Dobrý pastýř (4. neděle velikonoční B)

Může nám ještě vůbec něco říci podobenství o pastýři a ovcích, které Ježíš v dnešním evangeliu vypráví? Pro většinu z nás nejsou pastýři ani stáda běžnou podívanou a představa ovcí nás těžko přiměje, abychom se s nimi identifikovali. Jde však o pochopení biblického jazyka vytvořeného lidem, který dobře znal život pastýřů a jejich pouto s ovcemi, a dokonce si představu pastýře promítal do Boha, jehož vzýval jako „pastýře Izraele“ (Žl 80,1). Synové Izraele očekávali mimo jiné Krále Mesiáše s rysy dobrého pastýře schopného vést stádo, znát své ovce každou jednotlivě, dokonce jménem, a obstarávat jim potravu a nezbytnou péči (srov. Ez 34; Jer 23,1–8)…

Očekávání věřících židů a Boží zaslíbení jeho lidu se smísí v Ježíšových slovech, jimiž se v Jeruzalémě obrací k některým farizeům a k zástupu při příležitosti uzdravení slepého od narození (srov. Jan 9,40–10,21). Ježíš prohlašuje: „Já jsem dobrý pastýř,“ doslova „krásný pastýř“. Dobrota a krása tohoto pastýře jsou odvozeny z postoje charakterizujícího jeho vztah s ovcemi: on položí svůj život pro ovce, protože s nimi každodenně žije a na každé z nich mu osobně záleží natolik, že ztratí vlastní život, aby ji ochránil. Ježíš není zaměstnanec, který koná svou práci jednoduše proto, aby dostal mzdu, aniž by mu ovce ležely na srdci. Nikoliv, on je autentický pastýř, nežije ze své role nebo přijaté funkce, ale usiluje o vztah pro dobro ovcí natolik, že se svým stádem sdílí celý svůj život. Dobrý a krásný pastýř přišel zkrátka proto, aby sloužil. Jeho autorita umožňuje růst těm, kteří jsou mu svěřeni: jeho úkolem je, aby žili v plnosti, a jeho služba znamená dát „až do konce“ (Jan 13,1) život pro ty, které mu Otec dal.

Každý z nás je vtažen do tohoto podobenství jako ovce povolaná ptát se na své pouto k pastýři. Pouto, jež je tvořeno nasloucháním a poznáváním a jehož účelem je živý a účinný vztah s pastýřem Ježíšem Kristem a v důsledku toho účast na vztahu mezi Otcem a Synem: „Znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce.“ Ježíšův pohled se ale nezastaví u „malého stádce“ (Lk 12,32), putující komunity mužů a žen, kteří ho následují, ale obrací se také na ovce, jež za ním dosud nešly: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.“ Když to říká, myslí na všechny lidi, které k sobě přitáhne, až bude vyvýšen na kříži a pak v nebi u Otce (srov. Jan 12,32). Jeho posláním bude „shromáždit vjedno rozptýlené Boží děti“ (srov. Jan 11,52), což se však stane překvapivým způsobem: tento pastýř univerza (srov. Žid 13,20; 1 Petr 5,4), jediný pastýř církve rozptýlené po celé zemi se ukáže být zabitým beránkem (srov. Zj 5,6.12; 7,17;13,8), který položil vlastní život, a proto byl vyvýšen a oslaven Otcem. Ano, právě jako beránek se Ježíš stal pastýřem ovcí!

V tomto úryvku evangelia se Ježíš jistě zjevuje jako pastýř našich životů. Vyplývá z ní však také jedna klíčová otázka pro všechny pastýře církve: vykonávají svou službu jako zaměstnanci, nebo jako lidé dávající s láskou svůj život pro společenství, jež je jim svěřeno? Vždycky je tu totiž možnost, aby se pastýř stal námezdním dělníkem, případně aby ho ovce jeho stáda úplně přestaly zajímat. Nezapomeňme ale, že pokud nějaký pastýř začne konat svou službu jako najatý za mzdu a žije způsobem, který odporuje jeho smýšlení, postupně začne smýšlet podle toho, jak žije: octne se tedy v jakémsi smutném bludném kruhu. A to by bylo příčinou velké zkázy jak pro pastýře, tak pro ovce…