soud, a proto není radno si zahrávat a zbytečně ztrácet čas. Síla jeho zvěsti se projevovala právě v jeho pokoře (Jan 3,30: „On musí růst, já však se menšit“), v jeho přísnosti k sobě samému a pochopitelně v jeho opravdovosti. Radostná zvěst Ježíše Krista, Božího Syna, se nedá věrohodně hlásat, pokud si sami žijeme v luxusu a přepychu, bydlíme v domech jako králové, tak jak o tom ostatně mluvil sám Ježíš (tato slova by si měli vzít k srdci někteří křesťané dneška, kteří si skutečně královských domovů dopřávají). Má-li být radostná zvěst hlásána chudým, musí ji skutečně přinášet chudí lidé, řekli bychom ti, kteří nepopírají svým vlastním životem blahoslavenství, o nichž hovoří. Pochopitelně i taková svědectví patří mezi „znamení, která dosvědčují slovo,“ jak o nich píše v závěru svého evangelia právě Marek. Jiná znamení – zázraky uskutečněné ze strany Boží – pak jistě budou následovat, pokud však nebudou chybět ta první.
Jan Křtitel nás tudíž může naučit jedné věci: abychom se mohli stát svědky a hlasateli Ježíšova evangelia, nevyžaduje se po nás nutně v první řadě nějaká velkolepá teologie ani dokonalé zvládnutí christologického slovníku, není zapotřebí ani zvláštní rozumová schopnost pro utváření složitých úvah – Křtitelova christologie je velmi „chudá“; vzhledem ke Kristu pak „nejmenší v nebeském království“ o něm ví více než on. Vyžaduje se ale naopak odvaha, přesvědčení víry, zkušenost (myšlena pochopitelně zkušenost s Kristem) a opravdovost. Být hlasateli evangelia a „rybáři lidí“ mohou i lidé prostí a nevzdělaní. Dveře jsou otevřené skutečně všem. V této době obnovy a nového probuzení prochází Ježíš kolem a ptá se: Chceš být mým svědkem? Chceš se stát mých předchůdcem? Nikdo by se neměl jenom tak stáhnout zpět a říkat „neumím mluvit“ nebo „jsem ještě příliš mladý“ (Jer 1,6). Vhodná slova a sílu nám daruje on sám.
V dnešním světě potřebujeme právě takové odvážné a inspirativní hlasatele, jakým byl Jan Křtitel. K těm svět jistě nezůstane hluchý a bez odezvy, což nastává v případě, že se o Ježíši Kristu, Božím Synu, mluví jenom přemoudřelými slovy a nekonečně dlouhými svazky knih, ale bohužel bez síly a životní autenticity. Svatý Pavel napsal, že nikdo nemůže říct, že Ježíš je Pán, než pod vlivem Ducha Svatého (srov. 1 Kor 12,3). A ze stejného důvodu pak nemůže ani říct, že Ježíš je Božím Synem, pokud k tomu není uschopněný Duchem Svatým. Modlitba se před námi otvírá jako plodné lůno zvěstování. Jenom v ní můžeme načerpat ze studnice Ducha, který nás nechává říct: „Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil“ (2 Kor 4,13).
Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím – toto zásadní úvodní slovo Markova evangelia pro nás získává dnes hodnotu výzvy a se stává rovněž příležitostí spásy: uznat, že Ježíš je Božím Synem, znamená počátek a základ evangelia. Je skálou křesťanství: „Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který už je položen – a tím je Ježíš Kristus“ (1 Kor 3,11). Kdo by se pokoušel v současné době pokládat jiný základ – dělat z Ježíše pouze člověka nebo proroka – nebudoval by, ale bořil. Ignác Antiochijský v časech, kdy se začínaly šířit první hereze o Ježíšovi, napsal: „Pokud k vám někdo hovoří, aniž by vyznal, kým je Ježíš Kristus, buďte hluší!“
Poznali jsme a víme, kdo je „ten, který má přijít“ a kterého nás právě advent vybízí očekávat. Nyní se však nacházíme ve fázi víry, ne ještě v plném zření. On zůstává s námi, a to za všech okolností, což je tajemstvím naší víry, před nímž se můžeme společně s Janem Křtitelem pokorně sklonit. Přestaňme v tomto okamžiku o něm jenom hovořit a vstupme do slavení Eucharistie. Ten, jemuž nejsme hodni ani rozvázat opánky na nohou, se chce stát naším pokrmem a nápojem; přichází zevnitř podepřít a osvítit naši víru a naše očekávání. Kéž nám dá dnes pochopit, co je pro nás tou „vysokou horou,“ na kterou máme vystoupit a na které nás očekává, abychom o něm mohli podat svědectví.
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
