1. čtení 2. kniha Makabejská 7,1–2.9–14
2. čtení 2. list Soluňanům 2,15 – 3,5
Evangelium Lukáš 20,27–38
Po svém mesiášském vstupu do Jeruzaléma se Ježíš odebírá do Chrámu, který reprezentuje srdce smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Zde ho představitelé různých náboženských uskupení, kteří jsou stále více podrážděni kvůli autoritě, s níž Ježíš vystupuje, jsou odhodláni zahubit (srov. Lk 19,47). Z uvedeného důvodu se tito lidé Ježíše dotazují na různé věci, aby ho přistihli v bludu. Dnes nám evangelium předkládá spor o vzkříšením z mrtvých, protože právě tuto otázku položili Ježíšovi saduceové, mocní kněžští představitelé židovské vládní vrstvy.
Saduceové, kteří na základě pouze literární interpretace Tóry popírali existenci jakéhokoli vzkříšení, kladou Ježíšovi v dnešním evangelním úryvku otázku tak, aby zesměšnili názor každého, kdo ve vzkříšení věří. Odvolávají se krkolomným způsobem na Písmo svaté a citují přitom takzvaný levirátní zákon (srov. Dt 25,5–6). Podle tohoto ustanovení Tóry platí, že pokud nějaký muž zemře, aniž by měl potomstvo, vdovu po němu si musí vzít za ženu bratr zesnulého, aby svému zesnulému příbuznému zplodil potomka, který ponese jméno zesnulého, aby nevymizelo jeho jméno ze společenství vyvoleného národa. Saduceové převracejí tento předpis, který je zaměřen na život, a uměle vytvoří groteskní kauzu o sedmi bratřích, kteří zemřou, aniž by zanechali potomstvo, přičemž postupně vstoupili do manželství s jednou jedinou ženou. Pak se zeptají: Komu bude ta žena patřit po vzkříšení z mrtvých?
Ježíš se nenechá pokoušet polemickým duchem, s nímž za ním přicházejí saduceové, a proto v odpověď vybídne své tazatele, aby Písmo vnímali mnohem hlubším způsobem. V dané souvislosti tvrdí, že sexualita, na které ovšem už od stvoření spočívá Boží požehnání (srov. Gn 1,28), je čímsi přechodným, neboť je spjata s pozemským životem lidských bytostí, je pouze znamením transcendentní skutečnosti, svou věrností symbolizuje manželskou povahu smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem a následně s lidstvem (srov. Oz 2,18–22; Ef 5,31–32)! Tělesné plození nezajišťuje věčný život, jenž je darem pocházejícím z Boží moci. To znamená, že „ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení“ (Lk 20,35–36). Vzkříšení tedy budou v plném společenství s Hospodinem v jeho věčném Království…
Ježíš následně sestupuje na půdu interpretace Písma svatého. Nezkoumá Písma tak, že by chtěl obraz Boha uzpůsobovat lidským zájmům, ale vychází z Boží vůle, která se projevuje v jeho zákonech, a pravě tak nachází doklad o vzkříšení z mrtvých v samotném srdci Tóry, tedy tam, kde se Bůh zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři a představuje se mu slovy: „Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův“ (Ex 3,6). Ježíš tím chce naznačit, že Bůh byl strážcem a osvoboditelem praotců, a to nikoli pouze v době jejich pozemského života, protože jeho věrnost se nenechává přemoci smrtí, a proto praotce nenechává v její moci. Ježíš pak uzavírá stěžejním výrokem: „On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho“ (Lk 20,38). Všichni žijí pro něho už nyní a za hranicemi tělesné smrti také. Ano, smlouva, kterou Bůh s člověkem uzavírá, je věčná, a proto smrtí nemůže končit. Bůh miluje člověka láskou, jež je silnější než smrt, a proto člověk, který žije pro Hospodina, žije věčně jako vzkříšený Boží mocí!
Skutečným problémem není tedy to, aby si lidé kladli zbytečně zvídavé otázky ohledně vzkříšení a věčného života v Božím království. Podstatné je spíše to, aby si člověk kladl otázku: Pro koho a pro co žiji tady a teď? Jinými slovy, jsem schopen milovat a jsem ochoten přijímat to, že jsem milován? – Právě na tyto otázky uměl Ježíš velmi dobře odpovídat, neboť plně věřil tomu, že ho Bůh miluje, a tak byl schopen milovat Boha a lidi až po nejzazší mez. A právě díky naplňování této lásky ve svém každodenním životě dospěl k jednoznačnému přesvědčení ohledně vzkříšení z mrtvých, které také ostatním zvěstoval. Lze rovněž říci, že to byla Ježíšova láska, jež se ukázala být silnější než smrt, což se jasně projevilo právě v Ježíšově vzkříšení z mrtvých. Ano, věřit ve vzkříšení z mrtvých je otázkou lásky, jedná se tu o víru v lásku (srov. 1 Jan 4,16), v onu lásku, kterou prožíval Ježíš Kristus a která přivede i nás spolu s ním k věčnému životu.
