1. čtení: Kniha Moudrosti 11,22–12,2
2. čtení: 2. list Soluňanům 1,11–2,2
Evangelium: Lukáš 19,1–10

LECTIO

K prvnímu čtení:

Tato část knihy líčí exodus jako dějiny spásy a zároveň dějiny odsouzení. Její autor sem překvapivě začleňuje popis Božích vlastností, jako např.: „milující život“ (11,26). Je zajímavé, že tento detail není zařazen do oddílu pojednávajícího o dějinách Izraele, ale do popisu odsouzení Egypťanů. Egypťané uctívali zvířata jako božstva, proto na ně Bůh sesílá různá drobná zvířata, aby jim ztěžovala život (11,15n; srov. Ex 8,1-2.13-14.20 a 10,12-15). Pisatel si klade otázku, proč právě tato drobná zvířata, a ne medvědy, lvy nebo jiné šelmy, které by je mohly zničit pouhým pohledem (11,17-19). Proč Bůh s Egyptem rychle neskončil? Bůh rád ztrácí čas s hříšníkem a snaží se ho všemožně vychovávat. Dává mu pocítit důsledky hříchu, aby činil pokání a zatoužil po lepším životě.

Skutečnost, že vedle vyvoleného národa se vyskytují ještě další národy, je pro moudrého Izraelitu důsledek nekonečné Boží dobroty. Mohl by je smést jako zrnka prachu, on však vládne silou, v mírnosti soudí a nás vede se vší šetrností (srov. 12,18). Jeho pravá spravedlnost spočívá v tom, že hledá strategii, jak zachránit hříšníka pro věčný život, pokud je to jenom trochu možné. Jestliže tedy nepřátelé Izraele dosud existují, je to proto, že Bůh je velmi dobrý a má i s nimi soucit. Úvaha nad vlastním vyhnanstvím umožňuje Izraeli vyjít ze sebe a uvědomit si, že láska Boží je ke každému tvoru stejná. Může snad někdo kritizovat Boží spravedlnost?

K druhému čtení:

Úryvek obsahuje modlitbu (1,11n) a žádost k Soluňanům (2,1n). Modlitba je zakončena díkůvzdáním, žádost začíná Pavlovým vysvětlením, které je obsaženo ve střední části listu.

Pavel prosí, aby soluňská církev i v námaze a v utrpení odpovídala na povolání, kterého se jí skrze něj dostalo a které Bůh denně obnovuje. Vyzývá společenství, aby konkrétními skutky ukazovalo svůj život pod vládou Ježíše Krista a svou víru projevovalo smělými činy. Od prvních řádků listu Pavel vyzývá, aby věřící neutíkali od obtíží a námahy dne a nenechali se strhnout pokušením uniknout mimo čas očekáváním brzkého Pánova příchodu. Jméno Pána Ježíše, které je v současnosti jen příčinou nepříjemností a znevýhodnění, bude oslaveno jen tehdy, přijme-li ho křesťan za vlastní. Oslavení jeho jména prochází skrze kříž zkoušky a skrze životní rozhodnutí, která něco stojí.

Modlitba dále žádá, aby Bůh napomáhal vzájemnému spojení mezi Kristem a křesťanem. Jen díky Bohu přináší touha po dobru, která se rodí v srdci člověka, dobré ovoce a víra se projevuje vydáváním svědectví evangeliu. Apoštol velmi dobře ví, že bez Boží milosti soluňské společenství nedojde daleko. Společenství je mladé, a Pavel s ním strávil málo času, a navíc je téměř okamžitě vystaveno pronásledování a falešnému učení o brzkém Pánově příchodu. Působivost některých řečí je taková, že členové společenství ztrácejí soudnost. Rovněž přesvědčovacích nástrojů je více: vnuknutí, výroky a listy neoprávněně připisované apoštolově autoritě. Pokud se týče konce světa a našeho setkání s Ježíšem Kristem, Pavel je nucen opakovat učení obsažené v prvním listu Soluňanům a doplnit ho tímto druhým listem.

 

K evangeliu

Spasitelova cesta se chýlí k závěru. Přichází do Jericha, které je odjakživa symbolem vítězství dosaženého podivuhodným způsobem a zároveň vstupní branou do zaslíbené země (srov. Joz 6,1-21).

Byl-li Jozue svědkem pádu hradeb tohoto města, Ježíš je přítomen příchodu království k bohatému člověku: „Spíš totiž projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“ (Lk 18,25). Ježíš v tomto evangeliu neustále bojuje proti království mamonu (16,13), zvláště v části 9,51-19,28, popisující závěr jeho veřejného působení v Judsku. Na tomto místě Lukáš prohlašuje království mamonu za poražené. Vítězství znamená spásu boháče. Stává se Abrahámovým synem díky své nezištné pohostinnosti, která připomíná událost ze života praotce (srov. Gn 18,1-15). Bůh člověku skrze Ježíše navrací čistotu srdce (Zacheus znamená čistý), proměňuje srdce kamenné v srdce z masa a nechává povstat Abrahámovy děti i z kamení (srov. Lk 3,8).

Nenáviděný Zacheus spatřil Ježíše a od té chvíle uvidí také každého Lazara, který bude ležet u jeho dveří hladový a žíznivý (srov. 16,19-31); uvidí konkrétní cestu, jak nastolit spravedlnost (19,8). Vrchní celník a výběrčí daní je vyplacen Ježíšem. Je zvyklý vymáhat peníze do posledního haléře, ale za vysvobození z mnoha obtíží neplatí nic (6,24n). Společenství a přátelství se Spasitelem ho proměňují ve šťastného, veselého a otevřeného člověka. Stejně se otvírají i dveře jeho domu a může slavit odpuštění. Lukáš však přesto znovu klade otázku: přijdou se Zacheem slavit také spravedliví? Přijmou starší bratři pozvání na hostinu, budou mu chtít stiskem ruky blahopřát (srov. 15,28)? Sedí-li Ježíš za stolem s celníky a hříšníky, Lukáš žádá, aby jeho čtenáři zbořili zeď oddělující spravedlivé od hříšníků a Židy od pohanů. Všeobecnost spásy bude potvrzena osobním setkáním s Ježíšem.

MEDITATIO

Přijetí. To je klíčové slovo liturgie této neděle. Zacheus je jeho představitel. Přijmout Ježíše pro něj znamená přijmout Boží spásu, přátelství a odpuštění. Také Soluňané jsou představiteli přijetí spolu se Zacheem, protože dali prostor i čas hlásání evangelia a jsou povoláni připravovat okamžik setkání s Ježíšem. Jsou věrní a připravení konat, co je dobré v Božích očích v nesnadné době, v níž by bylo vhodnější jméno křesťan vůbec nepoužívat.

Přijetí v knize Moudrosti znamená snahu o dialog s lidmi jiného původu i kultury, kteří jsou také součástí stvoření a spočívá na nich soucitný pohled Boží. Žijí pod stejným nebem a jsou stejným Stvořitelem vesmíru povoláni k životu. Ježíš nastoluje všeobecné bratrství, proto mizí rozdíly mezi čistým a nečistým i mezi lidmi první a druhé kategorie.

Přijetí pro nás znamená překonat vzdálenost, která nás dosud od Ježíše odděluje. Je příliš snadné být sedícími a nezaujatými diváky a dívat se na Ježíše, jak jde kolem. Sestupme a dovolme Ježíši, aby nás lépe poznal, nejlépe pod střechou našeho domu a v místnostech našeho srdce. Právě tam se rodí vztah přátelství a lásky, tam jsou podmínky pro to, abychom mu svěřili svůj život. Přijetí není něco navíc či formalita: je podstatné, aby se zrodil kvalitativně odlišný vztah k Ježíši a k lidem, s nimiž se setkáváme. Důvěrný vztah k Ježíši nám také umožní překonat touhu po penězích a bohatství a zbavit se starostí s tím spojených (srov. Lk 8,14; 10,38-42): „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce“ (12,34).

Jsme-li schopni Ježíše přijímat v konkrétních rozhodnutích každodenního života, budeme mu schopni vyjít vstříc ve slávě, ve chvíli, kdy přijde jako Pán a soudce vesmíru.

ORATIO

Pane Ježíši, dej nám zakusit stejnou radost, jakou zakusil Zacheus, když tě přijal ve svém domě. Dej nám radost z tvého odpuštění a přátelství. Dej, ať můžeme rozdávat naše bohatství chudým s radostí, ať jsme jejich přáteli v nebi i na zemi. Dej nám radost přijímat tě v chudých, cizincích, nemocných, v lidech, které neumíme snášet. Dej nám svobodné a čisté srdce, schopné tě milovat. Dej nám dar života s tebou v království tvého Otce.

CONTEMPLATIO

Jisté je, že když je každý z nás milosrdný k potřebám druhých, prokazuje dobro pro vlastní duši. Drazí, máme tedy konat dobro rychle a jednoduše, totéž, co děláme pro sebe, dělejme i pro potřebné. Kdo sytí v chudém Krista, ukrývá svůj poklad v nebi. Uvědom si dobrotu a dokonalost Boží slitovnosti: Bůh chtěl, abys měl nadbytek a mohl jsi pomáhat druhým; ty zbavíš druhého nedostatku a sebe množství hříchů. Jak je Stvořitelova prozřetelnost a dobrota podivuhodná, že skrze jeden skutek je oběma pomoženo!

Příští neděli tedy uspořádáme sbírku. Nabádám vás tedy a vzývám vaši svatost, abyste všichni podle svých možností a sil pamatovali na chudé i na sebe samotné. Ať vidíte v potřebných Krista, toho, který nám o chudých řekl, že v nich šatíme, přijímáme a sytíme jeho samého (Lev Veliký, Promluvy, 6).

ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: „Dnes musím zůstat v tvém domě“ (Lk 19,5).

 

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: 
KNA