"Proč jsme naše dvojčata do waldorfské školy dali a proč jsme je zase z waldorfské školy vzali.“
Své děti jsme dali do waldorfské školy proto, že jsme byli nespokojení se systémem vzdělávání ve státní škole. Máme již staršího syna a dceru – ve státní škole. Na jejich první třídu a domácí úkoly nelze zapomenout. Což teprve dvě děti v první třídě naráz! Waldorfská škola slibovala něco zcela opačného. Individuální přístup, žádné srovnávání dětí - což je u dvojčat důležité, žádná šikana ani drogy. Navíc je škola hned naproti místu našeho pracoviště. Steinerovo učení jsme znali, připadalo nám sice ujeté, ale domnívali jsme se, že jeho vliv „ustojíme“ a navíc nám škola slíbila, že nebude děti v žádném smyslu nábožensky indoktrinovat.
Ve 4. třídě jsme děti museli přesunout do státní školy, protože jsme si po třech letech docházky našich dvojčat do waldorfské školy z vlastní zkušenosti dostatečně prověřili, že dítě vychovávané v křesťanské rodině, které upřímně věří v Ježíše Krista jako svého Spasitele, je v prostředí waldorfské školy jako mořská ryba hozená do řeky a nucená plavat proti proudu, jako losos, který překonává peřeje a pluje proti proudu řeky Yukon, aby nakonec skončil vyčerpán v zubech medvěda grizzly.
Nemůžeme dokázat, že ve waldorfské škole dochází k náboženské indoktrinaci. Státní škola také formuje děti stylem a způsobem, se kterým nesouhlasíme a snažíme se to doma dementovat. Přesvědčili jsme se ale, že ve zdech waldorfské školy je jiné prostředí, jiný duch, jiné rituály a množství dalších vlivů vzájemně se podporujících. Boj proti nim je téměř nemožný, protože vystupují maskovaně, ale přitom jednotně a cílevědomě. Nabízejí drobné malé krátkodobé výhody, ale na lichvářský úrok. „Když nás temné síly svádějí k pádu, často si berou pravdu na pomoc. Získají si nás poctivostí v malém, a když jde o vše, přerazí nám vaz.“ (Banquo, Macbeth).
Píšeme toto svědectví proto, že jme byli o něj požádáni. Je to těžké, protože o tomto tématu se lépe vypráví než píše. Je mi letos 50 let. Jsem dětský lékař, alergolog a imunolog, moje žena se mnou nyní pracuje jako zdravotní sestra.Vystudovala pedagogickou fakultu, obor čeština a občanská nauka. Máme čtyři vlastní děti a péči o ně jsme věnovali celý svůj osobní i profesionální život. Oba pocházíme z nevěřících rodin a konvertovali jsme „na barikádách sametové revoluce“. Nejstarší syn nyní studuje druhý ročník vysoké školy, dcera letos maturuje na víceletém gymnáziu. Dvojčatům bude letos 10 let.
Při léčení dětí jsem velmi záhy pochopil, že pokud chci především chronicky nemocnému dítěti pomoci, musím spolupracovat s jeho rodiči i učiteli. Dospěl jsem k psychosomatice. Nyní vidím člověka jako jednotu ducha, duše a těla. O tyto oblasti pečuje kněz, učitel a lékař. Všichni tři mají moc pomoci, ale také uškodit. Všichni tři by v zájmu jim svěřeného člověka měli spolupracovat. Bohužel zrovna tato tři povolání často rozděluje duchovní pýcha a nemají se navzájem příliš v lásce.
Ve svém svědectví se tedy pokorně soustředím jen na to, co jsem viděl jako obyčejný doktor, který léčí tělo - což je moje parketa a kompetence. Naše starší děti chodily do státní školy a víceletého gymnázia. Když měla jít do školy dvojčata, zvažovali jsme, že by je manželka učila doma (do školky na mé přání žádné naše dítě nechodilo). Nakonec jsme se rozhodli pro Waldorfskou školu. Slyšeli jsme na ní samou chválu - škola hrou, posilování toho dobrého, rozvoj nejen vědomostí, ale i dovedností umění a emocí. Po nástupu našich dvojčat do první třídy jsme měli radost z kolektivu dětí i rodičů. Většina dětí byla chytrá a bystrá, rodiče se o dění ve škole aktivně zajímali. Poměr chlapců a děvčat byl 50:50, tedy ideální sestava. Tři chlapci byli z katolických rodin, tři dívky také, na náboženství chodilo pět dětí, jedna dívka byla vychovávaná v židovské víře. Asi pět dětí bylo z rodin antroposofistů.
Již v první třídě v říjnu velmi vážně onemocněl náš syn. Dostal hemolyticko-uremický syndrom. Je to vzácná, vážná, v jeho věku téměř smrtelná choroba. Dojde ke sražení krve v drobných cévkách, tedy do žádného orgánu těla nemůže proudit krev. Tím jak se vyčerpají srážlivé faktory, začne pacient krvácet – zvrací krev, krvácí z vpichů, má krvavé průjmy. Má takové ztráty krve, že musí dostávat neustále opakovaně transfuse.
Více než týden syn trpěl zcela při vědomí, pak když došlo k selhání všech orgánů včetně otoku mozku, byl léčen na anesteziologicko-resuscitační klinice, kde všechny jeho životní funkce zajišťoval tým lékařů za pomoci mnoha přístrojů. Ledviny mu nefungovaly 6 týdnů, prožil klinickou smrt. Nikdo z lékařů nám nedával šanci, že přežije. Dovolili nám návštěvy kněze i svátost pomazání nemocných, a když se syn uzdravil, i nevěřící zdravotníci prohlašovali, že máme před sebou živý důkaz Božího zázraku. Když jsme se nad ním modlili, vnímal jsem tak jako nikdy jindy duchovní boj andělů strážných v čele s archandělem Michaelem proti satanovi a duchům zla. Těsně před nemocí nakreslil syn krásný obrázek archanděla Michaela, který mu podával meč, syn před ním klečel a kolem byly samé kříže jako na hřbitově.
Po návratu z nemocnice asi po dvou měsících se syn učil doma, škola nám vyšla vstříc, nemusel opakovat ročník. Naše celá rodina dostala touto nemocí těžkou ránu, ze které jsme se dlouho vzpamatovávali, nebyl čas na oddych, protože život běží dál a musí se bojovat. V druhé třídě stále probíhala rekonvalescence, museli jsme se starat o zbytek rodiny a dohnat resty v práci. Přesto došlo k těžkému konfliktu mezi mnou a waldorfskou školou. Při epidemii zavšivení postupovali někteří rodiče „alternativními“ metodami, z nichž některé, jako eterické oleje nebo petrolej, ohrožovaly zdraví dětí a ostříhání dívky dohola narušilo její psychický stav. Tito rodiče nám byli dáváni za vzor. Přípravek Difusil H doporučovaný hlavním hygienikem ČR byl zavrhován. Pokládal jsem za svou profesní povinnost informovat rodiče, jak jednotně, účinně a bezpečně postupovat v zájmu našich dětí. Abych „nekázal bludy“ konzultoval jsem i parazitologický ústav a hygienika. Zdraví ohrožující metody jsem odsoudil a poukazoval i na právní dopady - poškození zdraví svěřené osoby, porušení charty práv dítěte. Tehdy došlo k nepochopitelné reakci učitelů, kteří mě napadli a argumentovali tím, že se musím podřídit názorům školy, charta práv dětí je nezajímá a názory hlavního hygienika už vůbec ne. Vše vyvrcholilo tím, že mým dětem vytrhli vlasy a pod mikroskopem zkoumali, zda na nich jsou hnidy nebo lupy. Od té doby byly „karty rozdány“ a začali jsme se více zajímat o dění ve škole.
Ve třetí třídě, kdy podle mých zkušeností již děti tolik nestonají, začaly vážné průběhy nemocí u chlapců z katolických rodin. První z nich prožil vánoce s těžkým zápalem plic v nemocnici a dále stonal asi 3 měsíce, měl i punkce dutin v další nemocnici. Pak onemocněl další chlapec, vážně stonal i jeho otec, pak měla jeho matka těžký úraz. Náš syn měl těžkou komplikaci banální virosy - opět selhání ledvin s hypertenzní krizí. Pak dostala naše dcera sepsi (otravu krve) a lymeskou borreliosu. V té chvíli jsem rodiče katolíky varoval, že duch waldorfské školy utočí na zdraví našich dětí, že po klucích jsou nyní na řadě holky. Nějaká dobrá duše to řekla paní učitelce, spor se vyostřil. Duchovní boj též, přímo na místě nám byl oporou pan farář i kamarádi. Okamžitě jsme volali o pomoc naše známé bratry řeholníky. Jeden z nich nás pozval na charismatickou konferenci, kam jsme se s nemocnými dětmi nejprve báli jet (dcera byla stále v horečkách), ale nakonec jsme přece jen odjeli. Ještě než jsme stačili zaparkovat, potkali jsme jako prvního člověka „náhodou“ našeho známého kněze, - ten spěchal, ale jak nás uviděl, zastavil a hned se nad námi modlil. Nemoci dětí se střídavě vlekly, syn se uzdravil po pouti do Kostelního Vydří, dcera později. Nyní chodí děti do 4. třídy státní školy.
Z waldorfské školy odešli jen oni. Další rodiče se báli toho, že by děti nezvládly přechod do státní školy. Ani pro nás a naše děti to nebylo lehké. Díky Bohu, že manželka je učitelka a celé léto s dětmi doháněla učivo a dohánět musíme stále. Dětem se stýskalo po dobrých kamarádech, se kterými se naštěstí vídali v kroužku LŠU. Ale našly i nové kamarády. Po škole a paní učitelce se jim rozhodně nestýská. Nejsou hlupáci, leccos prožili, bojovali o život, vyprošovali v modlitbách uzdravení jeden druhého, syn celou druhou třídu úzkostmi nespal. Mysleli jsme, že je to po drastických zážitcích v nemocnici, ale celou třetí třídu nespala dcera. Měli noční děsy a oba se shodovali, že k nim mluví satan a nutí je vzdát se Ježíše a prohlásit, že on je lepší než Ježíš. Spali jsme dva roky v posteli ve třech, prosili Boha o pomoc. Děti se modlily různé novény a byly velmi statečné. Odchodem ze školy spí obě zcela klidně ve svých postýlkách, vědí, že odchod byl nutný a zachraňující život. Na prvním vysvědčení se známkami přes všechnu naši i jejich snahu přinesly i nějaké trojky. Výprask nedostaly, ačkoli takové známky v naší rodině nejsou zvykem (ostatně výprasky také ne). Dohánět znalosti budeme ještě nějakou dobu, ale ta šance, že jsme děti neokradli o spasení naším špatným rozhodnutím při volbě školy se zcela jasně protikřesťanským duchem, za to všechno trápení stála.
Trochu jsme ještě studovali nějakou literaturu a teprve se nám dává do souvislostí mnoho věcí, proč děti dělaly různé rituály, eurytmickými tanci se spojovaly s jakousi vesmírnou energií atd. Na začátku roku dostaly všechny děti od učitelky takovou mantru, kterou recitovaly každý týden podle dne, kdy se narodily (naše dvojčata v pátek, protože se narodila v sobotu). Celá škola je zřejmě hlavně připravuje na zasvěcení se antroposofismu, nejde o dítě ani o vzdělání. Necitelnost učitelů, chápání nemocí dětí jako vylepšování karmy atd. Ve třídě našich dvojčat je tolik podivných nemocí nejen spolužáků, ale i jejich rodičů a sourozenců, že mi to hlava nebere. K čemu je pro Zlého tak důležité likvidovat zúčastněné fyzicky, trvale se podepisovat na jejich zdraví, to mi není jasné. Náš syn má navždy postižené ledviny, nevíme, co ho v budoucnu čeká, jiná holčička má chromé nohy, chlapec poškozenou plíci, maminka jiného si vyrazila několik zubů (všichni jsou to katolíci). Další maminka, co tam dokonce učí, se psychicky zhroutila, pokusila se dát dceru do jiné školy, psala jednomu známému knězi. Ten jí potvrdil, že jde o gnosticismus, ať jdou obě určitě pryč. Asi po nátlaku učitelského sboru tam ona učí dál, dcera se vrátila a obě jsou úplně zdevastované. Myslím, že to zlo je větší, než jsme byli schopni čekat. Moc děkujeme za pomoc, prosíme o přímluvy, když bude potřeba, rádi budeme svědčit, i zde se o to snažíme, jak to jde.
