P. Pio z Pietrelciny (*25. května 1887 – +23. září 1968)

 

Zdá se mi, že je pro mne absolutně nemožné, abych vyjádřil slovy působení mého milovaného. Nekonečná láska svou nezměrností definitivně přemohla tvrdost mé duše. Zdá se mi, že jsem anulován a přiveden do stavu naprosté bezmocnosti.

On se celý přelévá do maličké nádoby tohoto nepatrného tvora, jenž trpí nevýslovné mučednictví a cítí se být neschopný, aby snášel nesmírné břemeno této obrovité lásky. Ach! Kdo mi přijde na pomoc? Jak dokážu unést Nekonečného v mém nepatrném srdci? Jak ho mám obejmout ve své těsné duši, když je nekonečný?

Má duše se rozechvívá bolestí a láskou, hořkostí i sladkostí zároveň. Jak dokážu snášet toto nesmírné působení Nejvyššího? Vlastním ho v sobě, což je důvod k radosti a což mne nezadržitelně vede k tomu, abych zvolal spolu s Pannou Marií: Exultavit spiritus meus in Deo salutari meo (Můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli).

Vlastním ho v sobě a cítím sílu k tomu, abych zvolal spolu s nevěstou z Velepísně: Inveni quem diligit anima mea ... Tenui eum et non dimittam (Nalezla jsem toho, koho miluje má duše ... Držím ho a už jej nepustím). Jenomže když vidím, jak jsem neschopen snášet břímě této nekonečné lásky; jak jsem neschopen obejmout ho celého v nepatrnost své vlastní existence, pak mne naplňuje hrůza, že ho snad budu muset opustit kvůli své neschopnosti obsáhnout ho v malém domečku svého srdce.

Toto pomyšlení, které ostatně není neopodstatněné (uvědomuji si své síly, které jsou značně omezené, slabé a téměř bezmocné, když se jedná o to, věčně držet v objetí tohoto Božího milence), mne naplňuje hrůzou a smutkem, takže cítím, jak se mi srdce rozdírá zevnitř o mou hruď.

Můj otče, nedokážu přežít tuto strašnou bolest, jakmile se ozve, cítím, že jsem nic a že ve mně hasne život. Nedokážu říci, zda v těchto okamžicích žiji v těle, anebo mimo tělo. Jsem mimo sebe. Směsice bolesti a slasti, které se v témže okamžiku vzájemně pronikají, a tak přivádějí mou duši k tomu, že se rozpouští v hořkosti i slasti.

Objetí milovaného, která přicházejí jedno po druhém s velkou intenzitou a jakoby bez přestávek a bez jakékoli míry, zkrátka a dobře, On mne vůbec nešetří, tedy tato objetí nejsou s to uhasit v mé duši ono mučednictví vzcházející z toho, že se má duše cítí být neschopna unést břímě nekonečné lásky.

(Z dopisu P. Pia z 12. ledna 1919 P. Benedettovi da San Marco in Lamis :Ep. I, s. 1111)

 

Převzato z knihy: Gianluigi Pasquale (ed.), 365 dní s otcem Piem, KNA, Kostelní Vydří 2008