1. čtení: Exodus 34,4b–6.8–9
2. čtení:2. Korinťanům 13,11–13
Evangelium: Jan 3,16–18
V neděli po Seslání Ducha svatého křesťané na Západě slaví tajemství Boží trojjedinosti, slavnost Boha Otce, Syna a Ducha svatého; Boha, jenž je společenstvím, které nezůstává do sebe uzavřené a otvírá se nám lidem jako absolutní budoucnost. Je na nás, jak odpovíme na tento nevýslovný projev lásky. Jak je to v křesťanství obvyklé, naše rozjímání o Bohu vychází od člověka Ježíše Krista, jenž je Jednorozený Syn, který nám Boha celým svým životem vypravoval (srov. Jan 1,18).
Církev nás k pohledu na toto tajemství vybízí především krátkým evangelijním úryvkem, který nacházíme ve třetí kapitole evangelia svatého Jana. V předcházejících verších se líčí dialog mezi dvěma mistry, mezi farizejem Nikodémem a Ježíšem, Mistrem, jenž přišel od Boha (srov. Jan 3,2). Debatují o obtížné a klíčové otázce: o možnosti skutečného nového zrození člověka. Ježíš tvrdí, že k tomu může dojít jedině „shůry“ (srov. Jan 3,3), tedy díky působení Boží moci. Nikodém to ale nedokáže pochopit… Podle Ježíše je onou mocí Hospodinovou Duch Boží, protože je to On, kdo může způsobit nové narození člověka (srov. Jan 3,5–8). Jeho další obraz se na první pohled zdá poněkud záhadný: aby byl Duch svatý Hospodinem vylit na lidstvo, je třeba, aby on, Syn člověka, byl vyvýšen tak, jako Mojžíš vyvýšil hada z bronzu v době putování Izraele po poušti (srov. Nm 21,4–9). Když lid pohlédl na tento výjev, byl zachráněn od smrti po uštknutí jedovatých hadů. Stejným znamením záchrany, jako byl tento had z bronzu, bude Syn člověka, až bude vyvýšen ze země, a tak každý, kdo v něho věří, bude mít věčný život (srov. Jan 3,14–15).
Co ale znamená ono „být vyvýšen“? Určitě se jedná o vyzdvižení ze země, což v Ježíšově případě znamená přibití na dřevo kříže (srov. Jan 8,28). Znamená to však také povýšení od Hospodina (srov. Jan 12,32), které se Ježíše bude týkat v jeho slávě, když vyjde plně najevo, že je Pán. Stojíme zde před ústřední zvěstí naší křesťanské víry, vyjádřené v janovské terminologii, která tímto způsobem popisuje jak Ježíšovo utrpení a smrt, tak jeho vzkříšení a oslavení. Proto zde evangelista přeruší vyprávění a komentuje Ježíšovy výroky jakýmsi evangeliem v evangeliu: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Celým svým životem přinášeným v oběť až do okamžiku smrti ve svobodě a z lásky k nám, když putoval mezi námi lidmi a všem prokazoval dobro v síle Ducha svatého (srov. Sk 10,38), nám Ježíš vypravoval, že „Bůh je láska“ (srov. 1 Jan 4,8.16). Zároveň nám v konkrétnosti lidského života ukázal milost, díky níž Hospodin rozhodl, že pošle do světa svého jednorozeného Syna, a tak se bezvýhradně vydal nám lidem. Proto také autor čtvrtého evangelia může pokračovat: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,17). My sami nad sebou pronášíme soud, když buď přijímáme, nebo odmítáme lásku (srov. Jan 3,19), kterou prožíval náš Pán Ježíš Kristus…
Jiným způsobem Jan tuto skutečnost vyjadřuje ve svém prvním listu, který je tak nejlepším komentářem dnešního evangelia: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy…. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,9–10.13–14).
Ano, láska přichází od Hospodina a zasahuje lidi, ne naopak: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás!“ (1 Jan 4,19). Proto se od nás žádá, abychom sami sebe uznali za stvoření, která jsou milována Bohem v síle jeho Ducha svatého, abychom věřili v jeho lásku (srov. 1 Jan 4,16), která se definitivním způsobem projevila v jeho Synu Ježíši Kristu. Pokud tuto lásku přijmeme, budeme s to ji uskutečňovat svým životem tak, že budeme milovat jeden druhého. Tak se může Boží láska projevovat v dějinách spásy. Jak se zpívá v pradávném hymnu církve: „Kde je opravdová láska, tam je přebývá Bůh!“
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
