Během této doby byl pověřován různými misemi národního i mezinárodního dosahu a při jednáních se vyznačoval mimořádnou rozvážností i pevností: byl zprostředkovatelem mezi papežem Klementem III. a Fridrichem Barbarossou, jehož nástupce Jindřich VI. vzal církevní majetek ve Vercelli pod svou ochranu a Alberta ustanovil říšským knížetem. V roce 1199 vyjednal jako zástupce papeže Inocence III. mír mezi Parmou a Piacenzou. Téhož dosáhl již předtím ve Vercelli, kde 12. ledna 1194 sjednal mír mezi Milánem a Pavií. V témže roce sestavil pravidla pro kanovníky v Bielle a přibližně v roce 1200 figuroval jako soudce v soudní při mezi opatem a proboštem kostela sv. Ambrože v Miláně. V roce 1201 byl jedním z poradců při sepisování řehole humiliátů, které později jako řádové společenství potvrdil papež Inocenc III. Důležitou událostí v době jeho působení ve Vercelli byl diecézní synod, který se konal v roce 1191 a z něhož vzešly velmi kvalitní disciplinární směrnice, které slouží jako norma dodnes.
Po rezignaci patriarchy jeruzalémského, kardinála Soffreda, zvolili řeholní kanovníci Řádu Božího hrobu, za podpory krále Amalrika II., novým patriarchou právě Alberta. Papež Inocenc III. Albertovo jmenování schválil a dopisem ze 17. února 1205 jej požádal, aby volbu přijal; a to přestože – jak píše – „jste pro Nás v Lombardii nepostradatelný, protože Vás můžeme s důvěrou pověřit naším zastupováním v obtížných záležitostech". 16. června 1205 papež oznámil prelátům ve Svaté zemi, že jim posílá Alberta, „muže osvědčeného, rozvážného a prozíravého, jako svého vyslance pro církevní provincii Jeruzalém". Koncem roku pak Albert obdržel různé fakulty a pallium. Do Palestiny přijel na začátku roku 1206. Nemohl vstoupit do Jeruzaléma okupovaného saracény, a proto se usídlil v Akkonu, i když zde už sídelní biskup byl (1).
I jako patriarcha Albert požíval mimořádné důvěry papeže a byly mu svěřovány důležité mise: zprostředkoval mír mezi králi Kypru a Jeruzaléma, mezi králem Arménie a hrabětem z Tripolisu – a smíření těchto dvou šlechticů s templáři, a rovněž mezi kyperským králem a jeho veliteli. Na církevní půdě se postavil proti arcijáhnovi z Antiochie a nahradil jej jinou osobou. Vystoupil také proti hraběti z Tripolisu, který věznil antiochijského patriarchu. Sesadil z funkce vnuceného řeckého patriarchu a osobně dohlížel nad volbou nového latinského patriarchy. Anuloval neplatnou volbu arcibiskupa Nikósie (Kypr) a zajistil volbu nového arcibiskupa. Vyjednal výměnu vězňů se sultánem Egypta a poslal vyslance k sultánovi do Damašku, aby zde jednali o uzavření míru ve Svaté zemi. Papež Inocenc III., který si Alberta vždy velmi vážil, mu napsal mnoho listů. Cenil si jeho moudrosti, rozvážnosti a odvahy. To, že Svatá země zcela nepodlehla saracénům, připisoval Albertovým zásluhám. Dne 19. dubna 1213 pozval papež Alberta na IV. lateránský koncil. Albert se ho však nemohl zúčastnit, protože ho dříve zastihla násilná smrt.
Kolem roku 1208-09 napsal Albert karmelitánům „pravidlo života" (2) – řeholi, kterou adresoval B. (3), převorovi na Karmelu, a „ostatním poustevníkům, kteří pod jeho vedením přebývají u pramene na hoře Karmel". Tento krátký a prostý text je vzácným svědectvím Albertova hlubokého a moudrého vhledu do řeholního života, dává nám zahlédnout „jeho ducha" a právem ho řadíme mezi významné texty středověké spirituality. Nepochybně platí, že v textu řehole Albert kodifikoval již existující způsob života bratří poustevníků, ale zároveň zde odhalil i charakteristické rysy své vlastní duše. Jeho „pravidlo života", tak stručné a diskrétní s ohledem na disciplinární opatření, klade důraz především na spiritualitu nového institutu, zaměřenou na ustavičnou modlitbu a meditaci Božího slova a na vnitřní i vnější atmosféru mlčení, rozjímání a odloučenosti, které napomáhají spojení s Bohem. Kvůli tomuto textu, který stále zůstává základním pramenem a normou pro formaci a disciplínu v Karmelu, uctívá řád sv. Alberta jako svého skutečného zákonodárce.
Dne 14. září 1214 byl Albert během procesí v Akkonu usmrcen bodnými ranami nožem. Zabil jej představený špitálu Svatého Ducha, kterého Albert napomínal kvůli pohoršlivému životu a nakonec zbavil funkce.
Karmelitáni začali slavit svátek sv. Alberta v roce 1504, a sice 8. dubna. Od roku 1574 se pak v řádové liturgii slavit přestal a objevil se opět až v roce 1609 v propriu bosých karmelitánů. V současné době slaví obě větve karmelitánského řádu svátek sv. Alberta Jeruzalémského 17. září.
(1) Jeruzalémští latinští patriarchové sídlili v exilu v Akkonu již od roku 1187 až do pádu města v roce 1291.
(2) Latinsky formula vitae.
(3) Později se na místo písmene B. začalo dosazovat jméno Brocard.
(Z Albert of Jerusalem... přeložila: Martina Vintrová, redakčně upraveno)
Převzato (včetně obrázků) z webu karmel.cz.
