1. čtení: Izaiáš 55,6-9
2. čtení: Filipanům 1,20c-24.27a
Evangelium: Matouš 20,1–16a
Naše dnešní setkání s Božím slovem začalo zvlášť slavnostním způsobem. Hned jsme se ocitli tváří v tvář Bohu, který k nám hovořil v první osobě: „Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému…“ Najednou se tak v nás rozhostil pocit velké Boží svatosti a probudila se v nás úcta k jeho velebnosti, odrážející se v responzoriálním žalmu (Žl 145/144) ve vyznání chvály:
„Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, jeho velikost je nevystižná. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory. Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech.“
Velký, spravedlivý, dobrý, svatý – tak se obracel ve svých prosbách k Otci také Ježíš.
Nyní však už víme, k čemu tento slavnostní úvod liturgie směřoval – k otevření našich srdcí, abychom my mohli naslouchat a chápat Ježíšova slova (srov. Zpěv před evangeliem). Jednalo se vlastně o uvedení k evangeliu! Evangelijní úryvek, kterému jsme naslouchali, nám ukazuje právě to, že naše cesty nejsou cestami Božími ani naše myšlenky nejsou jeho myšlenkami.
Slyšeli jsme podobenství řadící se mezi jedno z nejvíce prodiskutovávaných z celého evangelia. Krátce si je připomeneme i proto, abychom si vyjasnili některé konkrétní detaily, jimiž se vlastně inspirovalo. Vyobrazená scéna je velmi blízká jak Ježíšovi, tak i jeho posluchačům. Nastal čas vinobraní a na vinici je každá ruka dobrá; majitel jedné z velkých vinic se ubírá na náměstí, poněvadž ví, že tam nalezne lidi bez práce. Jeho první výzva proběhne časně zrána, poslední dělníci jsou povoláni na vinici v pět hodin odpoledne. S těmi prvními si smluvil jako odměnu jeden denár – obvyklá denní mzda; s ostatními pak „co bude spravedlivé“, tedy jak si dotyční určitě mysleli, méně než jeden denár. Avšak jaké překvapení – večer dostali ti poslední stejně jako ti první – celý denár. Ti první se ale cítí být poškození, a proto vysílají své zástupce za pánem s protestem; přitom s sebou berou i skupiny těch naposled příchozích dělníků, kteří neměli jakýkoli důvod k protestu. Majitel vinice se však s naprostým klidem ospravedlňuje a uzavírá celou záležitost slovy namířenými k tomu, kterého se to dotklo nejvíc: „Závidíš, že jsem dobrý?“
Ježíš si pro svůj příklad vybral situaci z běžného života a proměnil ji v Boží slovo – slovo v obrazech. Na začátku jsme říkali, že ústřední téma dnešní bohoslužby zní: Boží myšlenky nejsou myšlenky člověka. Nuže, kde je v tomto podobenství ukrytá Boží myšlenka? – Určitě v jednání hospodáře v okamžiku výplaty! Někdo by mohl na takové jednání zůstat užasle hledět, jiný by se snad nad ním mohl i pohoršit – stejná výplata pro všechny? Jenomže tady je to úplně jinak. To, co chtěl Ježíš hlavně zdůraznit, je velká odměna i pro ty poslední! Právě v tomto způsobu nahlížení bychom měli hledat odpověď. Proč to dělá?
Odpověď slyšíme v závěru: „Protože jsem dobrý!“ Spravedlnost poměřuje podle zásluh, dobrota však podle potřeb. Ti naposled najatí dělníci jsou vinni tím, že zůstali celý den nečinně stát na tržnici a nechali se hledat majitelem vinice, místo aby se sami snažili hledat uplatnění. Přesto hospodář více než na jejich vinu hledí na jejich potřeby. Hodinová mzda – pětina denáru nebo ještě méně – určitě nestačí pro obživu rodiny; jejich děti by měly hlad, kdyby se otec vrátil domů s prázdnýma rukama. Hospodář měl soucit s jejich chudobou, proto jim nechává vyplatit mzdu za celý den. Podobenství nepopisuje výrok soudního rozhodnutí, ale gesto člověka plného dobroty, velkodušnosti a citlivosti k chudým. A právě takový je Bůh, chtěl říci Ježíš; tak dobrý, že dává možnost přijít do svého království také celníkům a hříšníkům (J. Jeremias).
Ale nemůže tomu být jinak, než aby se hned neozvaly lidské myšlenky. Vytvářejí vlastně druhý vrchol podobenství a jsou vyjádřeny reptáním a stížností dělníků časného rána. Ježíš tímto způsobem naráží na farizeje, kteří se pohoršovali nad jeho zvykem obracet se k lidem na okraji náboženské skupiny nebo přímo mimo ni – k celníkům a hříšníkům. Ježíš jako by chtěl ukázat, že jeho způsob jednání kopíruje Boží jednání – on je dobrý, proto i já jsem dobrý. „Blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší“ (Mt 11,6).
Tito lidé byli žárliví na Boží dobrotu; chtěli by si ji nechat jenom sami pro sebe a cítí se dotčeni tím, že Bůh (a Ježíš Kristus) ji dokazuje tak velkoryse i těm, kteří si ji podle jejich úsudku vůbec nezaslouží. Evangelijní podobenství se zrodilo přesně z takové situace, jež vládla kolem Ježíše z Nazareta a tíhla k ní – ospravedlnit dobrou zprávu o Království před neustálými obviněními, která vůči ní vznášeli jeho odpůrci. Kolik dalšího světla zjevení však přitom z podobenství zazářilo – větší jas do otázky, kdo je Bůh, kdo je Ježíš Kristus, a větší světlo do toho, jak je tomu vlastně s lidmi.
Nyní přichází na řadu otázka, jež by nás měla přenést z Písma přímo do života, z Ježíšovy doby přímo do našeho času. Jednoho dne tuto otázku učedníci položili Ježíšovi: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ (Lk 12,41). Tutéž otázku si klademe i my, tady a teď: Pro koho bylo vysloveno toto podobenství?
Odpověď nám implicitně předkládá evangelista Matouš a prvotní církev. Aplikovali to, co Ježíš řekl jednoho dne farizeům, sami na sebe. Běda vám, pokud se budete pohoršovat nad Božím jednáním! Pokušení se objevovalo v první církvi v jiné formě. Ten Ježíš, který ve své době chodil za celníky a hříšníky, nyní podněcuje své učedníky, aby se vydali za neobřezanými a pohany! Dělníci poslední hodiny se pak najednou stali dědici Království stejně jako starý vyvolený národ (srov. Ef 3,6n). Skutky apoštolů nám dokládají veškerou námahu křesťansko-židovské církve usilující v čele se svatým Pavlem o překonání této obtíže.
Pokud víme, že prvotní církev s takovou odvahou aplikovala sama na sebe podobenství, které Ježíš namířil na farizeje, pak je jasné, že bychom my měli ji aplikovat na naši dnešní církev. Připomeňme, že kamenem úrazu veškerého pohoršení byl Ježíšův postoj (a tedy Boží postoj!) k těm „druhým“, k těm takzvaným „nepřátelům“ náboženství. Tady se Boží myšlení liší od lidských myšlenek – nenechává se nijak ovlivnit ze strany nepřátel. Nesouhlasí s tím, aby někdo stavěl hranice jeho dobrotě a rozhodoval, kdo k němu patří a kdo je naopak proti němu. Strážci náboženství si nemohou namlouvat, že jsou současně také strážci Boha, podobně jako jistí mocní lidští úředníci, kteří sami rozhodují, koho připustit nebo nepřipustit do přítomnosti jejich nadřízeného.
Kdo by nechápal, kam směřuje tato promluva? My – takzvaní „lidé církve“ – nebo jak někdy říkáme „praktikující“ křesťané, jsme uprostřed věčného pokušení a je krásné si někdy všimnout, že Kristovo slovo je dodnes tak „živé a působivé“, že nám to dává poznat a vede nás k vlastní sebekritice. Dnes mají tito „druzí“ – lidé, kteří tráví dny na náměstích zahálením (nebo řvaním), jiná jména; už to nejsou celníci nebo pohané, ale stále je vidíme, a my, aniž bychom si toho všimli, končíme u toho, že je někdy považujeme za nepřátele Boží, kteří už jsou pro něho nenávratně ztraceni, a to jenom proto, že se nám zdají být nenávratně ztraceni na základě našeho způsobu uvažování a přemýšlení. Jak je smutné slýchat tak často o rozdělování lidí na katolíky nebo laiky, v horším případě slyšet hovořit o „křesťanech“ a pochopit, že se tímto jménem myslí pouze ti, kdo volí určitou politickou stranu!
Nemůžeme samozřejmě celou vinu svalovat pouze na nás samotné. Možná ji nesou i ti „druzí“; viděli jsme však, jak poměřuje Ježíš – ne na základě viny, ale na základě potřeby. Tito lidé potřebují „Boží království a jeho spravedlnost“ stejně tak jako my, aby nezemřeli hladem nebo v přepychu. V Ježíšově době žili někteří, co rozdělovali lidi na „syny světla“ a „syny temnoty“ a hlásali jedny milovat a druhé nenávidět (Pravidla kumránské komunity). Ježíš však toto schéma narušil, když řekl: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Miluj svého bližního‘ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele!“ (Mt 5,43n); „Vy všichni jste bratři!“ (Mt 23,8). Ježíšův učedník se nikdy nesmí nechat svést k tomu, aby považoval některé lidi za přátele a jiné za nepřátele; on sám však může být v něčích očích pokládaný za nepřítele, ale on nemůže vnímat jako nepřítele nikoho. Trváme-li na rozdělení do dvou skupin, Ježíš nám jasně naznačil, ke které skupině se hlásí on – ne k teologům, zasvěceným, kteří jsou si příliš jistí sami sebou, ale k těm, kdo dnes duchovně představují slepé, chromé a malomocné. Celníci a nevěstky (nejen farizeové) mohou předejít i nás do nebeského království!
Všechno jsou to Boží cesty a úmysly. Nikde není napsáno, že je musíme za každou cenu pochopit; musíme je pouze ctít a být mu vděční za to, že je tomu právě tak a že jsou jeho míry tak odlišné od těch našich. Vždyť dobře víme, k čemu naše „poměřování“ vede. Svatý Pavel volal: „Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání!“ (Řím 11,33).
V eucharistii se dnes seskupme kolem Ježíše s vděčností a pokorou jako ti, kdo dorazili v podobenství na vinici jako poslední, ale přesto dostali denár a vrátili se s velkou radostí pramenící z pánovy velkorysosti domů. Tímto denárem je Boží království, které nám Ježíš daruje spolu s darem sebe sama; co více – je to sám Ježíš osobně přítomný.
Převzato z knihy: Slovo a život A (Raniero Cantalamessa)
VIDEOÚVOD k této neděli.
