Bratrské napomínání (23. neděle v mezidobí A)

V osmnácté kapitole Matoušova evangelia Ježíš vysvětluje svým učedníkům některé základní požadavky kladené na ty, kdo žijí společně v jeho jménu. Dnes tedy nasloucháme Ježíšovým slovům o nesnadném umění bratrského napomínání.

V každé formě společného života nastává chvíle, kdy se někdo dopustí hříchu. Může se jednat o nějakou osobní urážku nebo o hřích, který je zjevný všem ostatním. Jak ale jednat s tím, kdo se takto poskvrnil? V první řadě je třeba uvědomit si skutečnost hříchu – nesmíme ve jménu pokojného soužití předstírat, že k ničemu nedošlo. Ještě horší by bylo, kdybychom se tímto záměrným přehlížením dopouštěli spoluviny s tím, kdo upadl do hříchu. Platí totiž, že každý z nás je strážcem svého bratra (srov. Gn 4,9) a před Hospodinem má odpovědnost za to, aby se pokusil hřešícího odvrátit od cesty, která vede k záhubě: „Když řeknu bezbožnému: Zemřeš! a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky“ (Ez 33,8).

V tomto smyslu nám také Ježíš říká: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal“ (Mt 18,15), protože, jak praví prorok, svévolník se tak odvrátí od svého jednání a bude mít život (srov. Ez 33,11). Odvaha obrátit se na svého bratra v příhodném okamžiku s jasným slovem z očí do očí nás osvobozuje od rizika, že k němu budeme chovat ve svém srdci zášť, budeme proti němu reptat a hovořit o něm s někým dalším za jeho zády, že se budeme považovat za něco lepšího, než je on, že budeme kritizovat třísku v jeho oku, aniž bychom si povšimli trámu v oku vlastním (srov. Mt 7,3). Tahle odvaha nás může uschopnit k přijetí napravování a napomínání, když sami upadneme do hříchu.

Napomínání se má odehrávat v atmosféře laskavosti a trpělivosti (srov. Gal 6,1; 1 Sol 5,14; 2 Tim 2,25). Nesmíme se přitom nad provinilého povyšovat a odůvodňovat to obvyklým klišé, že chceme jeho dobro. To je také úmysl, který vyzařuje z Ježíšových slov, v nichž jde o rozlišování prodchnuté milosrdenstvím; napomínání má být odstupňováno: „Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ‘každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků’“ (Mt 18,16; srov. Dt 19,15). „Když je však neposlechne, pověz to církvi“ (Mt 18,16), to znamená místní církvi. Tak se bratrské napomenutí může stát církevní záležitostí v duchu lásky, která je jediným zákonem ovládajícím křesťanské společenství. Tato láska je si vědoma, že hřích jednoho údu poskvrňuje celé tělo, zároveň se ale jedná o lásku toho, jenž si nepřeje, aby byť jen jedna jeho ovce byla ztracena (srov. 18,9–14)… Ovšem navzdory tomu všemu může bratr setrvat na své cestě směřující ke smrti, a v takovém případě platí, co říká Ježíš dále, „ať je pro tebe jako pohan nebo celník“ (Mt 18,17). To znamená, že hříšník má být vyloučen ze společenství. Tato „exkomunikace“, vykonaná s hlubokým smutkem v srdci, pouze potvrzuje bratrovu vůli oddělit se od společenství…

I v případě tak krajního rozhodnutí musí v konání společenství převládat milosrdenství, které Ježíš tak důrazně požadoval od těch, kdo v něho věří. Pochopíme to z Mistrových slov: „Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 3,18). Tímto způsobem Ježíš předává všem svým učedníkům odpovědnost, kterou dříve svěřil výhradně Petrovi (srov. Mt 16,19), totiž pravomoc vyloučit a znovu někoho přijmout do křesťanského společenství. Podle jakého měřítka se tato rozhodnutí mají konat? Tou mírou je ochota k bezmeznému odpuštění, protože zhřešivšímu bratrovi máme odpustit dokonce sedmasedmdesátkrát (srov. Mt 18,22), jak to Ježíš vyjasní ihned poté v reakci na Petrovu otázku. Vždyť jak bychom potom mohli s upřímným srdcem prosit: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12)?

Velmi významné je, že mezi Ježíšovým ponaučením o bratrském napomínání a jeho slovem o odpuštění stojí vybídnutí ke společné modlitbě v jeho jménu, která znamená, že nás Otec bezpečně vyslyší. Ano, když se v modlitbě projevuje jednomyslnost a když usilujeme o to, abychom měli smýšlení Kristovo (srov. Flp 2,5), pak on sám je přítomen a vykonává svou úlohu soudce v křesťanském společenství. „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Ježíš nám tedy dal toto ujištění, nicméně položme si otázku: Dokážeme se jednomyslně modlit předtím, než přistoupíme k rozhodování o bratrovi, za něhož Kristus položil život (srov. 1 Kor 8,11)?

 

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA