Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá (19. neděle v mezidobí C)

LECTIO

K prvnímu čtení: 

Poslední část knihy Moudrosti (kap. 10-19) představuje „teologický výklad“ dějin spásy od stvoření prvního člověka Bohem až po přechod Rudým mořem. První čtení této bohoslužby slova představuje některé momenty velké události exodu, a především noci, v níž došlo k osvobození.
Autor knihy Moudrosti s velkou pravděpodobností žijící v Egyptě prožívá velikonoční oslavu s obřadem hořkých bylin, lámáním chleba a přepásanými bedry. Jeho dílo k povzbuzení bratří ve víře má hodnotu jednak jako památka, jednak jako aktualizace. Tak ozřejmuje prvenství Božího působení s vědomím, že cílem každého zásahu zjevujícího a osvobozujícího Boha v lidských dějinách je učinit středem života člověka Boha a jeho působení. Tímto způsobem chce autor knihy Moudrosti posílit a povzbudit víru svých současníků v obtížné historické situaci, kdy je třeba vzácný poklad víry chránit před nejrůznějšími pokušeními dané chvíle.
Autor této biblické knihy vnímá exodus také jako Boží soud nad celým lidstvem. Tento soud je výmluvně popsán jasným protikladem: na jedné straně je „tvůj lid“ – spravedliví, Bohem oslavení, synové spravedlivých a svatí, jimž Bůh dává světlo svého zákona a sám sebe za společníka; na straně druhé jsou protivníci, které je Pán nucen potrestat pro jejich odpor vůči jeho pozvání. Boží soud neznamená nutně odsouzení, kdo však v životě neprokazuje , druhým lásku, sám se z lásky vylučuje.

Ke druhému čtení: 

Jak kniha Moudrosti, tak i 11. kapitola listu Židům je teologickým výkladem dějin spásy od Abraháma až k prorokům. Toto druhé čtení se soustředí na osudy otce naší víry Abraháma, když zdůrazňuje právě jeho víru.
„Protože Abrahám věřil, uposlechl Boží výzvy … víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi … protože měl víru, přinesl Izáka v oběť…“ Toto zdůrazňování víry nám dává pochopit, že nejen dějiny Abraháma, ale také dějiny každého člověka mají být vykládány ve světle víry, vnímány jako zdroj nového světla, či jako viatikum na cestu. „I neplodná Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou…“ Autor listu Židům spolu s historií patriarchy Abraháma vypráví také historii „matriarchy“ Sáry. Oběma se dostalo stejného zaslíbení, oba dostali od Boha mimořádný dar, oba před Bohem zaujímají postoj víry, v obou proto dojde příslib naplnění.
Ze vzájemně propojených osudů Abraháma a Sáry můžeme vidět, co znamená být muži a ženami víry. Jejich poslušnost se mění v naprostou odevzdanost vůči jednání Toho, který si je vyvolil k úloze v dějinách všeobecné spásy. Jejich chudoba se překvapivě mění v bohatství, které je Božím darem; jejich osamocenost ještě násobená tím, že nemají dědice, se vyřeší nesčetným množstvím dědiců; a konečně oběť jejich jediného syna se stává symbolem oběti Božího Syna Ježíše, který ji, až se naplní čas, nabídne za spásu celého lidstva.

K evangeliu: 

Evangelium této bohoslužby slova začíná jedním z nejkrásnějších Ježíšových prohlášení (v. 32-34). Může nám být světlem na naší cestě víry a posilou naší poutnické naděje. Výzvu, abychom se nebáli, slova „malé stádce“, jimiž nás označuje, stejně jako pojem „poklad“, který přitahuje naše srdce, nám Ježíš nabízí jako pravdy, schopné zaručit naši věrnost smlouvě.
Když Ježíš vyjádřil, kdo jsme, a především to, co se líbí Bohu, našemu Otci (jeho zalíbení spočívá v tom, že nám chce dát účast na svém království), dává nám několik doporučení, která lze vyjádřit slovem bdělost. Bdít v biblické mluvě znamená postoj služebníků vzhledem k pánovi, zahrnuje očekávání Pánova druhého příchodu, připravenost ho přijmout, naprostou odevzdanost službě, naprostou poslušnost jeho příkazů a konečně radost z účasti na radosti Pánovy hostiny.
„Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří!“ (v. 35). Nejde o obecné pozvání k ještě obecnější věrnosti, jako spíše o velké Pánovo přání mít u sebe „dobré a věrné služebníky“, kteří se nenamáhají zbytečně, ani se neusazují na pohodlných místech, a tím méně se nechají odvést od předmětu jejich očekávání. Naopak, vědí, že Pán se vrátí v okamžiku, kdy ho nikdo nebude čekat, proto žijí v bdělosti a očekávání s posvátnou bázní před Bohem. I když totiž služebníci neznají čas jeho návratu, přesto dobře znají pánovu vůli – vědí, že je dobrý a odpouští, ale zároveň je spravedlivý a náročný.