Nemůžeme dokázat, že ve waldorfské škole dochází k náboženské indoktrinaci. Státní škola také formuje děti stylem a způsobem, se kterým nesouhlasíme a snažíme se to doma dementovat. Přesvědčili jsme se ale, že ve zdech waldorfské školy je jiné prostředí, jiný duch, jiné rituály a množství dalších vlivů vzájemně se podporujících. Boj proti nim je téměř nemožný, protože vystupují maskovaně, ale přitom jednotně a cílevědomě. Nabízejí drobné malé krátkodobé výhody, ale na lichvářský úrok. „Když nás temné síly svádějí k pádu, často si berou pravdu na pomoc. Získají si nás poctivostí v malém, a když jde o vše, přerazí nám vaz.“ (Banquo, Macbeth).
Píšeme toto svědectví proto, že jme byli o něj požádáni. Je to těžké, protože o tomto tématu se lépe vypráví než píše. Je mi letos 50 let. Jsem dětský lékař, alergolog a imunolog, moje žena se mnou nyní pracuje jako zdravotní sestra.Vystudovala pedagogickou fakultu, obor čeština a občanská nauka. Máme čtyři vlastní děti a péči o ně jsme věnovali celý svůj osobní i profesionální život. Oba pocházíme z nevěřících rodin a konvertovali jsme „na barikádách sametové revoluce“. Nejstarší syn nyní studuje druhý ročník vysoké školy, dcera letos maturuje na víceletém gymnáziu. Dvojčatům bude letos 10 let.
Při léčení dětí jsem velmi záhy pochopil, že pokud chci především chronicky nemocnému dítěti pomoci, musím spolupracovat s jeho rodiči i učiteli. Dospěl jsem k psychosomatice. Nyní vidím člověka jako jednotu ducha, duše a těla. O tyto oblasti pečuje kněz, učitel a lékař. Všichni tři mají moc pomoci, ale také uškodit. Všichni tři by v zájmu jim svěřeného člověka měli spolupracovat. Bohužel zrovna tato tři povolání často rozděluje duchovní pýcha a nemají se navzájem příliš v lásce.
Ve svém svědectví se tedy pokorně soustředím jen na to, co jsem viděl jako obyčejný doktor, který léčí tělo - což je moje parketa a kompetence. Naše starší děti chodily do státní školy a víceletého gymnázia. Když měla jít do školy dvojčata, zvažovali jsme, že by je manželka učila doma (do školky na mé přání žádné naše dítě nechodilo). Nakonec jsme se rozhodli pro Waldorfskou školu. Slyšeli jsme na ní samou chválu - škola hrou, posilování toho dobrého, rozvoj nejen vědomostí, ale i dovedností umění a emocí. Po nástupu našich dvojčat do první třídy jsme měli radost z kolektivu dětí i rodičů. Většina dětí byla chytrá a bystrá, rodiče se o dění ve škole aktivně zajímali. Poměr chlapců a děvčat byl 50:50, tedy ideální sestava. Tři chlapci byli z katolických rodin, tři dívky také, na náboženství chodilo pět dětí, jedna dívka byla vychovávaná v židovské víře. Asi pět dětí bylo z rodin antroposofistů.
Již v první třídě v říjnu velmi vážně onemocněl náš syn. Dostal hemolyticko-uremický syndrom. Je to vzácná, vážná, v jeho věku téměř smrtelná choroba. Dojde ke sražení krve v drobných cévkách, tedy do žádného orgánu těla nemůže proudit krev. Tím jak se vyčerpají srážlivé faktory, začne pacient krvácet – zvrací krev, krvácí z vpichů, má krvavé průjmy. Má takové ztráty krve, že musí dostávat neustále opakovaně transfuse.
Více než týden syn trpěl zcela při vědomí, pak když došlo k selhání všech orgánů včetně otoku mozku, byl léčen na anesteziologicko-resuscitační klinice, kde všechny jeho životní funkce zajišťoval tým lékařů za pomoci mnoha přístrojů. Ledviny mu nefungovaly 6 týdnů, prožil klinickou smrt. Nikdo z lékařů nám nedával šanci, že přežije. Dovolili nám návštěvy kněze i svátost pomazání nemocných, a když se syn uzdravil, i nevěřící zdravotníci prohlašovali, že máme před sebou živý důkaz Božího zázraku. Když jsme se nad ním modlili, vnímal jsem tak jako nikdy jindy duchovní boj andělů strážných v čele s archandělem Michaelem proti satanovi a duchům zla. Těsně před nemocí nakreslil syn krásný obrázek archanděla Michaela, který mu podával meč, syn před ním klečel a kolem byly samé kříže jako na hřbitově.
Po návratu z nemocnice asi po dvou měsících se syn učil doma, škola nám vyšla vstříc, nemusel opakovat ročník. Naše celá rodina dostala touto nemocí těžkou ránu, ze které jsme se dlouho vzpamatovávali, nebyl čas na oddych, protože život běží dál a musí se bojovat. V druhé třídě stále probíhala rekonvalescence, museli jsme se starat o zbytek rodiny a dohnat resty v práci. Přesto došlo k těžkému konfliktu mezi mnou a waldorfskou školou. Při epidemii zavšivení postupovali někteří rodiče „alternativními“ metodami, z nichž některé, jako eterické oleje nebo petrolej, ohrožovaly zdraví dětí a ostříhání dívky dohola narušilo její psychický stav. Tito rodiče nám byli dáváni za vzor. Přípravek Difusil H doporučovaný hlavním hygienikem ČR byl zavrhován. Pokládal jsem za svou profesní povinnost informovat rodiče, jak jednotně, účinně a bezpečně postupovat v zájmu našich dětí. Abych „nekázal bludy“ konzultoval jsem i parazitologický ústav a hygienika. Zdraví ohrožující metody jsem odsoudil a poukazoval i na právní dopady - poškození zdraví svěřené osoby, porušení charty práv dítěte. Tehdy došlo k nepochopitelné reakci učitelů, kteří mě napadli a argumentovali tím, že se musím podřídit názorům školy, charta práv dětí je nezajímá a názory hlavního hygienika už vůbec ne. Vše vyvrcholilo tím, že mým dětem vytrhli vlasy a pod mikroskopem zkoumali, zda na nich jsou hnidy nebo lupy. Od té doby byly „karty rozdány“ a začali jsme se více zajímat o dění ve škole.
Ve třetí třídě, kdy podle mých zkušeností již děti tolik nestonají, začaly vážné průběhy nemocí u chlapců z katolických rodin. První z nich prožil vánoce s těžkým zápalem plic v nemocnici a dále stonal asi 3 měsíce, měl i punkce dutin v další nemocnici. Pak onemocněl další chlapec, vážně stonal i jeho otec, pak měla jeho matka těžký úraz. Náš syn měl těžkou komplikaci banální virosy - opět selhání ledvin s hypertenzní krizí. Pak dostala naše dcera sepsi (otravu krve) a lymeskou borreliosu. V té chvíli jsem rodiče katolíky varoval, že duch waldorfské školy utočí na zdraví našich dětí, že po klucích jsou nyní na řadě holky. Nějaká dobrá duše to řekla paní učitelce, spor se vyostřil. Duchovní boj též, přímo na místě nám byl oporou pan farář i kamarádi. Okamžitě jsme volali o pomoc naše známé bratry řeholníky. Jeden z nich nás pozval na charismatickou konferenci, kam jsme se s nemocnými dětmi nejprve báli jet (dcera byla stále v horečkách), ale nakonec jsme přece jen odjeli. Ještě než jsme stačili zaparkovat, potkali jsme jako prvního člověka „náhodou“ našeho známého kněze, - ten spěchal, ale jak nás uviděl, zastavil a hned se nad námi modlil. Nemoci dětí se střídavě vlekly, syn se uzdravil po pouti do Kostelního Vydří, dcera později. Nyní chodí děti do 4. třídy státní školy.
