Zdá se mi, že je pro mne absolutně nemožné, abych vyjádřil slovy působení mého milovaného. Nekonečná láska svou nezměrností definitivně přemohla tvrdost mé duše. Zdá se mi, že jsem anulován a přiveden do stavu naprosté bezmocnosti.
On se celý přelévá do maličké nádoby tohoto nepatrného tvora, jenž trpí nevýslovné mučednictví a cítí se být neschopný, aby snášel nesmírné břemeno této obrovité lásky. Ach! Kdo mi přijde na pomoc? Jak dokážu unést Nekonečného v mém nepatrném srdci? Jak ho mám obejmout ve své těsné duši, když je nekonečný?
Má duše se rozechvívá bolestí a láskou, hořkostí i sladkostí zároveň. Jak dokážu snášet toto nesmírné působení Nejvyššího? Vlastním ho v sobě, což je důvod k radosti a což mne nezadržitelně vede k tomu, abych zvolal spolu s Pannou Marií: Exultavit spiritus meus in Deo salutari meo (Můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli).
Vlastním ho v sobě a cítím sílu k tomu, abych zvolal spolu s nevěstou z Velepísně: Inveni quem diligit anima mea ... Tenui eum et non dimittam (Nalezla jsem toho, koho miluje má duše ... Držím ho a už jej nepustím). Jenomže když vidím, jak jsem neschopen snášet břímě této nekonečné lásky; jak jsem neschopen obejmout ho celého v nepatrnost své vlastní existence, pak mne naplňuje hrůza, že ho snad budu muset opustit kvůli své neschopnosti obsáhnout ho v malém domečku svého srdce.
Toto pomyšlení, které ostatně není neopodstatněné (uvědomuji si své síly, které jsou značně omezené, slabé a téměř bezmocné, když se jedná o to, věčně držet v objetí tohoto Božího milence), mne naplňuje hrůzou a smutkem, takže cítím, jak se mi srdce rozdírá zevnitř o mou hruď.
Můj otče, nedokážu přežít tuto strašnou bolest, jakmile se ozve, cítím, že jsem nic a že ve mně hasne život. Nedokážu říci, zda v těchto okamžicích žiji v těle, anebo mimo tělo. Jsem mimo sebe. Směsice bolesti a slasti, které se v témže okamžiku vzájemně pronikají, a tak přivádějí mou duši k tomu, že se rozpouští v hořkosti i slasti.
Objetí milovaného, která přicházejí jedno po druhém s velkou intenzitou a jakoby bez přestávek a bez jakékoli míry, zkrátka a dobře, On mne vůbec nešetří, tedy tato objetí nejsou s to uhasit v mé duši ono mučednictví vzcházející z toho, že se má duše cítí být neschopna unést břímě nekonečné lásky.
Převzato z knihy: Gianluigi Pasquale (ed.), 365 dní s otcem Piem, KNA, Kostelní Vydří 2008
