1. čtení: Izaiáš 7,10–14
2. čtení: Římanům 1,1–7
Evangelium: Matouš 1,18–24
Bohoslužba slova dnešní neděle se otvírá slavným výrokem proroka Izaiáše: „Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ,Bůh s námi‘).“ Evangelijní úryvek popisuje naplnění tohoto proroctví. Znamením se stala Maria, která ve svém panenství přivedla na světlo světa Ježíše Krista. Evangelista to koneckonců sám komentuje: „To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka.“
Těmito dvěma úryvky Písma jsme tedy byli uvedeni k samotnému srdci Vánoc. Než budeme za několik dnů oslavovat „historické“ Vánoce – památku narození Páně – vstoupíme ještě dnes do rozjímání a slavení „teologických“ Vánoc, tedy do hlubokého významu vánočního poselství. Tajemství Vánoc se dá pojmenovat následovně: Bůh se v Ježíši Kristu stal Emanuelem – „Bohem s námi“. Z Boha na výsostech se stal Bůh blízký lidem, či přímo Bůh pro lidi. Emanuel, to je jeho nové jméno, skrze něž ho budeme nadále znát. Co to vlastně všechno znamená? Vždyť Bůh byl přece s člověkem už od okamžiku stvoření. Byl to však dialog na dálku, který byl realizován skrze proroky. Mezi ním a lidem byla velmi náročná a křehká smlouva. V Kristu vstoupil osobně do dějin lidstva a stal se jedním z nás, aby k nám mohl hovořit a spasit nás zevnitř našeho stavu a naší historie. Smlouva se tak stala „novou a věčnou“; věčnou, protože dvě části – Bůh a člověk – se stali jedinou osobou, jediným nerozděleným a nesmíšeným bytím: Ježíšem Kristem.
Ježíš Kristus je Emanuel, „Bůh s námi“. Pokusme se dobře poznat jméno našeho Spasitele; souhrnně v sobě totiž zahrnuje celou naši víru v něho. Ježíš je emmanu, tedy „s námi“; je jedním z nás, naším bratrem, „člověk z rodu Davidova“, jak říká Pavel v dnešním druhém čtení. Ježíš je však také El, tedy „Bůh“. Je lidským synem, ale také Božím synem. Kdyby byl pouze „s námi“, ale nebyl „Bohem“, nemohl by nás spasit, nebyl by Pánem dějin a lidstva. Kdyby byl pouze „Bohem“, ale nebyl by „s námi“, jeho spása by se nás nedotýkala; zůstal by neznámým Bohem, vzdáleným lidskému očekávání a nadějím. V tom tedy spočívá křesťanské tajemství, které se o Vánocích s novým jasem rozsvěcuje a je opětovně potvrzováno.
V církvi můžeme zaznamenat období, kdy kultura značně komplikovala možnost přijetí, že Ježíš byl skutečně „s námi“, tedy jako člověk s lidmi, spjatý s narozením, bolestí a konečně také se smrtí (doketismus). V současnosti se situace obrátila. Lidé dneška jsou nadšení a obdivují člověka Ježíše. „Je to muž, ne Bůh,“ zpívá Maří Magdaléna v muzikálu Jesus Christ Superstar, a tím vyjadřuje pocity mnoha moderních čtenářů evangelia. To, co je pro člověka dneška obtížné přijmout z evangelia, je právě skutečnost, že je víc než jen člověk; je také Bůh.
My křesťané bychom se neměli nechat těmito pohledy ani pohoršit, ani se urazit nad nepochopením. Kdo miluje a obdivuje v Ježíšovi pouze jeho lidství, jistě dojde dříve či později k odhalení, že se v něm skrývá něco více než jen jeho bytí člověkem nebo prorocké poslání. Nesmíme ani ustoupit, ani couvnout před uznáním plného lidství našeho Spasitele, jenom protože se někteří lidé u tohoto bodu zastavili. Více než kdokoli jiný věříme, že on byl skutečným člověkem jako my, i když samozřejmě bez hříchu, člověkem, který poznal strádání, únavu, strach, snad i pochybnosti a s jistotou úzkost a bolest. Nemůžeme se však zastavit v tomto bodě. Už v době jeho života se kolem něj pohybovali lidé, kteří ho považovali jednoduše za proroka. Od svých učedníků však Ježíš požadoval něco víc: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,15).
Na tuto věčně aktuální otázku církev odpovídá slovy apoštola Petra: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16), tedy ty jsi „Bůh s námi“.
Je však skutečně i dnes Ježíš „Bohem s námi“, nebo jím byl pouze po krátkou periodu třiceti let, od svého narození z Marie v Betlémě po svou smrt na kříži? – Ano, je jím i dnes. „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20), řekl. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14), postavilo svůj stan uprostřed nás, napsal Jan. Ježíš je stále „Bohem s námi“. Skrze své vzkříšení otevřel novou epochu svého přebývání na tomto světě: je zde duchovně, neviditelně, ale přesto skutečně. Ježíš je i naším současníkem.
Před touto jistotou víry je jedinou možnou odpovědí člověka radostné zvolání po vzoru apoštola Pavla: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ (Řím 8,31.35). Skutečně je zde někdo, kdo by nás od něj mohl odloučit, a tento „někdo“ jsme my samotní. Je v naší moci obrátit se k Ježíšovi zády, žít tak, jako by nikdy neexistoval a nikdy nepřišel, jako by nám nikdy nic neřekl. Žít sami pro sebe, jak říká svatý Pavel, a ne pro toho, kdo pro nás zemřel a byl vzkříšen (srov. 2 Kor 5,15). Nijak nám neprospěje, že je Bůh s námi, pokud my odmítáme být s ním, být na jeho straně. Z tohoto důvodu jsou Vánoce rovněž časem, kdy má křesťan příležitost si opětovně připomenout své morální závazky: „Ecce nunc tempus acceptabile,“ říká ještě jednou Apoštol: „Hle, teď je ta ,doba příhodná‘!“ (2 Kor 6,2).
Ježíš Kristus zůstává stále Emanuelem, „Bohem s námi“. Je zde však okamžik, kdy se jím stává zvláštním způsobem: svátostně a reálně. Tento okamžik právě teď, při slavení naší eucharistie, nastává. Ježíš se zpřítomňuje, aby mohl být s námi jako náš pokrm. „Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě?“ (Žl 24,3) jsme společně zpívali v responzoriálním žalmu a spolu s žalmistou jsme odpovídali: „Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce“ (Žl 24,4). My asi nemáme naprosto nevinné ruce a čisté srdce, abychom se mohli přiblížit k Pánově oltáři, ale nabídneme mu alespoň pokorné a zkroušené srdce, kterým Hospodin nikdy nepohrdne.
Převzato z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
