Boží království (Slavnost Ježíše Krista Krále C)

Zpěv před evangeliem často předurčuje, čím se liturgie zabývá. V tom dnešním zazněla následující slova: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, požehnané království našeho otce Davida, které přichází.“ Rád bych se skutečně podíval na dnešní Slavnost Krista Krále jako na slavnost Božího království. Kolikrát jsme již v průběhu tříletého liturgického cyklu, který se dnes uzavírá, slyšeli hlásání o skutečnosti Božího království: Boží království je podobné poli, semeni, ukrytému pokladu nebo hostině. Boží království je blízko, Boží království je uprostřed vás! Dnes mu konečně můžeme věnovat veškerou naši pozornost.
V Matoušově evangeliu se setkáváme s výrazem „nebeské království“, ale jedná se o stejnou skutečnost. Matouš píše pro křesťany pocházející ze židovství, proto se, jak jenom může, vyhýbá vyslovení jména Božího, a na místo něho používá opis „nebeské“, což bylo u Židů běžné. Nebeské království se však netýká něčeho, co existuje pouze v nebi, tedy mimo tento svět nebo po něm, ale něco, co už započalo a je zde přítomné mezi námi. Ono je „v“ tomto světě, i když není „z“ tohoto světa (srov. Jan 17,15–16).
V dnešních čteních nacházíme ještě třetí výraz: Kristovo království („Převedl nás do království svého milovaného Syna“; „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království!“). I v tomto případě se však jedná o stejnou skutečnost: Boží království se nazývá Kristovým královstvím, protože v Ježíši došlo svého úplného konečného uskutečnění.

Tyto tři termíny odkazují tedy na stejnou věc. O jakou věc však jde? Co vlastně je toto tajuplné království, které není z tohoto světa a nepřitahuje pozornost zvědavců (srov. Lk 17,21), které nečiní násilí, ale naopak ho podstupuje? Mohli bychom spíše začít s vylučováním toho, čím toto království není. Není politickou nebo právnickou institucí, tak jako pozemská království. Slovo „království“ se zde využívá v aktivním tvaru: znamená kralování nebo vládu Boží. Boží království je panováním Božím, které souvisí s jeho vůlí a svatostí. Říci „Přijď království tvé“ je stejné jako prosit „Buď vůle tvá“. Z tohoto důvodu se dá rovněž správě pojmenovat jako království pravdy, království lásky nebo království pokoje a spravedlnosti. V pojmu království Boží se ukrývá veškerá síla, vitalita a svatost, kterými je charakterizován biblický obraz Boží. Pro věřícího, který je uvyklý na jazyk Písma, by už pouhé vyslovení slovního spojení Boží království mělo rozechvět něco velkého nedefinovatelného v srdci.
Pojem Boží království však s sebou přináší i pasivní význam, který se dotýká člověka. V aktivním významu tedy označuje Boží vůli, v pasivním smyslu zase poukazuje na přijetí této vůle, která se uskutečňuje v poslušnosti stvoření a přizpůsobení všech věcí podle této vůle a plánu Božího. Bezesporu je to právě tento důvod, proč se Boží království stalo Kristovým královstvím, protože Ježíš skrze svou poslušnost až k smrti přijal veškerou Boží vůli. Nic z ní nezůstalo mimo něj nebo nenaplněné; nikde bychom nenašli nějaké „pasivní zbytky“, ale všechno jako by shořelo v jeho poslušnosti. V Ježíšově osobě došlo k dokonalé vyváženosti mezi těmito dvěma významy uchopení Božího království. Proto se stal Králem a Pánem a Boží „kauza“ s lidmi tak nese jméno Ježíš Kristus. Je zjevné, proč už apoštolové po Velikonocích nehlásají Boží království, ale kážou Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného (1 Kor 1,23: „My kážeme Krista ukřižovaného!“). To, co se některým badatelům zdálo být určitou anomálií a diskontinuitou v přechodu mezi Ježíšem a církví, je ve skutečnosti tou nejjasnější a nejlogičtější záležitostí světa: prostřednictvím velikonočních událostí se pro nás stal Ježíš „Boží mocí a Boží moudrostí“ (srov. 1 Kor 1,24). On sám se tudíž stal počátkem a vzorem království. V knize Zjevení svatého Jana se nad touto velkolepou událostí rozjímá slovy: „Děkujeme ti, Pane, Bože vševládný, který jsi a který jsi byl, žes převzal svou velikou moc a ujal ses vlády“ (Zj 11,17).

O tomto Božím království, s nímž jsme se nyní trochu obeznámili, vypovídá evangelium tři zjevně protichůdné věci: Za prvé, je blízko, dokonce je již mezi námi (srov. Mk 1,15; Lk 17,21); za druhé, že má teprve přijít („Přijď království tvé!“); za třetí, my sami ho musíme hledat („Hledejte nejprve Boží království“).
Ve skutečnosti jsou všechna tato tři tvrzení pravdivá a i dnes stále aktuální. Boží království je už zde mezi námi, protože Ježíš je přítomný ve své církvi prostřednictvím svého slova, svých svátostí a především svého Ducha. Těm, kdo se ho po Velikonocích ptali: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“, Ježíš odpověděl: „Až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky“ (Sk 1,6–8). Bylo to jako říci, že Boží království se uskutečňuje kdekoli, kde jsou učedníci, kteří v Duchu Svatém vydávají svědectví o Ježíšovi.
Pravdou však stále zůstává, že Království má teprve přijít, a to v mnoha ohledech. V morálním a dějinném smyslu, protože lidé a instituce jsou ještě daleko od plného podřízení se Boží vůli a následování Kristova vzoru. V eschatologickém smyslu, protože očekáváme den, kdy se Království dokoná a bude představeno Otci, a budou nová nebesa a nová země. Očekáváme okamžik, v němž zazní slova: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa“ (Mt 25,34).
Vzhledem k tomu je aktuální také třetí věc, hledání Božího království. To se nás rozhodně dotýká nejcitlivěji a právě tomu se budeme v následujících okamžicích věnovat. Křesťanovi, který je zapálený vášní pro Království a rozhodl se stát jeho „hledačem“, se tak otevírají tři pracovní oblasti, jedna náročnější než druhá, ale vzájemně související a soustředné, a proto aktivita vykonaná na jednom poli podporuje a obohacuje i další dvě sféry.
Sféru, která je ze všech nejrozsáhlejší, označujeme jako „svět“. Musí se stávat tím, čím již oprávněně je po Kristově vzkříšení, tedy „světem našeho Pána, Ježíše Krista“. Když Pavel hovoří o tom, že „celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě... a zůstala mu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí“ (Řím 8,19–21), zdá se, jako by chtěl vyjádřit, že celý svět čeká na své proměnění v Království. Kolik jenom vzniká projektů na zlepšení světa! Svět však potřebuje především jednu věc, na které závisí všechno ostatní: osvobození z hříchu! Hřích je totiž jedinou skutečností, která není součástí původní originální struktury stvoření, ale byl do něj „naočkován“ zvnějšku, „proti jeho vůli“, říká Pavel, prostřednictvím pochybené vůle člověka. Skutečnými „dělníky Království“ jsou tedy ti, kdo vědomě či nevědomě pracují na zmírnění tíhy hříchu ve světě, bojují za lidštější politiku, za poctivější a pravdivější informovanost, za spravedlivější společnost a kulturu, která by více respektovala důstojnost člověka.
Druhým polem je církev. Zdůrazňovat, že je zapotřebí hledat v církvi Boží království není vyslovením nějaké tautologie nebo hereze. Znamená to říci, že je důležité usilovat o to, aby v ní převažovalo Boží dílo nad dílem člověka. Také církev se musí stát tím, čím ve skutečnosti už v podstatě je, a to „královstvím kněží“, kvasem v těstě, světlem na svícnu či městem na hoře. To je bezesporu dílem všech. Rozdílnost mezi církví a světem nespočívá v tom, že by církev náležela Kristu a svět ne, nýbrž v tom, že církev ví, že mu náleží, a svět ne. Pro toho, kdo si je vědomý, že byl „přenesený do království světla“, se otevírá nový požadavek, kterým je soulad se skutečností „žít jako děti světla“ (srov. Ef 5,8). V církvi se musíme přičinit, aby v lidské poslušnosti zazářila Boží svrchovanost, aby se v ní uskutečňovalo a projevovalo před celým světem Boží království.
Třetím, posledním polem, na němž musíme hledat Boží království, je osobní sféra naší existence. Dostali jsme se k rovině, na které se dnes liturgie dotýká našeho každodenního života a velmi zblízka nás zasahuje. Co znamená hledat Boží království ve svém vlastním životě? Je velmi obtížné vyjádřit to několika slovy. V negativní podobě to vystihuje svatý Pavel: „Hřích už dál nesmí vládnout ve vašem smrtelném těle“ (Řím 6,12). Boží království v nás začíná tam, kde končí království hříchu. Tímto způsobem bychom si mohli zcela konkrétně představit růst Božího království v nás: jako malou světelnou frontu, která velmi obtížně postupuje kupředu a bojuje o to, aby prolomila nepřátelskou frontu temnot, a je odhodlaná vyzískat nazpět ztracená území; jako nové stvoření, které bojuje proti starému člověku; jako Davida, který bojuje proti Goliášovi. V okamžicích pokušení (například v hněvu) není ani tak obtížné v sobě téměř fyzicky tento boj zakoušet: je zde něco temného, co vystupuje z hloubi nás samotných a zatemňuje nám zrak, mysl a srdce. I ten, kdo stojí před námi, si všímá, že je v nás něco nedobrého, a stačí jenom, když se nám podívá do očí. Je to bitva mezi „dvěma zákony“, což je také bitva mezi dvěma královstvími (srov. Řím 7,22–23). To je ono rozdělení a meč, o nichž Ježíš říká, že je přišel vrhnout na zem(srov. Lk 12,51): toto rozdělení však směřuje k dobru, i když přináší bolest, poněvadž přivádí k nadvládě ducha nad tělem a svobody nad otroctvím.
Hledat Boží království ve svém životě v pozitivním smyslu také znamená „růst v lásce“ (srov. 1 Sol 3,12), protože láska je podstatou a završením Božího království. Kdo miluje bratra je ve světle (srov. 1 Jan 2,10) a je už v Království! V jeho nitru se již slaví v duchu a pravdě slavnost Krista Krále. To, co jiní evangelisté nazývají Boží království, pojmenovává Jan slovem „Život“, a proto může povědět: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života (tedy z říše satana do Božího království), a proto milujeme bratry“ (1 Jan 3,14).

