Bůh nás miluje! (4. neděle postní B)

Dnešní neděle se podle úvodního verše vstupní antifony latinsky nazývá Laetare, což znamená „radostná“ nebo „veselá“. Také texty dnešních čtení se nám snaží „vštípit“ radost. Je možné, aby nám liturgie radost „vštípila“? Je vůbec možné někomu „vštípit“ radost?

Liturgie si vybrala správnou cestu a jednoduše nám postavila před oči samotný motiv a zdroj naší radosti: Bůh nás miluje!

Druhé čtení: „Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem.“

Evangelium: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“

Chceme se dnes chopit této jedinečné příležitosti nabízející rozjímání o lásce Boží, která je duší celé Bible, a to i za cenu, že necháme stranou další témata, jež nám dnešní čtení předkládají (ta se však v námi vybrané otázce pochopitelně odrazí). Bůh nás miluje! – To je skutečně ta nejprostší věta, jakou si vůbec můžeme představit – podmět, přísudek a zájmeno – přináší však tu nejobsáhlejší myšlenku, kterou vůbec může člověk uchopit: Bůh, člověk a ve vztahu mezi nimi láska!

Boží láska je skutečností naprosto jedinečnou a nedělitelnou, jako ostatně sám Bůh. Přesto se nám dávala poznat konkrétně v posloupnosti činů, znamení a událostí, které označujeme jako „dějiny spásy“. Jsme proto schopni v historické posloupnosti sestavit tento „rozvoj“ Boží lásky k nám.

První etapa nás přivádí k samotné Boží věčnosti, tedy mimo čas a dějiny, a vyjadřuje ji věta: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). Bůh je sám v sobě láskou, a to ještě před jakýmkoli jiným poznáním, jehož by o něm mohlo dosáhnout stvoření. Je zcela zjevné, že v této etapě zatím my lidé nejsme přítomni; Bůh nemá nikoho jiného k milování než sebe sama. Víme, že Bůh, přestože je jeden jediný, není žádným samotářem, a to ani v této etapě, která předchází stvoření. Má u sebe svého Syna, svůj dokonalý obraz, jenž miluje a od něhož je tato jeho láska opětována takovou silou, že utváří třetí osobu – Ducha Svatého. Již „na počátku“ tedy existuje Boží láska, která je nestvořená, trinitární a neproniknutelná.

Ani tehdy jsem však Bohu nebyli neznámí ani nepřítomní: „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa“ (Ef 1,4). V jeho lásce jsme již byli přítomní a obsažení jako stvoření ještě ukryté v lůně a myšlence toho, kdo mu dal vzniknout, a očekává, kdy se dostane na světlo.

Druhou etapou je stvoření. Stvoření je v podstatě zjevením skryté lásky a prvním zásadním krokem Boží lásky ke stvořením; tímto krokem je uvádí v existenci a dává jim život. Můžeme se pokusit ukázat to na příkladu lásky dvou tvorů, ze které se rodí nový život. Každé srovnání však při pokusu o vyjádření Boží lásky pokulhává.

Stvoření je aktem lásky. Při slavení liturgie se setkáváme ve čtvrté eucharistické modlitbě s výkladem teologické myšlenky vlastní celému křesťanstvu: „Všechno jsi stvořil a naplňuješ svým požehnáním, a všem dáváš své světlo a radost… Všechna svá díla jsi učinil v moudrosti a lásce.“ Bůh tvoří, aby dále šířil svou lásku, protože dobro je diffusivum sui; potřebuje se šířit a zjevovat se. Bohu nestačilo milovat sebe sama, ale chtěl milovat a být milován někým, kdo by nebyl jím samým a ve vztahu k němuž by láska získala nový charakter – stala by se svobodnou a nepodmíněnou (což pouze ve vztazích trinitární lásky nebylo možné). Kdybychom zkoumali z náboženského hlediska, v čem se nachází ta poslední skutečnost člověka, kde má člověk svou podstatu a poslední důvod existence, pak zjistíme, že je to právě Boží myšlenka lásky, která dostává vnější tělesnou podobu.

Mezi proroky nachází tato Boží láska své nepřekonatelné opěvovatele. Bůh dal některým lidem (například proroci Izaiáš, Jeremiáš, Ozeáš) ohromné srdce naplněné energií, citlivé ke každému odstínu lásky, aby zjevili lidem něco z jeho bezmezné a nepochopitelné lásky. Proroci udělali to nejlepší, co mohli dokázat. Využili těch nejsilnějších obrazů, jež znali: lásku otce a matky k vlastnímu dítěti (srov. Iz 1,2; 49,15–16: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece nezapomenu!“; Oz 11,4: „Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky; byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst“) a lásku ženicha k nevěstě a muže ke své ženě (Iz 62,5n: „Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe“; srov. také Jer 2,2; 31,21n; Ez 16,8nn; Oz 2,21).

Tato láska je věčná a naprosto dokonalá („Věčnou láskou jsem tě miloval“; Jer 31,3), ale setkáváme se s ní i v různých jiných odstínech, například v rozbouřené atmosféře, jež doprovází každou skutečnou lásku, je-li v ohrožení. Je to láska, která Bohu „hýbe nitrem“, když vidí pohromy, které si člověk sám způsobil (srov. Jer 31,20); je to žárlivá láska, která naprosto nepřipouští jiné soupeře. Z toho vychází také neukončitelná válka proti všem „cizím bohům“, jejich modlám a oltářům: „Tvůj Bůh je Bůh žárlivý“ (Dt 4,24).

Tyto charakteristiky známe i v případě lidské lásky, popravdě řečeno, právě z ní byly vyvozeny a vztáhnuty na Boha pouze analogicky (Bůh totiž evidentně není otrokem svých vášní). Existuje však jeden aspekt, který je výlučným znakem Boží lásky – nepodmíněnost. Každá lidská láska, dokonce i ta zjevně a naprosto nezištná (láska maminky nebo snoubence), má ve skutečnosti určitý egoistický aspekt hledání sebe sama. Člověk se v podstatě realizuje v lásce a v lásce nachází také své štěstí; Bůh, když miluje, neutváří sám sebe, ale uskutečňuje a tvoří. Jeho láska je čistou milostí a rozlévá se pro nás nepochopitelným způsobem.

Třetí etapa završuje všechny předchozí: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“ Třetí etapu Boží lásky k člověku můžeme tedy pojmenovat „Ježíš Kristus“. Ježíš je láskou Boží, která se stala tělem; v něm je možné se přímo dotknout Boží lásky, jež se zjevuje: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho“ (1 Jan 4,9).

Ježíš se však nespokojil s tím, že by měl být pouze důkazem nebo zpředmětněním Boží lásky k lidem; miloval nás svým jedinečným způsobem – láskou božskou i lidskou, protože byl Bohem i člověkem; láska Boží se v něm také zosobnila: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás“ (Jan 15,9); „Vy jste moji přátelé“ (Jan 15,14); Kristova láska přesahuje všechno poznání (srov. Ef 3,19).

V Ježíši se Boží láska přizpůsobila našim lidským podmínkám, v nichž je pro lásku zapotřebí, aby viděla, cítila, mohla se dotknout a vedla dialog. Sic Deus dilexit („tak Bůh miloval“): konečně víme, jak miluje Bůh! Ježíšova láska k lidem je velmi silná, mužná i něžná zároveň, stálá a jde až k té nejzazší životní zkoušce. Poněvadž nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá život za milovanou osobu (srov. Jan 15,13). On skutečně daroval svůj život! Jeho láska je velmi taktní a plná lidskosti; jen se opět podívejme, jakým způsobem se choval k ženám, s jakou citlivostí se skláněl k jejich ponížení, aniž by chtěl jakkoli zahalovat zlo daného jednání; jak miloval své učedníky; jak měl rád děti, nemocné, chudé nebo ty, kterých se v tehdejší době nesmělo ani dotýkat (označovali se jako „lid země“). Skrze lásku je proměňuje, dává jim růst a osvobozuje (Samaritánka, Maří Magdaléna). Před Lazarovým hrobem se o něm lidé vyjádřili slovy: „Hle, jak ho miloval!“ (Jan 11,36).

Čtvrtá etapa Boží lásky (a taktéž dějin spásy) nás přivádí až k našim dnům a jmenuje se „Duch Svatý“.

Láska Boží, která se zjevila v Ježíši Kristu, zůstává mezi lidmi a oživuje církev skrze Ducha Svatého. Kdo je to vlastně Ducha Svatý? Jedná se o vzájemnou lásku mezi Otcem a Synem, jež se po vzkříšení rozlila mezi věřící jako vůně, která se rozšíří z rozbité alabastrové vázy a naplní dům: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5); „Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha“ (1 Jan 4,13).