MEDITATIO

Více či méně zřetelně se touto bohoslužbou slova vine téma blahoslavenství: „Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí … blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá.“ Víme dobře, že v duchu biblického poselství nespočívá blahoslavenství v mlhavé útěše dané tomu, kdo právě trpí. I blahoslavenství uvádějící slavné horské kázání (Mt 5,1-13) jsou spíše výzvy k odvaze a zápasu po příkladu toho, který je dokonale chudý, skutečně milosrdný a nejpronásledovanější ze všech. Jde především o blahoslavenství vycházející z lidských dějin, které jsou chápány jako Bohem navštívené. Jinými slovy plné přítomnosti toho, který člověka po stvoření nezanechal svému osudu, ale vede ho na cestě ke spáse; toho, který si vyvolil národ a nenechává ho napospas nepřátelům, ale dovádí ho živý a zdravý k vytouženému cíli do zaslíbené země.
Existuje také blahoslavenství vycházející z víry, která je zvláštním Božím darem pro nás, poutníky na zemi. Z tohoto pohledu je blahoslavený Abrahám, který uvěřil, a blahoslavená Sára, protože přijala Pánovo zaslíbení. Oba byli blahoslavení, protože se zcela nechali přitáhnout „na Boží oběžnou dráhu“, protože věrně kráčeli po cestě, kterou jim Bůh ukázal, protože byli hluboce přesvědčeni, že Bůh může vzkřísit z mrtvých. A existuje konečně blahoslavenství služebníka, který si uvědomuje vzácnost skutečnosti, že může znát Pánovu vůli a v radostné svobodě se ji snaží proměnit v dobré skutky a důstojný způsob života. Toto blahoslavenství v evangeliu má následující odůvodnění: „Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává“. To je Ježíšův výrok, jímž končí tento evangelijní úryvek, který se snaží vyjádřit dynamismus vztahu mezi Bohem a člověkem. Tento vztah je prožíván v logice smlouvy, kterou uzavírá Bůh s člověkem, když ho zve k dialogu lásky. V lásce není nic náročnějšího, než když se láska vtělí do smluvního vztahu.

ORATIO

Ty Pane jsi světlo, které osvěcuje moji cestu! Příliš často se cítím sám a opuštěn na cestách tohoto světa. Příliš často se cítím kořistí či obětí temných útoků, které zamlžují zrak mého rozumu a srdce. Zaplav mě, Pane, světlem tvého slova.
V tobě Pane má základ zaslíbení, v němž je pevně zakotvena má víra! Příliš často se cítím slabý a nestálý tváří v tvář různým příslibům, přicházejícím ze všech stran. Příliš často se cítím přitahován a téměř svazován zcela protichůdnými přísliby, než jsou ty tvoje. Naplň mě, Pane, silou svého zaslíbení.
Ty, Pane, jsi dárcem všeho dobra! Příliš často mi svět dává okusit dobro, které mě odvrací od tvého stolu a odvádí od tvých nabídek. Příliš často propadám lákání „pozemských pokrmů“, které uspokojují mé chutě, nejsou však pokrmem pro život. Dej mi, Pane, okusit tvá dobra, ale především tebe, vždyť ty jsi mé jediné dobro.
Ty, Pane, jsi má blaženost! Příliš často cítím, že svět prohlašuje za blahoslavené bohaté, mocné a oslavované. Příliš často vidím, že jsou utlačováni a pronásledováni ti, kteří tě následují cestou evangelia. Dej mi, Pane, účast na radosti, která může vzejít jen z uskutečňování evangelních blahoslavenství.

CONTEMPLATIO

Pobízeni láskou, která je z Boha, činí dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry (srov. Gal 6,10), odkládají „všechno, co je špatné, každou neupřímnost, přetvářku, závist a všechno pomlouvání“ (1 Petr 2,1), a tak přitahují lidi ke Kristu. Boží láska, která „je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5), činí laiky schopnými ve svém životě vskutku projevovat ducha blahoslavenství. Protože následují chudého Ježíše, ani nezmalomyslní nedostatkem časných statků, ani nezpyšní jejich hojností. Poněvadž napodobují pokorného Ježíše, nehledají prázdnou slávu (srov. Gal 5,26), nýbrž se snaží více líbit Bohu než lidem, vždy připraveni všechno opustit pro Krista (srov. Lk 14,26) a trpět pronásledování pro spravedlnost (srov. Mt 5,10); pamatují na Pánova slova: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mt 16,24). Udržují mezi sebou křesťanské přátelství a pomáhají si navzájem v každé potřebě.
Tento duchovní život laiků má být poznamenán zvláštním rázem v souvislosti se stavem manželským a rodinným, celibátním nebo vdovským, s nemocí, se zaměstnáním a společenskou činností. Ať tedy laici neustále rozvíjejí vlastnosti a vlohy, které dostali a které odpovídají jejich životním podmínkám, a ať používají vlastních darů přijatých od Ducha svatého. (II. vatikánský koncil, Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, 4)

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá“ (Lk 12,43).