1. čtení: Deuteronomium 30,10–14
2. čtení: Kolosanům 1,15–20
Evangelium: Lukáš 10,25–37

Jistý zkušený znalec Zákona rozprávěl s Ježíšem a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život“ (Lk 10,25), život, který nekončí tady na zemi, ale pokračuje věčně v Božím království? Požadavek vyslovený tímto člověkem je zcela zásadní. Otázka je však negativně poznamenána záměrem sledovaným tazatelem, protože otázku formuloval proto, aby Ježíše „přivedl do úzkých“ (Lk 10,25). Stejně se ale chová ďábel (srov. Lk 4,2). Je to postoj člověka vstupujícího do rozhovoru s Ježíšem ne proto, aby žil jeho slovo, ale používal jakéhokoli prostředku, dokonce i knih Mojžíšova zákona, aby Ježíšovi nastražil past.

Ježíš nepolemizuje, nýbrž odkazuje svého dotazovatele na kompetenci, která je mu vlastní: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ (Lk 10,26). Ten člověk dává naprosto nenapadnutelnou odpověď, když cituje dva výroky Tóry, jež společně představují první a nejdůležitější mezi všemi přikázáními: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe!“ (Lk 10,27; srov. Dt 6,5; Lv 19,18). Tohle je přikázání, které se nemá komentovat, ale prožívat. Z uvedeného důvodu Ježíš odvětí: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít“ (Lk 10,28), budeš mít věčný život. Tady by se celé setkání mohlo klidně uzavřít.

Avšak učitel Zákona, evidentně zaskočen jasností Ježíšových slov, začíná s tím, že se chce ospravedlnit. Hledá rafinovanou zkratku umožňující mu, aby se ospravedlnil a vyhnul se bezprostřední konfrontaci se svým vlastním svědomím, protože není ochoten uvádět do života to, co poznává jako správné. Předloží proto další velmi obecnou otázku: „A kdo je můj bližní?“ (Lk 10,29). Znepokojoval ho totiž požadavek uplatňovat lásku. Kdo tedy má být předmětem mé lásky? Kdo je můj bližní? Jsou to Izraelci? Bratři ve víře? Ti ostatní?

Ježíš ale toho člověka zřetelně staví před něho samotného a ukazuje mu jeho pravou osobní odpovědnost, když mu vypráví to, co je známo jako podobenství o dobrém Samaritánovi. Když jeden člověk putoval z Jeruzaléma do Jericha, přepadli ho lupiči, kteří ho okradli a nechali ležet zbitého a napůl mrtvého u cesty. Kolem šli kněz a levita, tedy „nábožní mužové“, kteří znají dobře Zákon, ale dělají, jako kdyby zraněného neviděli. Dávají si pozor na to, aby se nezastavovali, nechtějí se k nešťastníkovi ohroženému na životě přiblížit, a tak se sami stávají potenciálními vrahy, kteří jsou bratru vzdáleni stejně, jako jsou daleko od Boha. Po té cestě jde Samaritán, pro židy nepřítel v náboženství, heretik a schizmatik (srov. Lk 9,53; Jan 4,9). Ten ke zbitému a okradenému přistupuje a chová se jako bližní, když se o nebožáka postará. Ošetří mu rány, naloží ho na své zvíře a odveze ho do hostince, kde dává pokyny hostinskému a je ochoten zaplatit náklady na tamní pobyt nešťastníka.

Na konci podobenství Ježíš klade učiteli Zákona rozhodující otázku: „Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ (Lk 10,36). On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“ (Lk 10,37). Tímto způsobem učitele Zákona odkazuje na jeho vlastní odpovědnost; jasně mu ukazuje, co je třeba konat, aby měl člověk účast na věčném životě. Nestačí jen zakoušet milosrdenství, ale také ho skutečně konat tomu, s kým se setkává na své životní cestě. Je třeba vnímat utrpení druhého jako své vlastní… To se plnou měrou týká i nás. Nemáme klást otázku: „A kdo je vlastní můj bližní?“ Spíše se máme zaobírat tím, „ke komu se mám chovat jako bližní?“, „ke komu se mám přiblížit?“. Můžeme totiž prožít celou svou existenci vedle jiných lidí, aniž bychom se rozhodli setkat se s nimi a vnímat jejich bolesti, soucítit s nimi…

Ježíš po nás požaduje, abychom prožívali činorodou, konkrétní, skutečnou lásku, když vnímáme, že on sám nás na této cestě předchází. Podle interpretace nejstarších církevních otců je tím dobrým Samaritánem sám Ježíš, když pohnut milosrdenstvím se sklonil k lidstvu, které je plné ran a ve smrtelném nebezpečenství. On sám nám celou svou existencí vyprávěl o niterném milosrdenství nebeského Otce (srov. Lk 6,36). Je to on sám, kdo i dnes po své smrti a vzkříšení říká každému z nás: „Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet“ (Lk 10,35).

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.

Ilustrace pixabay - luboshouska