Bez daru Ducha Svatého by onen velký „důkaz lásky“ Boží, jímž byl Ježíš Kristus, zůstal pouhou historickou vzpomínkou, stále více se vytrácející a během staletí postupně pohasínající. Duch Svatý činí z této lásky stále aktuální skutečnost vztahující se k dnešku i ke všem dnům dějin světa. Také v tom, či spíše především v tom, je Duch Svatý živoucí památkou Ježíše Krista.

V případě této lásky nejde jen o nějaký subjektivní prchavý vjem, který se rychle vytratí; je to něco mimořádně objektivního a konkrétního. Jde dokonce o určitou osobu. V Novém zákoně je nám tato osoba představena jako Utěšitel dávající pokoj, sílu, odvahu nebo právě útěchu a podporu. Je „Duchem lásky“. Bývá označován i jako „nové srdce“, „srdce z masa“, protože jeho přítomnost nás láskou nejen zahrnuje, ale také nás uschopňuje milovat (milovat novým způsobem Boha a bratry). On je nyní tím, kdo uskutečňuje někdy groteskní až nemožnou lidskou věrnost; jedině se zárukou jeho přítomnosti může věřící dodržovat přikázání, může „odpovídat“ na Boží lásku, což před Kristem nebylo možné.

Nastínili jsme zjevení Boží lásky člověku, její pomalé šíření v dějinách až k dnešnímu životu církve. Co k tomu dodat? Jak na tuto nabídku odpovíme? – Existuje celá řada možných reakcí; jednu možnou cestu popisuje svatý Bonaventura následovně: „Sic nos amantem quis non redamaret“; tady jde o výměnu – „Začít opětovně milovat Boha, který nás miloval.“ Tuto perspektivu ovšem opustíme. Druhá reakce se dá vyjádřit slovy svatého Jana: „Když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat“ (1 Jan 4,11); nicméně i tuto perspektivu nebudeme v tuto chvíli rozebírat.

Před tím vším právě jmenovaným existuje něco, co vystupuje do popředí, a samotný Jan na to poukazuje: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám!“ (1 Jan 4,16). Dá se říci, že to je ta nejúžasnější a současně nejobtížnější skutečnost na světě! Je jen málo těch, kdo mohou pravdivě zopakovat tuto větu.

Ve světě je stále těžší uvěřit v lásku. Tak mnohé zrady, tak četná zklamání… Ten, kdo jednou zakusil zradu nebo zranění, má strach milovat i být milován, poněvadž na vlastní kůži zná, jakou bolest působí být podveden. Ve vztahu k Bohu je to pak ona hrozná námitka, která poukazuje na existenci zla a bolesti, a to zvláště bolesti nevinných. O toto téma jsme hovořili před dvěma týdny. Zástup těch, jimž se nedaří uvěřit v Boží lásku, či dokonce nevěří v žádnou lásku, se stále více rozrůstá. Svět a život vstupují – nebo zůstávají – do doby ledové, neboť bez víry, že nás Bůh miluje, se člověk jeví – jak už bylo řečeno – jako „vášeň bez užitku“ (J.-P. Sartre). Vědci přebírají slova filozofů a hovoří o světě jako o „rozbořeném mraveništi“ (J. Rostand): skrze kosmický chlad se nedá předat vůbec nic. Vše je určeno svou povahou ke vstupu do ticha a člověk není ničím jiným než dílem stvořeným na pláži mořskou vlnou, které zase následná vlna smaže.

Křesťan musí napomoci ke zbourání tohoto hrozného příkrovu, jenž stále vede k pokušení pokrýt zemi; ostatně je to jeho povolání. Může to udělat z toho důvodu, že už nic nemusí objevovat on díky své inteligenci nebo fantazii; tato láska nám byla „vlita“ do srdce při křtu. Musíme ji jenom v sobě uvnitř či v církvi odhalit a pak o ní svědčit před světem.

Jde o rozhodující okamžik dějin spásy, v němž člověk nebo lépe řečeno společenství, pohnuti Duchem Svatým, říkají stejná slova, která my za malou chvíli vyslovíme: „Bůh nás miluje a my věříme v lásku!“