Jeremiáš 33,14–16;
1. Soluňanům 3,12 – 4,2;
Lukáš 21,25–28.34–36

Dnešní nedělí vstupujeme do nového liturgického roku a současně se vydáváme na naše každoroční putování k oslavě Vánoc. Směřujeme k tomu, „který přichází“. Boží slovo žalmové odpovědi v nás probouzí postoj, který je příhodný pro danou dobu: „K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši“ a Ježíš v evangeliu říká: „Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“ Advent musí začínat pozvednutím naší duše; jsme vyzýváni k tomu, abychom zapomněli na minulost a obrátili náš zrak dopředu k budoucnosti, k novému dobrodružství milosti, protože každý liturgický rok, který začíná po Ježíši Kristu, je „rokem milosti“.

Obraťme teď ale naši pozornost přímo k biblickým čtením, abychom mohli zakusit, čím nás podněcují ve vztahu k tomuto očekávání. Projdeme čtení z hlediska jejich vztahu k době života Ježíše, poněvadž toto řazení je obvykle odlišné od liturgického pořadí jejich čtení. Námi zvolené řazení bude následující: první, třetí a druhé čtení, tedy Starý zákon, Ježíšova doba (evangelium) a doba církve (Pavlův list).

První čtení zachycuje krátký úryvek proroka Jeremiáše: „Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu.“ Zjevuje se nám stálé schéma Božího jednání: Bůh již předem slibuje to, co chce uskutečnit, a věrně uskutečňuje, co přislíbil. Mystérium Boží je tudíž stále „staré i nové, staré svou podobou, nové svou skutečností“ (Meliton Sardský). Do tohoto prostoru mezi příslibem a jeho uskutečněním je pro člověka umístěna možnost naděje a pro Boha možnost věrnosti. Proč Bůh jedná právě tímto způsobem, proč je každý jeho zásah připravován tak dlouho předem? To aby člověk stojící před novou zázračnou skutečností, kterou zakouší, nemohl říci, že „to udělala jeho modla“ (srov. Iz 48,3–8), tedy náhoda, vlastní inteligence anebo fantazie, a ne Bůh, ten jako by s tím neměl nic společného, Bůh není! Příslib se tedy vztahuje k člověku, aby mohl rozpoznat, co přichází od Boha, a mohl to s vírou očekávat a svou silou o tom svědčit. To je ten pravý a hluboký důvod, proč je Starý zákon stále platný a aktuální i pro nás křesťany a proč z něho na našich shromážděních a setkáních nepřestáváme číst; pomáhá nám dokládat, že spása, kterou naplnil Kristus, pochází od stejného Boha, který ji ohlašoval už skrze proroky, a slouží tedy k potvrzení, že Boží plán spásy Starého a Nového zákona je v jednotě.

Evangelium nás najednou uvádí do „středobodu času“, jímž je Ježíš Kristus. Ten tolik očekávaný Boží příchod mezi lidi se uskutečnil v něm: „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16). Dějiny se však tímto okamžikem nezastavily: čas se „naplnil“, ale neskončil! Je to samotný Ježíš, kdo vyzývá člověka a církev na cestu a k očekávání jiného příchodu: „A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.“ První příchod v plnosti času proběhl ve skrytosti a utrpení, druhý, na konci věků, přijde s velikou mocí a slávou. Žijeme v této přesně určené situaci mezi Ježíšovým příchodem, tedy v připomínce jeho vtělení a v očekávání jeho paruzie, žijeme mezi „již ano“ a „ještě ne“.

Druhé čtení z Pavlova listu Soluňanům nám doporučuje, co máme v tomto mezičase dělat. I evangelium obsahuje cenné rady pro danou dobu: bdít, modlit se, nenechat se zatížit nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi života; řekl bych však, že je to především Pavel, kdo vyzvedá praktické důsledky všeho toho, co jsme dosud slyšeli. Žil totiž přesně v té situaci, kterou zakoušíme my, ve vzpomínce na Ježíšovo putování po zemi a v očekávání jeho příchodu „se všemi svými svatými“. Klíčové slovo, které Apoštol používá, je „růst“. Toto je čas, kdy semínko zaseté ve křtu musí dozrát, čas darovaný každému jednotlivě i celé církvi, abychom dosáhli „mužné zralosti k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,13).

Biblická čtení se dotýkají, jak jsme viděli, mnoha témat: Kristův příchod, očekávání, bdění, růst, nutnost střídmého a aktivního křesťanského života, atd. Spíše než rozvíjet každé z těchto témat, raději bych dnes rozvíjel pouze jedno, které v sobě všechna ostatní obsahuje: téma křesťanské naděje.