Apoštol Pavel v jednom svém textu popisuje konečné naplnění, kdy Ježíš Kristus předá Království Bohu Otci, a říká, že k tomu nedojde dříve, dokud mu nebude „všechno podřízeno“ (srov. 1 Kor 15,24n). Můžeme tedy určitým, pro nás tajuplným, způsobem urychlovat nebo zpomalovat příchod okamžiku, ke kterému tíhnou celé lidské dějiny jako k momentu porodu (srov. Řím 8,22), a svého konečného odpočinku. Dokud nebudeme zcela podřízeni Kristu, Kristus se nemůže cele podřídit Otci. Lze to přirovnat k určitému zpoždění, odložení a utrpení ve světě. Otec očekává tento okamžik, protože kvůli němu stvořil veškerenstvo a započal celé dějiny spásy. „Kristus říká, že bude pít toto víno s námi v království svého Otce (srov. Mt 26,29). Dokud nebudeme jednat tak, abychom mohli vstoupit do Království, nemůže pít z tohoto vína, protože přislíbil, že ho bude pít s námi. Po celý čas, kdy neodstupujeme od nepravostí, zůstává proto smutný. Jsme tedy příčinou zpoždění jeho radosti. Dokud já nejsem podřízen Otci, ani on o sobě nemůže prohlásit, že je mu podřízený. Nechce přijmout svou konečnou slávu bez tebe: „bez tebe“ znamená bez svého lidu, jenž je jeho tělo a jeho údy“ (Origenes, Hom. In Lev. 7,2).

Na konci liturgického roku tedy zaměřme svůj pohled na tento tajemný bod, z něhož jsme na začátku vyšli, a od něhož se příští neděli, kdy začíná adventní doba, opět vypravíme na cestu novým rokem milosti. Upřeme svůj zrak na „naši vlast, která je v nebesích“, „odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista, který přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko“ (Flp 3,20–21).
Dnes by měl zaznít rozhovor mezi knězem a lidem na začátku preface mnohem pravdivěji: „Vzhůru srdce!“ „Máme je u Pána!“. Ano, naše srdce jsou u Pána. Naši první bratři ve víře používali krásné vyjádření, které mohlo sloužit k vyslovení jistoty o přítomnosti Království mezi nimi, nebo k vyjádření naděje na jeho příchod: Maran-atha: Pán je zde! Maraná-tha: Přijď, Pane! A dodávali: „Kéž přijde milost a zanikne tento svět!“ (Didaché 10,6). Osvojme si na konci roku následující modlitbu: Ano, Pane, ty jsi zde s námi; byl jsi s námi během celého roku, zakoušeli jsme mnohokrát tvou přítomnost v tvém slově a chlebu, který jsme obětovali a jedli společně na tvou památku. Tvůj Svatý Duch tě skutečně oživoval uprostřed nás. Nyní se, Pane, odvažujeme přijít za tebou s jinou prosbou, kterou mají na rtech v knize Zjevení „Duch a Nevěsta“: Přijď! Zakoušeli jsme prvotiny tvého Ducha a nyní naříkáme, protože s touhou očekáváme jeho plnost. Nevíme, co přesně znamená říci ti: „Přijď!“, ani netušíme, jak skutečně popravdě toužíme, abys přišel, ale stejně o to prosíme. Přijď tvé království a kéž zanikne tento svět: ne svět jako celek, ale „tento“ svět, svět tak, jak ho známe nyní, tolik zatížený hříchem a utrpením. Sešli opětovně svého Svatého Ducha na církev, která očekává „nové Letnice“. Dej, až ji uvidíme obnovenou a nově zrozenou, abychom mohli brzy zazpívat onu starobylou píseň:
„Aleluja! Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila“ (Zj 19,6–7).


Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA