1. čtení: Jeremiáš 20,7–9
2. čtení: Římanům 12,1–2
Evangelium: Matouš 16,21–27
LECTIO
K prvnímu čtení
Text tvoří poslední oddíl takzvaných „Jeremiášových nářků“, které se nalézají v předešlých kapitolách této biblické knihy (kap. 11, 15, 17, 18) a poskytují nám možnost poznávat složitost duše nepochopeného a pronásledovaného proroka. Kdo by si přečetl celou perikopu, tedy až k verši 18, ještě lépe by viděl střídání pocitů, které jednu chvíli jako magnet přitahují proroka k Bohu (oheň, který už nemůže snést: srov. v. 9), jindy mu líčí Boha jako svůdce, který mu vnutil svou vůli a kterého prorok chápe jako původce všech svých neštěstí, jimiž je poznamenán celý jeho život („Zlořečený den, kdy jsem se zrodil“: v. 14).
Poslání, které Jeremiáš nazývá neodolatelným a které v jistou dobu nadšeně vykonával, protože bylo radostí jeho srdce (Jer 15,16), se nyní stává zdrojem potupy a posměchu. Ale zběhnout od prorockého poslání je jako chtít uhasit ve vlastním srdci plamen Boží kadidelnice.
K druhému čtení
V závěru části věnované židovskému problému Pavel vystihl, že pohnutkou Božích záměrů s Židy a pohany je Boží milosrdenství. Poslední část listu má povzbuzující ráz. Pavel ve jménu Božího milosrdenství pokorně prosí souvěrce, aby jako odpověď na obdrženou milost dali svému vlastnímu životu posvátný a obětní rozměr. Duchovní bohoslužbou (doslova: loghikós čili „podle“ Lógos!), to znamená bohoslužbou v Duchu vzkříšeného Krista, bychom se měli Pánu představit (sloveso má svatební nádech) v celistvosti a konkrétnosti („tělo“) vlastní osoby jako živá, svatá a Bohu milá oběť. Jde tedy o dar, kdy se místo lidské oběti neobětují zvířata, o dar, který Duch přijetí za syny, vlitý do našich srdcí, bere jako dar svatý a činí nás milými Bohu. Důsledek takto chápaného života nás chrání před přizpůsobením se myšlení současného světa, které je opakem nauky evangelia, a také nám umožňuje uskutečnit naši „proměnu“, jež zahrnuje obnovení mysli (evangelijní metánoia). Tak je člověk schopen spolehlivě rozlišovat a konat to, co je dobré, Bohu milé a dokonalé a směřuje k plnému uskutečnění Boží vůle.
K evangeliu
Začíná se další časová fáze událostí z evangelia. Vědomí vlastního mesiášského poslání vede Krista k tomu, aby vyšel z úkrytu, aby „otevřeně řekl“, co ho očekává: zavržení („bude mnoho trpět“) ze strany židovské hierarchie, tvořící veleradu (starší, velekněží a zákoníci“), potupná smrt („bude zabit“) a nakonec vzkříšení (v. 21). Čelit takovému osudu je pro Krista povinností („bude muset“), nevyhnutelnou nutností, která patří k logice vtělení: sdílet až do konce úděl hříšného člověka. V tom jde Kristus ve stopách dávného proroctví o trpícím Služebníkovi. První odpor vůči takovému „osudu“ vzniká přímo ve skupině jeho učedníků. Tak jako se stal Petr mluvčím apoštolů, když mu Otec zjevil, že Kristus je Mesiáš, a sklidil za to důvěru svého Mistra, nyní v něm zase promluvilo jeho lidství („tělo a krev“: Mt 16,17) a chce Ježíše odvrátit od tolik znepokojujícího a nemilého osudu jeho poslání. V reakci na toto varování, ke kterému došlo „stranou“ (v. 22), Kristus jako by chtěl udělit apoštolovi výtku veřejně, poznává v něm přítomnost Pokušitele a odmítá jeho svody se stejnou rozhodností, s jakou se vyjádřil na konci svého čtyřicetidenního pobytu na poušti: „Jdi mi z očí, satane“ (Mt 4,10).
Nechápavost apoštolů visí jako Damoklův meč nad jejich následováním Krista a vyvrcholí Jidášovou zradou a Petrovým zapřením. Ani tehdy Petr nesmýšlí podle Boha (srov. Flp 2,5). A zde podává Kristus vysvětlení svého rozhodnutí: člověk si život (duši) zachrání, když ho daruje. Má-li to obecnou platnost, pak pro následování Krista to představuje nevyhnutelnou podmínku (srov. Mt 10,38n, kde se vyskytují tytéž verše).
MEDITATIO
Dnešní text z evangelia můžeme pročítat ve světle Jeremiášova svědectví a Pavlovy výzvy k proměně života v duchovní oběť. V tomto životě by neměl chybět správný úsudek.
Kristus, v němž se znovu představuje postava pronásledovaného proroka (srov. Mt 16,14: „… jiní za Jeremiáše“), po poznání, ke kterému dospěl v samotě pouště a po Petrově vyznání, že je Mesiáš, chce ukázat apoštolům hluboký smysl svého poslání podle proroctví Izaiáše, vztahujícího se na trpícího Služebníka.
Cesta spásy nemůže vést jinudy než znovu cestou zatracení a původní neposlušnost musí být nahrazena bezpodmínečnou poslušností vůči Božímu plánu, který získal konkrétní podobu vtělením. Tím, že Slovo na sebe vzalo lidskou podobu, vstoupilo do proudu dějin, stalo se tělem, musí v plném rozsahu přijmout úděl vložený do lidských událostí. Vidí, jak se odráží v jeho životním příběhu hluboký smysl lidské existence, povolané k darování sebe samého. V tomto daru, který se dokonává v každodenním životě, člověk přináší pravou duchovní oběť.
ORATIO
Vezmi si, Pane, a přijmi
celou mou svobodu,
mou paměť,
můj rozum a celou mou vůli,
všechen můj majetek
a moje vlastnictví.
Ty jsi mi to dal,
tobě to, Pane, vracím zpět,
všechno je tvoje,
nalož s tím zcela podle své vůle.
Dej mi jen svou lásku a svou milost,
to mi postačí.
(Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 234).
CONTEMPLATIO
Synu, nemůžeš mít dokonalou svobodu, dokud úplně nezapřeš sám sebe. V poutech jsou všichni prospěcháři, samolibí, chlípníci, zvědavci a toulaví, kteří stále vyhledávají, co je jim příjemné, a ne co patří k Ježíši Kristu; často si však vymýšlejí a vytvářejí věci, které nemají trvání. Neboť pomine všecko, co nepochází z Boha.
Drž se stručného, ale obsažného slova: Opusť vše, a vše najdeš; zanech žádostivosti a získáš pokoj. Přemýšlej o tom, a když se podle toho zařídíš, porozumíš všemu.
Pane, to není práce na den, ani dětská hra, vždyť v tomto stručném slově je obsažena všechna dokonalost řeholníků.
Synu, nesmíš se ihned odvracet, ani klesat na mysli, když uslyšíš o cestě dokonalosti. Spíš tím máš být povzbuzen k vyšším věcem, po nichž máš alespoň dychtivě toužit. Kéž bys byl takový a dospěl k tomu, abys nebyl samolibý, ale poctivě dbal každého příkazu jak mého, tak i svých představených, které jsem ti ustanovil. Tehdy by ses mi vskutku zalíbil. A celý tvůj život by plynul v radosti a v pokoji.
Je ještě mnoho věcí, které bys měl opustit; jestliže se jich pro mne úplně nevzdáš, nedosáhneš, čeho si přeješ. (Tomáš Kempenský, Následování Krista, III, 32, Česká katolická charita, Praha 1969).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
Dej mi, Hospodine, to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš (srov. Flp 2,5).
Převzato z knihy Lectio divina, kterou vydalo KNA.
VIDEOÚVOD k této neděli.
