Izaiáš 50,5–9a;
List Jakubův 2,14–18;
Marek 8,27–35
LECTIO
K prvnímu čtení:
Dnešní čtení je součástí „Třetí písně Hospodinova Služebníka“ (Iz 50,4-11). Tajemná postava „služebníka“ (v původním významu je jím buď někdo z proroků, nebo celý izraelský národ) se nám představuje v podobě věrného služebníka. Hospodin jej obdařil schopností slyšet jeho slovo (v. 5), s nímž se na něj den co den obrací, a ohlašovat je svým současníkům, kteří už nemají sílu žít a ztratili důvěru k Bohu (v. 4). Věrnost Hospodinova Služebníka naráží na odpor těch, k nimž byl poslán. I když na tohoto tajemného služebníka doléhá bičování, urážky (trhání vousů), pohanění a plivání, on necouvá nazpět (v. 6), protože má jistotu, že Hospodin je mu nablízku.
V síle své pevné důvěry odhodlaně čelí svým nepřátelům (v. 7), a dokonce je vyzývá na soud (v. 8). Hospodin mu pomáhá (v. 9a) a postará se o jeho ospravedlnění (v. 8a). Všechny zvrácené snahy obžalovat a odsoudit tohoto služebníka přijdou vniveč (v. 8b.9a), neboť svědkem a ručitelem jeho spravedlnosti a nevinnosti je sám Hospodin.
Ke druhému čtení:
Apoštol Jakub varuje adresáty svého listu, že mezi Božím slovem, kterému nasloucháme a na které odpovídáme vírou, a naším každodenním životem nesmí být rozpor. Jinak riskujeme, že nedojdeme spásy (v. 14), a navíc se utápíme ve falešné jistotě, že jsme již dosáhli spásy, avšak ve skutečnosti směřujeme ke smrti.
Dnešní úryvek je občas chápán jako protiklad Pavlovy teologie, podle níž lze přijmout spásu jedině na základě víry. Ve skutečnosti je třeba číst rázné Jakubovy argumenty jako upozornění těm, kteří slova svatého Pavla radikalizují a překrucují a kteří tvrdí, že náš vztah k Bohu se vyčerpává pouze na rovině vnitřního přilnutí k němu. Opravdová víra se ale musí zákonitě projevovat konkrétními skutky lásky, protože to je jediný pravý způsob vyjádření naší poslušnosti vůči Božímu slovu. Bez těchto konkrétních projevů naše víra nepřináší ovoce a je zavádějící – je to pouhá iluze (v. 17). Stejně tak nevěrohodné, ba dokonce cynické, by bylo omezit svou lásku na pouhá slova, ale odmítat poskytnutí konkrétní pomoci těm, které máme rádi (v. 15n). V tomto bodě je učení svatého Jakuba v naprostém souladu s Ježíšovým podobenstvím o posledním soudu, zachyceným v Matoušově evangeliu (srov. Mt 25,31-46): Ježíš uznává za své učedníky ty, kdo vyšli vstříc potřebným, opuštěným a znevažovaným, i když výslovně nevěřili, že v nich je přítomen on sám. Ve svém prvním listě to apoštol Jan vyjadřuje slovy: „Nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“ (1 Jan 3,18). Víra se musí vtisknout do konkrétního života lásky, jinak by to nebyla žádná víra. Z konkrétních skutků lze vyčíst víru toho, kdo je (ať už vědomě, nebo bezděčně) koná, ale v opačném směru to neplatí (v. 18). Spása je Boží dar, který je možné přijmout tím, že člověk uvěří Bohu a svými skutky na tento dar odpovídá. „Ne každý, kdo mi říká: ‘Pane, Pane!’, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce“ (Mt 7,21).
K evangeliu
Dnešní evangelní čtení je závěrem první poloviny Markova evangelia. Skrze vyprávění o Ježíšových skutcích a slovech, jimiž své jednání doplňuje, nás chtěl evangelista Marek přivést k odpovědi na základní otázku ohledně identity Ježíše, jehož „jméno se stalo známým“ (Mk 6,14). V této chvíli se Ježíš výslovně ptá: „Za koho mě lidé pokládají?“ (v. 27). Skupinka jeho učedníků reaguje na mesiánská očekávání izraelského národa a informuje Ježíše, že jej lidé považují za Jana Křtitele, za Eliáše (který se měl navrátit před příchodem Mesiáše: srov. Mal 3,1) nebo za jednoho z proroků, kteří už v izraelském národě tak dlouho chyběli.
Na přímou otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ (v. 29) odpovídá Petr, prototyp Ježíšova učedníka, vyznáním své osobní víry, že Ježíš je Kristus, to znamená „mesiáš“, „spasitel“. Na Ježíšových skutcích, o kterých Marek hovoří v prvních osmi kapitolách svého evangelia, můžeme poznat, že se naplňují mesiánská proroctví. To je tedy odpověď na první část titulu, jímž Marek označil Ježíše na začátku své knihy (srov. Mk 1,1b), a v následujícím vyprávění se evangelistova pozornost zaměří na druhou část úvodního titulu: „Boží Syn“ (Mk 1,1c). Hned v úvodu této druhé části Markova evangelia Ježíš upozorňuje, že svou mesiánskou důstojnost neprožívá ve znamení slávy a úspěchu, ale jako ponížení a utrpení (v. 31). Vrcholem pak bude vyznání víry pronesené ústy pohanského setníka (srov. Mk 15,39).
Petr, který na tato Ježíšova slova bezprostředně reaguje (v. 32), se nyní stává prototypem člověka, který se řídí jinou logikou, než si zvolil Bůh, a jako satan (odpůrce) se vzpírá Božímu plánu. Je proto důrazně vyzván, aby se vrátil na své místo, které je za Ježíšem, jediným Učitelem (v. 33). Vzápětí Ježíš všechny své učedníky seznamuje s tím, co je nezbytně třeba, aby jej mohli následovat: úplně změnit smýšlení, rozbít falešný obraz, který jsme si vytvořili o Bohu, vzdát se hodnot, o něž jsme dosud usilovali, jít v Ježíšových stopách a nestavět svůj život na sobectví nebo požitkářství, ale chápat jej jako dar (v. 34n).
MEDITATIO
Kým je pro mě Ježíš? Dnes tuto otázku klade Ježíš každému z nás, protože jeho dnešními učedníky jsme my. Už jsme s Ježíšem něco prožili a dnes máme vyjádřit, kým pro nás Ježíš vlastně je. Ve své odpovědi se můžeme uchýlit k nějaké neškodné frázi z katechismu nebo se můžeme pokusit zaujmout nějaký přijatelnější postoj, abychom si příliš nezadali: Ježíš je Pán, Ježíš je velikán, Ježíš je ochránce chudých...
Kým je pro mě Ježíš? Každá odpověď zavání prázdnotou, pokud se nedotýká mého vlastního života a nevyjadřuje mou ochotu navázat s Ježíšem osobní vztah. Ježíš je opravdu Boží Syn, který se stal člověkem a zjevil nám, jakou lásku má Bůh Otec ke všem lidem, zvláště k těm, kdo nemají žádné zastání. Uznat ho, přijmout a vzývat jako Pána má význam jedině za předpokladu, že se opravdu vydáme na cestu jeho následování. Ježíš nám daruje a zjevuje lásku, která dává za druhé život a která i za cenu sebevětších obětí zůstává věrná. Ježíš je skutečně naším Pánem, opustíme-li své malicherné plány, přijmeme-li jeho plán a nenecháme-li se ovlivňovat smýšlením dnešní doby, která se zcela zaměřuje na okamžitý zisk a na uspokojení sobeckých tužeb člověka.
Pravdu o věrohodnosti našeho rozhodnutí pro Ježíše a o věrohodnosti naší odpovědi na otázku, kým je pro nás Ježíš, dosvědčují naše skutky.
ORATIO
Odpusť mi, Pane Ježíši: opět jsem se bál, že budu odmítnut a vystaven posměchu, a tak jsem raději opustil tvou cestu a začal jsem pošilhávat po tom, čím si získávají úspěch a vítězství lidé tohoto světa. Ty sis zvolil cestu lásky, a proto se ti lidé vysmívali, nechtěli v tebe uvěřit a nakonec tě zabili. Tys nás však nikdy nepřestal milovat a lásku, kterou jsi nám zvěstoval, jsi také konkrétně naplňoval ve svém jednání. Z pohledu tohoto světa jsi byl poražen, ale za tichého jarního svítání jsi vstal z mrtvých. Říkáš, že jedině láska přináší spásu a jedině víra vede k vítězství nad veškerou zlou vůlí a nad tyranským sobectvím.
Odpusť mi, Pane Ježíši, když o své víře jen mluvím a stále se vymlouvám, že „to tak dnes dělají všichni“, místo abych se snažil jít po tvých cestách a mohl zakoušet radost z toho, že mohu darovat svůj život pro dobro svých bližních.
CONTEMPLATIO
Kdo se osvobodil od starého člověka a od jeho skutků, zřekl se sám sebe a může prohlásit: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Bere na sebe svůj kříž a pro tento svět je ukřižován. Každý tedy, kdo na sobě ukřižoval tento svět, následuje ukřižovaného Pána. Když se Petr pohoršoval nad předpovědí Pánovy smrti, byl přísně pokárán. Učedníci jsou pak vybídnuti, aby se zřekli sami sebe, vzali na sebe svůj kříž a následovali svého Mistra jako ti, jejichž život se neustále pohybuje na hranici smrti.
Po hořkých slovech připojuje Pán slova radostná: „Syn člověk přijde ve slávě svého Otce se svými anděly.“ Bojíš-li se smrti, nepřeslechni poselství o slávě toho, který zvítězil. Máš-li strach z kříže, slyš, jakou čest mu prokazují andělé. Pán pak připojuje: „Tehdy odplatí každému podle jeho skutků.“ Není žádný rozdíl mezi židy a pohany, muži a ženami, ani chudými a bohatými, protože nebudou souzeni lidé, ale jejich skutky (Jeroným, Komentář Matoušova evangelia, Řím 1969, 167n).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky?“ (Jak 2,14).
Převzato z knihy: Lectio divina
Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo KNA
