Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám.
Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ Odpověděli mu: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.“ Ježíš řekl: „Přineste mi je sem.“ A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.
Násilná smrt Jana Křtitele je pro Ježíše dalším mezníkem v jeho poslání. Jan se stal Ježíšovým předchůdcem jak ve zvěstování, tak v mučednické smrti. Své veřejné působení Ježíš začal ve stejné době, kdy byl Jan Křtitel uvězněn (Mt 4,12). Zprávou o jeho smrti je zasažen a cítí potřebu uchýlit se na opuštěné místo, aby se mohl důvěrně setkat v modlitbě se svým Otcem. Všechno je ale nakonec jinak a Ježíš začíná další etapu svého poslání.
Ježíšovo jednání při setkání se zástupem charakterizují tři slova: pohled, soucit a uzdravení. Na začátku Božího jednání vůči nám je vždy soucitný pohled a nějaká forma uzdravení: On ví, že bez toho nejsme schopni přijmout jeho slovo, ale ani jeho lásku, ten největší z jeho darů.
Učedníci však mají svůj pohled na celou záležitost. Jejich pohled je také nějak ovlivněn soucitem, ale hlavně praktickou starostí. Ani se Pána neptají, co s tím, rovnou přicházejí s řešením: „Rozpusť zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Zní to sice rozumně, ale Boží záměr je jiný. Možná jim jde o to, aby se lidé vrátili, odkud přišli, a oni konečně mohli zůstat sami s Ježíšem.
K jejich údivu jim Pán řekne: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ Je zřejmé, že z Ježíšovy strany to není vtip. Ale zaskočení učedníci zatím nevědí, jak mu vyhovět. Začnou tedy kalkulovat na základě dostupných možností, protože ještě nevědí, co je Boží prozřetelnost. Musejí se to ale naučit, protože jednou už nebudou vlastnit a prodávat, počítat a kalkulovat, ale budou rozdávat z toho, co sami od Pána dostanou. Bude třeba ještě v mnohém změnit smýšlení, vyměnit mentalitu světa za mentalitu Boží.
Odpověď učedníků zní spíše jako omluva: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.“ Mnohdy máme pocit, že něčeho máme méně, než bychom potřebovali, abychom ještě mohli rozdávat druhým nebo vykonat nějaké dobro. Pán po nás ale nechce, abychom se vydali z posledního a sami měli nouzi, ale abychom všechno, co máme, vložili do jeho rukou, včetně své nedostatečnosti a slabosti. On bude mít vždycky tendenci chtít po nás věci, které přesahují naše lidské možnosti a schopnosti, protože chce, abychom nespoléhali jen na sebe. Proto nás zve, abychom k němu stále přicházeli s tím, co máme, všechno mu svěřovali a druhým pak dávali jen to, co on sám vloží do našich rukou. Jak moc Pán rozmnoží to, co mu nabídneme, to už záleží jen na něm.
Důležité je, že učedníci Pánu dali všechno, co v té chvíli měli. On může jednat jedině tehdy, když nemáme otevřená žádná zadní vrátka, když mu dáme plnou důvěru a necháme si nic pro sebe. Jen tehdy se může Pán oslavit a nasytit všechny potřebné, jak to čteme v dnešním evangeliu. Posadit se do trávy a čekat vypadá jako nesmyslné gesto, jako by se tím lidé vzdali lidského řešení. Ale právě tento čin poslušnosti a důvěry rozvazuje Pánu ruce k jednání, stejně jako to, že mu učedníci dali do rukou všechno, co v té chvíli měli k dispozici. Množství jídla, které ještě zbylo, je symbolem Boží štědrosti. Dvanáct plných košů nám připomíná dvanáct kmenů Izraele, ale i dvanáct měsíců v roce a je to symbol toho, že u Boha najdou nasycení všichni a vždy.
Pro učedníky to byla veliká zkušenost a znamení toho, s kým mají co do činění a jak to bude vypadat v celém jejich životě a službě, pokud zůstanou ve spojení s Ježíšem. A nejde jen o zbožné legendy: Tímto principem se řídili mnozí světci od počátků křesťanství až po dnešní dobu, a s prázdnýma rukama sytili hladové, starali se o nemocné a o sirotky, stavěli školy a kostely – zkrátka rozdávali nikoli ze svého, ale z nekonečného pokladu Boží lásky a štědrosti.
Zdroj: Nedělní promluvy A