Při pročítání dnešního evangelního úryvku by nás měla zasáhnout jedna věc: v popisu eschatologických událostí hovoří Ježíš o úzkosti, strachu, napětí a očekávání, nehovoří však o naději. Někdo by si mohl pomyslet, že Ježíš asi nezná naději; synoptická evangelia (Matouš, Marek, Lukáš) nevkládají Ježíšovi do úst žádné výslovné slovo o naději. Po událostech Velikonoc však naopak vidíme přímo explozi tohoto tématu v Pavlových listech a téměř ve všech ostatních apoštolských spisech. Naděje (řecky elpis) patří k zásadním součástem křesťanské existence; společně s vírou a láskou patří do celé její nosné struktury: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice“ (1 Kor 13,13).

Co způsobilo tuto změnu? Je to velmi jednoduché: křesťanská naděje (vzhledem k tomu, že je křesťanská!) se rodí z Kristova vzkříšení: „Bůh... nás znovu zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“ (1 Petr 1,3). Proto se o naději nikdy nemluví před samotnými Velikonocemi; ne, že by v evangeliích vůbec nebyla přítomná, ale nachází se tam jako dítě v těle těhotné matky; Ježíšův život je „těhotný“ nadějí, která se slavně rodí ve světle velikonočního rána.

Dnes vnímáme naději jako charakteristický rys biblického myšlení; starověk neznal „ctnost naděje“ chápanou jako něco dobrého samo o sobě, absolutně, znal pouze „očekávání“, které je svou povahou dvojí, poněvadž se může jednat o očekávání dobra nebo zla, případně o marné očekávání, tedy o iluzi. Jenom Bůh křesťanů mohl být označován jako „Bůh naděje“ (Řím 15,13), tedy Bůh, který „dává“ naději a který se „daruje“ v naději; Bůh, který otevírá člověka pro budoucnost.

Podívejme se, jak na teologální ctnost naděje nahlíží Bible: „Naděje je očekáváním eschatologických dober, kterými jsou: vzkříšení těla, dědictví svatých, věčný život, sláva, patření na Boha, jedním slovem spása. Svého času byla vložena do Izraele, vyjma pohanských národů, připravovala zde však půdu pro „lepší naději“, která byla v mystériu Krista nabídnuta také ostatním národům. Zakládá se na Bohu, na jeho lásce, povolání, moci, pravdivosti a věrnosti dodržet svá zaslíbení. Proto nemůže být klamná. Už svou definicí se vztahuje k neviditelným dobrům, je postavena na víře a sytí se láskou. Duch Svatý je jejím privilegovaným pramenem, který ji osvěcuje, posiluje, nechává ji modlit a skrze ni vytváří jednotu těla. Tím, že je postavena na ospravedlnění skrze víru v Krista, je plná jistoty, útěchy, radosti a hrdosti; za žádnou cenu se nenechá zničit a porazit přítomným utrpením a bolestí, které vzhledem k zaslíbené radosti neznamenají tolik. Naděje je naopak pomáhá snášet s pevností, která ji dokládá a potvrzuje“ (z poznámky k úryvku Řím 5,2 v „Jeruzalémské Bibli“).

Podívejme se, s pomocí Ducha Svatého, více do hloubky této překrásné skutečnosti křesťanské naděje. Co vlastně znamená doufat? U jednoho autora jsem narazil na tato osvětlující slova: „Jen doufejme v Boha, mějme v něj víru, protože je to totéž. Je zapotřebí mít v Boha víru tak, že v něj doufáme. Je zapotřebí v něj věřit, což znamená doufat. Víra vnímá a vidí to, co je v čase a věčnosti. Naděje vidí to, co bude v čase a věčnosti. Láska miluje to, co je, ale naděje miluje to, co bude. Víra, které dávám přednost, praví Bůh, je naděje“ (Ch. Péguy). Naděje je sestrou-dvojčetem víry, je jistým způsobem víry, je svěřením se do Božích rukou, zvláště vzhledem k vlastní budoucnosti; nejde především o naději „něco mít“, ale spíše o naději „být“.

