2. čtení 1. list Korinťanům 12,3b–7.12–13
Evangelium Jan 20,19–23
Slavnost seslání Ducha svatého představuje naplnění velikonočního tajemství. Lze říci, že energie Vzkříšeného se vylévá na jeho společenství, které díky působení Ducha svatého vyznává Ježíše jako Krista, Božího Syna a Pána (srov. 1 Kor 12,3) a vydává mu svědectví před všemi lidmi.
Proto nám církev předkládá k rozjímání závěr čtvrtého evangelia, kde se popisuje, jak Vzkříšený Kristus daruje Ducha svatého svým učedníkům. V tomto úryvku shledáváme určité naplnění očekávání prostupujícího celým evangeliem – Duch svatý jako Otcova láska sestupuje na Ježíše v podobě holubice v okamžiku křtu, jak to dosvědčil Jan Křtitel, který říká: „Ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‘Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým’“ (Jan 1,32–33). Tato slova vyvolávají očekávání definitivního ponoření Ježíše Krista do Ducha, což vyjadřuje také další výrok evangelisty: „Vždyť ten, kterého poslal Bůh, mluví slova Boží; (Bůh) mu totiž dává Ducha v míře neomezené“ (Jan 3,34).
Ježíš sám o posledním dnu slavnosti Stánků v jeruzalémském chrámu volal: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra“ (Jan 7,37–38; srov. Iz 55,1–3; Ez 47,1–12; Zach 13,1; 14,8). Autor čtvrtého evangelia k tomu se svým výjimečným duchovním porozuměním dodává: „To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl (dán), protože Ježíš nebyl ještě oslaven“ (Jan 7,39). Ještě v řeči na rozloučenou Ježíš opakovaně učedníkům slibuje, že je nenechá osamocené: nemusejí se ničeho obávat, protože Ježíš bude prosit Otce a ten v jeho jménu sešle Ducha Utěšitele, který je naučí všechno a bude je přivádět k plnosti pravdy. Bude jim totiž připomínat celý Ježíšův život a pomůže jim proniknout do hlubiny jeho tajemství, a tak se jeho život stane zdrojem života jejich.
Nyní se toto zaslíbení jasně naplňuje: Ježíš víckrát prorokoval, že bude vyvýšen a oslaven. Když byl vyzdvižen na kříž a pronesl svá poslední slova: „Dokonáno je!“ (Jan 19,30), naklonil hlavu a „odevzdal Ducha“ (dosl. překlad Jan 19,30). Ve čtvrtém evangeliu Ježíš právě v okamžiku svého skonu na kříži jedná více než kdekoli jinde jako Živý, a proto je již nyní naplněn slávou toho, kdo miluje až po nejzazší mez, a právě nyní uděluje definitivní dar, na jehož základě začíná poslední epocha dějin. Ježíš tedy z kříže daruje církvi Ducha svatého, kterou pod ním zastupuje jeho Matka a onen učedník, kterého Ježíš miloval; daruje jej také celému lidstvu, které se vůči němu chová odmítavě a přezíravě. Evangelista to dokládá líčením, jak „jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda“ (Jan 19,34). Krev znamená novou smlouvu a voda odkazuje na dar Ducha svatého...
Ježíš si ale přeje, aby jeho společenství, které bylo v hodině jeho smrti rozptýleno, přijalo dar Ducha svatého s plným vědomím. Proto v den vzkříšení předstupuje před své učedníky, kteří byli uzavření ve svých obavách, staví se do jejich středu a zvěstuje jim svůj pokoj, pokoj, který svět nemůže člověku dát. Nakonec, když jim ukázal stopy svého utrpení, které jako odznaky jeho lásky zůstanou v jeho oslaveném těle navěky, na ně dechne, což je gesto odkazující na skutečnost nového stvoření (srov. Gn 2,7), a praví: „Přijměte Ducha svatého!“ (Jan 20,22). Toto obdarování je ovšem zároveň velkou odpovědností vzhledem k poslání, které Ježíš svěřil své církvi – odpouštění hříchů všem lidem.
Ano, Duch svatý znamená odpuštění hříchů, jak to stojí v jedné liturgické modlitbě. V den Seslání Ducha svatého, když vzpomínáme na celý život Pána Ježíše, jenž vyústil v darování Ducha svatého, musíme vzývat tohoto Ducha, aby do nás vlil svůj největší dar: schopnost konat v každodenním životě konkrétní skutky odpuštění a usmíření. To bude znamením, že žijeme jako tajemně spoluvzkříšení s Pánem, a jsme v dějinách věrohodnými svědky velkolepého daru Ducha svatého.