Z waldorfské školy odešli jen oni. Další rodiče se báli toho, že by děti nezvládly přechod do státní školy. Ani pro nás a naše děti to nebylo lehké. Díky Bohu, že manželka je učitelka a celé léto s dětmi doháněla učivo a dohánět musíme stále. Dětem se stýskalo po dobrých kamarádech, se kterými se naštěstí vídali v kroužku LŠU. Ale našly i nové kamarády. Po škole a paní učitelce se jim rozhodně nestýská. Nejsou hlupáci, leccos prožili, bojovali o život, vyprošovali v modlitbách uzdravení jeden druhého, syn celou druhou třídu úzkostmi nespal. Mysleli jsme, že je to po drastických zážitcích v nemocnici, ale celou třetí třídu nespala dcera. Měli noční děsy a oba se shodovali, že k nim mluví satan a nutí je vzdát se Ježíše a prohlásit, že on je lepší než Ježíš. Spali jsme dva roky v posteli ve třech, prosili Boha o pomoc. Děti se modlily různé novény a byly velmi statečné. Odchodem ze školy spí obě zcela klidně ve svých postýlkách, vědí, že odchod byl nutný a zachraňující život. Na prvním vysvědčení se známkami přes všechnu naši i jejich snahu přinesly i nějaké trojky. Výprask nedostaly, ačkoli takové známky v naší rodině nejsou zvykem (ostatně výprasky také ne). Dohánět znalosti budeme ještě nějakou dobu, ale ta šance, že jsme děti neokradli o spasení naším špatným rozhodnutím při volbě školy se zcela jasně protikřesťanským duchem, za to všechno trápení stála.
Trochu jsme ještě studovali nějakou literaturu a teprve se nám dává do souvislostí mnoho věcí, proč děti dělaly různé rituály, eurytmickými tanci se spojovaly s jakousi vesmírnou energií atd. Na začátku roku dostaly všechny děti od učitelky takovou mantru, kterou recitovaly každý týden podle dne, kdy se narodily (naše dvojčata v pátek, protože se narodila v sobotu). Celá škola je zřejmě hlavně připravuje na zasvěcení se antroposofismu, nejde o dítě ani o vzdělání. Necitelnost učitelů, chápání nemocí dětí jako vylepšování karmy atd. Ve třídě našich dvojčat je tolik podivných nemocí nejen spolužáků, ale i jejich rodičů a sourozenců, že mi to hlava nebere. K čemu je pro Zlého tak důležité likvidovat zúčastněné fyzicky, trvale se podepisovat na jejich zdraví, to mi není jasné. Náš syn má navždy postižené ledviny, nevíme, co ho v budoucnu čeká, jiná holčička má chromé nohy, chlapec poškozenou plíci, maminka jiného si vyrazila několik zubů (všichni jsou to katolíci). Další maminka, co tam dokonce učí, se psychicky zhroutila, pokusila se dát dceru do jiné školy, psala jednomu známému knězi. Ten jí potvrdil, že jde o gnosticismus, ať jdou obě určitě pryč. Asi po nátlaku učitelského sboru tam ona učí dál, dcera se vrátila a obě jsou úplně zdevastované. Myslím, že to zlo je větší, než jsme byli schopni čekat. Moc děkujeme za pomoc, prosíme o přímluvy, když bude potřeba, rádi budeme svědčit, i zde se o to snažíme, jak to jde.
