1. čtení: Genesis 18,1-10a
2. čtení: list Kolosanům 1,24-28
Evangelium: Lukáš 10,38-42
Během své cesty do Jeruzaléma přišel Ježíš také do vesnice Betánie, kde ho přijaly Marta a Marie (srov. Jan 11,1–44; 12,1–11), Lazarovy sestry, které ho často hostily ve svém domě. Poskytovaly mu své přátelství a místo, kde si mohl odpočinut Syn člověka, jenž neměl, kam by hlavu položil (srov. Lk 9,58).
Marta vybídla Ježíše, aby vstoupil, a hned se ho jala obsluhovat, což byl příkladný způsob chování izraelské ženy. Prostřela stůl, přichystala jídlo, připravila všechno k oslavě příchodu tak vzácného hosta, jehož ona uznávala za Mistra a Pána. Marie však byla plně zaujata Ježíšovou přítomností, a tak udělala něco docela jiného – sedla si k jeho nohám a byla plně zabrána do naslouchání jeho slovům. Prostě věnovala pozornost příchozímu hostu. Jedná se o dva způsoby pohostinnosti vůči Pánu. Oba zmíněné postoje jsou projevem péče o příchozího. Jenže Martina velká aktivita a její pobíhání sem a tam při přípravě večeře ji nakonec vedly k tomu, že obvinila svou sestru: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ (Lk 10,40). Postaven před takový požadavek Ježíš vysloví jasný soud, v němž nabízí učedníkům všech dob zásadní ponaučení: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme“ (Lk 10,41–42).
Jaký význam mají tato slova? – V první řadě je třeba zdůraznit, že Ježíš nestaví do protikladu aktivní a kontemplativní způsob života, jako kdyby modlení bylo něčím lepším než konkrétní služba bratřím, ačkoliv už od prvních staletí křesťanství se daný výrok interpretoval tímto reduktivním způsobem. Je také pravda, že Ježíš míval v oblibě společenství kolem stolu a vysoce hodnotil starostlivost toho, kdo se namáhal s přípravou pohoštění, aby se kolem stolu mohla rozhostit radost a bratrský dialog. Hostit však neznamená pouze dělat něco pro toho, kdo nás navštívil, je zároveň třeba věnovat mu svůj vlastní čas, vytvořit pro něj v sobě prostor opravdového naslouchání.
Proto také Ježíš rozlišuje oněch „mnoho věcí“, o něž pečuje Marta, a to jediné, čeho je ve skutečnosti třeba, tedy onen „nejlepší úděl“, který si vybrala Marie. Marta je plná starostí. Ježíš vícekrát varoval své učedníky, aby neupadli do tenat této choroby, která je velmi rafinovaná a zároveň nebezpečná. „Nedělejte si starosti o svůj život … Hledejte spíš jeho království, a to ostatní vám bude přidáno“ (Lk 12,22.31). „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena … pozemskými starostmi“ (Lk 21,34)… My křesťané bychom měli mít jedinou základní touhu, a nikoli množství tužeb, kvůli nimž se neustále pachtíme, totiž pozorné naslouchání Pánu. Měli bychom Kristu umožňovat, aby byl skutečně Pánem našeho života, aby to byl On, kdo svým slovem a svými skutky orientoval celý náš život. O Něm nebeský Otec přece jasně prohlásil: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ (Lk 9,35). Nestačí posluhovat, je třeba, abychom se stali skutečnými služebníky. Marie, která je u Ježíšových nohou, aby mu mohla pozorně naslouchat, je jako služebnice Páně bedlivě zaměřená na Krista.
Nezapomínejme na to, že i dnes v církvi konání služeb může působit rušivě, hlučně, znepokojivě, může s tím být spjato posuzování druhých, kteří se chovají jinak, může to znamenat uzavřenost vedoucí k neschopnosti naslouchat a k tomu, že člověk si vlastně jde svou cestou, až nakonec ztratí evangelní způsob života.
Ano, Marta a Marie v nás se vlastně nedají dost době oddělovat. Často je to Marta, která převáží a pobízí nás k tomu, abychom běželi v ústrety Ježíšovi i těm ostatním, v nichž je On sám tajemně přítomen (srov. Mt 25,31–46), abychom ho uvítali a připravili mu pěkné pohoštění. Přitom však klademe na první místo naši vlastní aktivitu, aniž bychom se zároveň skutečně dali Pánovi k dispozici jako jeho služebníci… Marie je zatím schovaná někde v našich hlubinách. Když chceme, aby vyšla na povrch, je třeba nechat odumřít vlastní egoismus a odhodlat se k postoji, který se zračí v tom, že se člověk položí k Pánovým nohám, aby Mistrovi celou svou bytostí naslouchal. Jedině tak budeme s to vykonat každý úkol opravdu dobře a tak dojdeme blahoslavenství podle Ježíšova slova: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho“ (Lk 11,28). Nezapomínejme tedy na pobídku našeho Pána: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20).
