Duch a církev (Slavnost Seslání Ducha Svatého A)

 

„Duch Páně naplňuje celý svět, všechno udržuje a obnovuje!“ Slavnost Letnic nás každoročně staví před tuto tajuplnou všudypřítomnost Ducha a zve nás k odhalení jejího významu.

Kým je Duch Svatý pro církev? – Duch Svatý je „osobou“. Tato jistota, kterou nám Ježíš přináší, se klade na vrchol každé reflexe o něm; Duch je jeden z Trojice, „v“ něhož věříme: „Věřím v Ducha Svatého…“. Nejde tedy pouze o předmět naší víry, ale o její východisko. Duch Svatý je dárcem, ale také darem – dar Boha Otce a vzkříšeného Krista církvi: „Dechl na ně a řekl jim: ,Přijměte Ducha svatého.‘ “ Právě tento dar, který jsme dostali, chceme dnes objevit.

Svatý Pavel nám ve druhém čtení říká, že Duch Svatý je principem soudržnosti a jednoty církve. A především je principem jednoty a kontinuity církve s Kristem: „Jenom pod vlivem Ducha Svatého může někdo říci: ,Ježíš je Pán‘.“ Jedná se o jednotu víry i života – Kristus a církev utvářejí jediné tělo. Ten samý Duch, který působil v Ježíši z Nazareta během jeho života a řídil jeho rozhodování, se nyní nachází v církvi a vede ji; proto je mezi Kristem a církví taková jednota jako mezi vinným kmenem a jeho ratolestmi.

Na druhém místě je pak Duch principem jednoty mezi námi: „Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo.“ A právě on nás činí tak solidárními a bratrskými; je to on, kdo z nás dělá syny Boží a na rty nám klade synovská slova: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ Působí také to, že se mezi sebou známe a poznáváme takoví, jací jsme. Když si vyměňujeme pozdravení pokoje, dosvědčujeme právě tuto skutečnost. Někteří lidé jsou mezi sebou také propojeni, v církvi to však není propojenost na základě pokrevního příbuzenství, ale na základě jediného Ducha.

Tato jednota působená Duchem je velmi hluboká, musí zůstat bezpečně chráněná před neshodami v různosti názorů, v politických rozhodnutích nebo volebních půtkách. Nikdo nemůže dát v sázku tuto jednotu – církevní společenství – kvůli něčemu, co nepatří k věcem jmenovaným svatým Pavlem: jediná naděje, jediná víra, jediný křest, jediný Pán, jediný Duch, jediný Bůh a Otec všech (srov. Ef 4,4n).

První čtení – vyprávění o seslání Ducha Svatého o Letnicích – nám umožňuje odhalit další významnou skutečnost, kterou představuje Duch pro církev – je základem rozšiřování církve, je silou, kterou se sytí misijní aktivity.

Také evangelium nám představilo jedenáct apoštolů shromážděných ve večeřadle, ale o několik dnů dříve. Byli ještě skrytí, protože měli strach ze Židů. Pravděpodobně se domnívali, že všechno, co se vlastně po nich chce, je uchování památky na Mistra v rámci nějaké malé skupinky a žít odděleně od světa někde v ústraní. A hle, v témže večeřadle došlo ke vpádu Ducha Svatého, který otvírá dveře a okenice a vyvádí je ven k ostatním lidem a národům. Hlásají Parthům, Médům, Elamitům, Řekům, cizincům z Říma, Židům i ostatním pohanským národům; všichni jim rozumějí; někteří se nechávají pokřtít, a tak se rodí církev. Nezůstali tedy v otevřeném večeřadle, kde by očekávali, až za nimi začnou přicházet lidé, ale vycházejí ven k pohanům. Krátce nato bude první pohan, Kornélius, uveden do církve, a to na základě zřejmého působení Ducha Svatého (srov. Sk 10,44–48). Jít k pohanům samozřejmě znamená nechat otevřený prostor k diskusi nad vlastními náboženskými pravdami (Mojžíš, zákon, obřízka, vyvolení); znamenalo to riziko nechat se znesvětit a poskvrnit. A skutečně se dostavily mnohé obtíže a vytrvalý odpor (srov. Sk 15). Duch Svatý, který byl v nich, jim dodával odvahu a nechával jejich hlas zaznívat silněji něž hlas světa chtějící nad nimi zvítězit; obrátili se k pohanům, a tak obrátili pohany ke Kristu. Duch Svatý zamezil tomu, aby církev zůstala synagogou, čili místem vyhrazeným pro vyvolené; uskutečnil onu univerzalitu, kterou přislíbil už Ježíš: „všem národům…; všemu stvoření…; až na konec země…“

Toto čtení bychom si měli my, křesťané dneška, zvláště dobře zapamatovat. Církev, která byla vytažena z večeřadla, má stále tendenci se tam vrátit a opětovně se tam uzavřít. A to zvláště v dobách, kdy se proti ní venku zvedají vlny odporu, jako je tomu dnes. Proto se znovu objevují znamení strachu; malé stádo, místo aby se vrhlo třeba i mezi vlky, když to bude nutné, tak prchá. Staví se ohrady a vztyčují se ploty na obranu, aniž bychom si uvědomovali, že zvenčí na nás nedoléhají všichni, jen aby nás dostali a porazili, ale také aby mohli vstoupit. Pouze Duch může v každém dějinném nebo společenském zvratu dodat odvahu ke zvolení a následování nových cílů kvůli Božímu království a člověku samotnému. I dnes platí stejná slova, která zapsal Jan v knize Zjevení (3,22): „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím.“

Duch Svatý je tedy principem soudržnosti a taktéž šíření; pro církev však znamená ještě další věc – je principem její identity a odlišení od světa. Běda nám, kdybychom na to zaujati myšlenkou vyrazit všichni do světa zapomněli! Janovo evangelium nám Ducha Svatého představuje takto: „A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná“ (Jan 14,16–17).

O kom se zde hovoří, když se používá slovo svět? Jde o „svět pod vládou zlého“, svět, který nerozpoznal a nepřijal Ježíše a který nyní také odmítá jeho církev: „Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl dříve než vás“ (Jan 15,18). (Nemluví se tu o lidech světa, kteří jsou našimi bratry anebo se jimi mohou stát.) Identifikovat se s tímto světem, pod záminkou spřátelení, znamená přestat být Ježíšův; být „ze“ světa, tudíž to znamená ztratit vlastní identitu.

V nesmiřitelném soupeření rozpoutaném po Ježíšově smrti mezi tímto světem a jeho učedníky bude stát Duch Svatý po jejich boku jako živá památka na Krista (srov. Jan 14,25). Dá se říci, že Duch zajišťuje a upevňuje věrnost církve Kristu. Způsobuje, že náš proces se světem bude a zůstane skutečně „Ježíšovým případem“ (tedy pravdivý) a nestane se něčím jiným; že se nestane naším případem, obhajobou našich zájmů a našich výsad, jež bychom neprávem hájili před světem.

Duch Svatý bude také obhájcem, svědkem a soudcem ve sporu mezi Ježíšem a světem: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví“ (Jan 15,26); „usvědčí svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu“ (Jan 16,8). Proces se světem tedy skončí Ježíšovým vítězstvím díky přítomnosti Ducha Svatého v církvi. Kdy a kde nastane toto vítězství? – Právě nyní, uvnitř nás samotných! To, že jsme zde, abychom naslouchali Ježíšovu slovu a vyznávali svou víru v něho, je důsledkem Kristova vítězství nad světem v nás; On zvítězil nad voláním a důvody světa, které nás přemlouvaly, abychom nevěřili, abychom nesázeli svou krátkou existenci na něho, ale spíše se obrátili k jiným, bezprostřednějším a jistějším cílům: „Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ (1 Jan 5,5). Bitva a proces ještě nejsou ukončeny, ale vnitřní svědectví Ducha nám říká, že svět ztrácí svou sílu v této kauze, v níž byl obviněn Ježíš, a dává nám odvahu zůstat po jeho boku i na kříži.

Řekli jsme, že Duch je Ježíšovým svědkem a jeho připomínkou. Tou nejsilnější Ježíšovou připomínkou je však ta, kterou uskuteční Duch Svatý právě teď, kdy se v jeho síle stanou obětované dary „tělem a krví Ježíše Krista“. Nyní nastává chvíle, kdy se my, „kdo máme účast na těle a krvi Kristově, shromažďujeme a sjednocujeme v Duchu Svatém“ (II. eucharistická modlitba). Spojme se společně v modlitbě: „Přijď, Duchu Svatý, naplň srdce svých věrných. Naplň svou církev.“

 

Převzato  z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA