Autorita poslušného (6. neděle postní A)

Dnes nám církev předkládá vyprávění o Ježíšově utrpení podle Matouše. Toto téma je jakousi vstupní branou do Svatého týdne – doby, kdy slavíme ústřední událost naší víry.

Matouš postupuje podobně jako starší evangelium podle Marka, přidává ale na různá místa vlastní poznámky a postřehy, v nichž se odráží jeho interpretace utrpení Páně, a tak tuto skutečnost předává ostatním křesťanům. Jsou-li v celém Matoušově evangeliu Ježíšovy skutky a slova chápány jako naplnění Písma svatého, platí to zejména pro vyprávění o Mistrově utrpení a smrti. Ježíš sám výslovně říká, že to všechno se musí stát, aby se naplnily výroky Písma (srov. Mt 26,54). Projevuje se to i v jednotlivostech na první pohled podružných: například oněch třicet stříbrných, které zaplatili velekněží Jidášovi, jsou podle proroka Zachariáše cenou za otroka (srov. Zach 11,12–13); posměšné výroky pronesené náboženskými autoritami a adresované ukřižovanému Ježíšovi pocházejí z žalmu 22...

Naplnění Písma nemůžeme chápat v pouze literárním smyslu, anebo ještě hůře tak, jako by se jednalo o nevyhnutelný osud, který si Bůh sám přál, takže Ježíš neměl jinou možnost než se tomu všemu podvolit. Ne, v průběhu svého utrpení má Ježíš celou situaci pevně v rukou ještě více než jindy. Projevuje se tak jeho zcela mimořádná svoboda a hluboké pochopení probíhajících událostí. Ježíš „ví“ přesně, co se má nyní odehrát, a tak to také předpovídá svým učedníkům: „Jak víte, za dva dny jsou velikonoce a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován“ (Mt 26,2). Je si jasně vědom toho, že smyčka kolem něj se zatahuje, protože jeho způsob vypravování Boha je pro náboženskou a politickou moc nesnesitelný. I v této lidsky svízelné situaci však projevuje autoritu toho, kdo jedná v poslušnosti Bohu a naplňuje jeho záměr spásy, nehledí vůbec na sebe a je odhodlán prožívat lásku až do konce, i za cenu vlastního života. To je také Otcova vůle, který „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45), a v tom také tkví křesťanská spravedlnost (srov. Mt 5,20), jak ji vyučoval Ježíš s autoritou toho, kdo ji jako první naplno prožíval.

Tak můžeme pochopit, proč jsou v těchto dvou kapitolách soustředěny christologické tituly, jejichž prostřednictvím rodící se církev vyjadřovala svou víru v Ježíše. Učedníci ho titulují „Pán“; jeho odpůrci v synedriu, Pilát a římští vojáci ho označují za „Krista, Krále, Mesiáše“, aniž by si uvědomovali, že pronášejí hlubokou pravdu; Pilátova manželka jako pohanka o něm pronáší, že je „Spravedlivý“; další pohan, setník pod křížem, rozpoznává, že Ježíš je „Boží Syn“. A všechny tito tituly jsou podivuhodně shrnuty v onom jediném, kterým se označuje sám Ježíš, ovšem nikoliv výslovně, nýbrž podle smyslu slov, která pronáší nad kalichem při poslední večeři: „Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28). To znamená, že on je „Služebník Hospodinův“, kterého předpověděl prorok Izaiáš (srov. Iz 53,11–12), tedy člověk, jenž na sebe vzal utrpení svých bratří; člověk, který se nebránil a neodpovídal násilím na násilí, které zakoušel; člověk, který ve svobodě a lásce dává svůj život za druhé.

Konečně je třeba podtrhnout „teologický“ způsob, jakým Matouš vypravuje o Ježíšově smrti: zdůrazňuje, že okamžitě poté, co Ježíš vydechl naposledy, „se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha (lidem)“ (Mt 27,51–53). Ano, již v okamžiku Ježíšova skonu je ohlašováno jeho vzkříšení. Apokalyptická znamení, která jeho smrt provázejí, prorocky předznamenávají to, co přijde na konci dějin. A právě to se projeví v plnosti, až nás on sám ve své lásce všechny povolá k věčnému životu.

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA