Dobrý pastýř (4. neděle velikonoční A)

 

Boží slovo bylo zvěstováno v našem společenství i v tento den a jako obvykle jsme naslouchali třem úryvkům.

V prvním čtení zazněla Petrova promluva o Letnicích. Obrátil se k zástupu Židů, kteří dosud neuvěřili v Krista, a vysvětloval jim smysl jeho smrti, vyzýval je k víře a obrácení. Galilejský rybář prožívá své první zkušenosti jako rybář lidí: „A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí.“

Ve druhém čtení je tím, kdo mluví, opět apoštol Petr. Vidíme tu však patrný pokrok – už hovoří ke křesťanské komunitě, tedy k věřícím, kteří nějakou dobu žijí v církvi. Od nich už nepožaduje pouze víru v Krista, ale také Kristovo následování: „Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“

Konečně v evangeliu jsme slyšeli slova samotného Krista, jenž k nám hovořil v první osobě: „Já jsem dobrý pastýř. Já jsem dveře.“

Řekl jsem, že k nám hovořil v první osobě proto, že i hlas Petrův, Pavlův, Izaiášův či jiných proroků, jemuž nasloucháme před evangeliem, je slovem Krista, který je svým způsobem tím jediným a úplným Božím Slovem. Petr pronáší řeč k zástupům!? – Je to Kristus, kdo skrze něho promlouvá. Pavel píše církevním sborům!? – Je to Kristus, kdo je napomíná jeho jménem. Jsou Kristovými služebníky a správci Božích tajemství, tedy jeho mluvčími (srov. 1 Kor 4,1). V tomto smyslu je všechno, čemu jsme naslouchali, Božím slovem a jako takové je tedy máme přijmout.

Chceme-li je však přijmout opravdově, pak musíme pokaždé překonávat určitou obtíž. Dnešní evangelijní úryvek začíná takto: „Ježíš řekl…“ Právě v té době, před dvaceti stoletími, pronesl svá slova k několika desítkám osob náležejícím k lidu velmi vzdálenému kultuře, mentalitě a problémům, jež známe my a jež jsou nám blízké. Pro nás z toho plyne úkol překonat tuto vzdálenost a dobu evangelistova vyprávění, tak abychom nalezli Ježíše, jenž mluví dnes, tady a teď, a ne před dvěma tisíci lety; jenž mluví k nám, a ne k zástupům Židů: „Amen, amen, pravím vám…“

To je skutečně ten správný postoj, který by nám měl být vlastní: Ježíš promlouvá k nám, učedníkům dnešní doby. Přišli jsme do kostela stejně jako zástupy následující ho po rozmnožení chleba na druhý břeh Tiberiadského jezera, protože se už jednou nasytili jeho chlebem a zakoušeli opětovný hlad po něm. Přišli jsme unavení a vyčerpaní, v srdci si přinášíme různé strachy, zahanbení případně hněv, jenž na nás během týdne dolehl kvůli nejrůznějším formám nespravedlnosti nebo násilí, které na nás postihly. A právě nám má v této situaci, s těmito problémy a za těchto okolností Ježíš co říct. Co nám chce povědět?

Ježíšova slova zachycují situaci starou jako lidstvo samo, která může mít bezpočet aplikací, právě proto, že se tato situace ve světě pořád uskutečňuje. Lidstvo je jako stádo ovcí. (Tento biblický obraz v sobě samozřejmě nemá žádný negativní nebo urážlivý význam, ale je naopak plný velké citlivosti k lidem.) Mluví se o stádu, jež je od pradávna předmětem hádek, sporů a snah o jeho podmanění ze strany protivníků, jež je neustále vystaveno nejrůznějším vábením.

Z bezpočtu různých možností aplikací evangelijního úryvku si vybereme tu nejvíce se nás dnes dotýkající. „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu… Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“