V tomto smyslu je naděje dokonce záslužnější než víra, protože má na člověka vyšší požadavky. Není něčím zvláštním věřit, pokud člověk není slepý, když kolem nás Bůh září ve svém stvoření; doufat však, doufat vždy i po bezpočtu zklamání, doufat, že následující den bude lepší, i když už tolikrát byl ještě horší, vstřebat do sebe všechna taková zjevná popření, stejně jako země do sebe nechává nasáknout pravidelný déšť, to je skutečně něčím velkým a zjevuje to Boží milost.

Křesťanská naděje se často zobrazuje jako kotva; už od antiky bychom mohli toto zobrazení nalézt, nicméně není to příliš zdařilý symbol. Symbolem mnohem vhodnějším by byla plachta. Kotva pomáhá udržet loď v moři pevně stát, plachta však slouží k tomu, aby loď popohnala k pevnému břehu. Naděje je tím, co nás podněcuje a popohání. Kdyby tu nebyla, všechno by se zastavilo, také víra a láska; co by znamenala víra bez naděje? Pavel říká, že by byla „prázdná“ (srov. 1 Kor 15,14). Nikdo by se nerozhodl sít, pokud by neočekával úrodu a žeň. Byla to právě naděje, která na počátku života církve dala křesťanskému poselství onu mimořádnou sílu rozvíjet se, která zakrátko způsobila, že se poselství dostalo do všech končin země. Lidé, zvláště chudí, soužení a vyčlenění, poprvé zahlédli a spatřili možnost naděje, která se k nim vztahovala a nevylučovala nikoho. To, že je dnešní hlásání křesťanů tak neúčinné a zbavené své síly, je způsobeno rovněž tím, že nedává dostatečný prostor hlásání naděje. Svět lační a žízní po naději více než po chlebě a věnuje svou pozornost určitému poselství v té míře, v jaké mu nabízí pravou naději.

My křesťané jsme odpovědní za naději, kterou jsme dostali; máme být kdykoli připraveni „obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech naší naděje“ a to nejen slovy, ale také „jemností a skromností“ a především schopností něco pro naději vytrpět (srov. 1 Petr 3,15n). Je velmi důležité „vysílat“ naději: „Jako si věřící předávají při procesích z ruky do ruky svěcenou vodu, tak si máme předávat také od srdce k srdci Boží naději“ (Ch. Péguy). Dětem je nejprve zapotřebí dát naději, teprve potom chléb. Žákům a studentům je nejprve nutné dát naději, pak až nauku; i pro staré lidi je naděje důležitější než jakákoli penze. Život se dá žít téměř bez ničeho, ne však bez naděje. Ten, kdo už v nic nedoufá, probouzí se každého rána, aniž by cokoliv očekával, takový člověk už nežije, ale odevzdává se smrti, buď pozvolna anebo naprosto. Kdo poznal zblízka někoho, u něhož byla daná situace způsobena třeba určitou nemocí, často ale také sobectvím jeho blízkých, ten ví, že ve světě není nic smutnějšího a bolestnějšího.

Víme, že křesťanská naděje není tím jediným, co by se dnes mělo hlásat; existují také různé „světské naděje“, které mají na svém pomyslném horizontu budoucnost člověka na tomto světě a ne přímo eschatologické obzory. Tyto dvě věci se vzájemně nijak nevylučují: jestliže světská naděje vylučuje u nevěřících křesťanskou naději, tato však nikdy nevylučuje ve věřícím člověku světskou naději. Co více, pokud je světská naděje správně uchopená, stává se tou nejlepší zárukou naděje křesťanské. Ten, kdo ví, že i tento svět a život v něm patří Bohu, je mnohem pozornější, aby je nijak neničil a nepoškozoval; vždyť i svět očekává jednoho dne účast na „svobodě slávy Božích dětí“ (srov. Řím 8,21). Křesťanská naděje je nadějí aktivní, plnou nápadů a možností, které se dají udělat během očekávání: bdít nebo růst v lásce k ostatním; z toho důvodu je možné ji chápat jako kvas a sůl i uvnitř tohoto světa. V žádném případě nepotřebujeme stavět křesťanskou naději na troskách lidských nadějí; kéž je naopak opatrován a chráněn každý malý či velký zárodek naděje, který se nachází kolem nás křesťanů, když pomáháme svým bratrům odkrýt jinou naději, která neklame, poněvadž byla vylita do našich srdcí společně s láskou, skrze Ducha Svatého, který nám byl dán (srov. Řím 5,5).

Zakončeme tuto úvahu modlitbou, kterou uzavírá svatý Pavel svůj list Římanům: „A Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí i pokojem ve víře, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého“ (Řím 15,13).