Pokoj v duši

 

Pokoj je prostota ducha, jasnost mysli, klid v duši, pouto lásky. Pokoj je spořádanost, je naše vnitřní harmonie. Pokoj je dlouhodobé zalíbení, které vzchází ze svědectví dobrého svědomí. Je to svatá radost srdce, v němž panuje Bůh. Pokoj je putování k dokonalosti, ba právě v pokoji nalézáme dokonalost. Zlý duch, který toto dobře ví, dělá všechno možné, aby nás o pokoj připravil.

Buďme tedy bděle na stráži, když se objeví sebemenší náznak rozrušení. Jakmile si uvědomíme, že upadáme do skleslosti a sklíčenosti, ihned se utíkejme se synovskou důvěrou k Bohu a bezvýhradně se mu odevzdejme.

Ježíši se rozhodně nelíbí, když upadáme do rozrušení, protože takové narušení pokoje se neobejde bez nějaké nedokonalosti, což je vždy spjato se vzedmutím egoismu a sebelásky.

Duše se má rmoutit jedině kvůli tomu, že urazila Boha. Dokonce i v tomto bodě je však třeba velké opatrnosti. Ano, máme se rozpomínat na své nedokonalosti, má to v nás ale působit pokojný zármutek, protože pevně doufáme v Boží milosrdenství.

Mějme se také na pozoru před určitým typem sebeobviňování a výčitek, protože někdy dochází k tomu, že tyto věci pocházejí od nepřítele naší spásy, který nás tak chce okrást o náš pokoj v Bohu.

Pokud nás takové výčitky pokořují a způsobují, že horlivě usilujeme o dobro, aniž bychom při tom ztráceli důvěru v Boha, pak si můžeme být jisti, že pocházejí od Boha. Pokud nás ale tyto výčitky uvádějí do zmatku, naplňují nás hrůzou, zbavují nás důvěry, vedou nás k lenosti a k liknavosti v úsilí o dobro, pak si můžeme být jisti, že pocházejí od zlého ducha, a proto je prostě a jednoduše zapuďme a uchylme se s velkou důvěrou k Bohu.

Usilujme tedy o to, abychom v každé vrstvě své duše měli pokoj, protože právě to je způsob, jak pokročit na cestě k Bohu. Jakmile ale tento pokoj ztratíme, pak každé naše úsilí o věčný život bude mít jen malý, nebo dokonce žádný efekt.

(10. července 1915 – P. Benedettovi da San Marco in Lamis – Ep. I, s. 606)

Ukázka je vzata z knihy: 365 dní s otcem Piem