Také během dneška se opakuje odvěká situace. Za lidmi přicházejí mnohé a mnozí; přicházejí ke dveřím ovčince a klepají. Chtějí se vmísit do srdce člověka, proto se v něm snaží probudit důvěru. Poněvadž je jich ale mnoho a každý má své vlastní vábení a volání, nabízí jinou pastvu, tak se stádo trhá, rozděluje a brzy se vyčerpává. Každý z těchto pseudopastýřů říká: Poslouchejte mě, pojďte za mnou. Jsou mezi nimi ti, kdo nabízejí spravedlnost, jiní zase bohatství a dostatek. Jedná se o různé ideologie a strany, které je vyznávají a zprostředkovávají je zástupům. Svět je zbrázděný pastýři tohoto druhu. Co však chtějí ve skutečnosti? – Nejčastěji se chtějí vědomě nebo nevědomě nechat pást od oveček, a ne jim sloužit jako pastýři; chtějí se nechat vykrmit na jejich konto a jejich počtem dokazovat svou sílu. Jsou to zloději a lupiči či „jenom“ obchodníci, kteří se v žádném případě nezajímají o prospěch a osud oveček, o jejich hlad nebo bezpečnost, a navíc, když se náhle objeví nebezpečí, si vždycky najdou cestičku, jak rychle zmizet. Na tomto místě můžeme vzpomenout případ vůdce jedné země třicet let sužované válkou, který se dostal k moci navzdory nesouhlasu všech svých podřízených. Poslal je za sebe zemřít a následně, když měl čelit zhroucení své země, uprchl do zahraničí a zanechal svůj národ ve spoustě problémů, utrpení a zkázy, aniž by s sebou samozřejmě zapomněl vzít plody svého dlouholetého „stříhání vlny“ svých oveček.

Ovšem ne všichni jsou takoví. Existují ti, kdo ovečky sjednocují kolem sebe, aby utvářely skupinu, kroužek nebo stranu, poněvadž opravdu věří, že mají, co říct a co dát svým ovcím. Zaslouží si naši úctu. Jestli si však někdo myslí, že může ovečky vést pouze svým hlasem a nasytit je pouze tím, co sám může dát, jestli si o sobě jinak řečeno myslí, že on je tím spasitelem, pak je to opravdu snílek. Ti, co vnikají do ovčince jinudy, jsou zloději a lupiči, říká Pán; jsou to tedy ovce, které by chtěly dělat pastýře. Nedávají však svůj život; často spíše naopak zasévají rozkol: „Jsou to slepí vůdcové slepých“ (Mt 15,14), jak říkával Ježíš vůdcům farizeů.

Oproti všem těmto pseudopastýřům představuje Ježíš svou roli: „Já jsem dobrý pastýř, praví Pán, znám svoje ovce a moje ovce znají mne“ (Zpěv před evangeliem). Proč dobrý pastýř? – Protože právě on je cesta, pravda a život. Kdo ho následuje, nekráčí v temnotách. Nejedná se o to, abychom následovali Kristovu nebo nějakou církevní stranu, ale samotného Krista. My křesťané bychom se měli naučit rozpoznat mezi tisíci hlasy šířícími se vzduchem právě onen hlas našeho pastýře, který, jak říká Ježíš, je jeho ovcím známý. Znamená to tedy zachytit Ježíšův hlas mezi nejrůznějšími hlasy ideologií a stranickými vysvětleními. Ježíšův hlas zaznívá i dnes na rtech pastýřů, jež on sám, v zastoupení, poslal pást své ovce.

„Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší,“ píše apoštol Petr. Všechny ovce byly tedy zbloudilé. Jejich návrat se má opakovat i dnes. V jistém smyslu jsme také my, křesťanská komunita, dnes bludnými ovcemi; opětovně se nacházíme v situaci diaspory, tedy v rozptýlení. Nacházíme se v určité krizi identity, ze které někdo těží ve svůj prospěch a namlouvá si, že se mu může podařit rozpustit Kristovo stádo, a tím pádem nebude už mít žádného protivníka vlastního modelu světské a ateistické společnosti. V jistém smyslu se tak opakuje situace Ježíšova zatčení: „Budu bít pastýře, a ovce ze stáda se rozprchnou“ (Mt 26,31).

Musíme se skutečně vrátit k tomu, kterého Petr označil jako „pastýře našich duší“. Musíme se pokoušet odkrývat a zjišťovat, jak vidí a posuzuje věci a události tohoto světa Ježíš; odhalovat „jeho“ pravdu, protože ta jediná nás může učinit svobodnými. „Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují“; je to jako exodus za dobrým pastýřem, který pro nás započal okamžikem našeho křtu a musí pokračovat po celý náš život. Ježíš je vážně tím, kdo nás může „vyvést“ – vyvést z našich starostí, rozpaků, stínů a nespravedlností, vyvést ven „z krize“.

„Kdo vejde skrze mě, najde pastvu,“ řekl Ježíš. Touto pastvou se ale stává on sám, jeho slovo, kterému jsme doteď naslouchali, jeho tělo, jež se teď budeme chystat přijmout.

Převzato  z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA